Příhody Pošlýho Žibřida (1/7) Ani jsem se původně vůbec nechtěl k této záležitosti vyjadřovat, bylo to prostě jenom tak, že jsem stál jako obvykle mezi náhrobky, pozoroval všechna ta jména a pomýšlel na jejich zvláštní, nebo třeba i docela obyčejné osudy, které také vesměs naplnili svými myšlenkami.
Ale abych začal od úplného začátku.
Vyrůstal jsem pouze v takovém skrovném domečku, žádný velkostatek to nebyl, celkem nic, co by mohlo ulpět na hladových závistivých očích, které jsou mezi námi zcela běžným, i když velmi nehezkým jevem. Ale to může být doba snad jakákoli a příliš se na tom nic nezmění. Tento smrtelný hřích se až příliš snadno zabydlel v lidských duších a těžko lze odhadnout, zdali mu někdy bude s konečnou platností odzvoněno.
Mým největším osudem byl ovšem můj vlastní otec.
Byl jediný z mužského pokolení v celém mém širokém okolí, který si nepřál mít syna, nýbrž dceru. Nepamatuji si to úplně přesně, ale hladil maminku po bříšku, v kterém jsem si v poklidu plaval já a vykládal mně slova, kterých jsem se pozvolna začínal obávat, protože jsem si uvědomil, že to asi myslí opravdu vážně.
Když jsem se na sebe díval a viděl, jak mně roste něco dlouhého mezi nožičkami, dostával jsem strach, který se neustále stupňoval, protože, ať jsem se snažil sebevíce, nešlo to zatlačit.
No, abych to neprodlužoval… moje maminka mu zakrývala pravdu až do poslední chvíle… a ta bohužel nastala mým narozením.
Tatínek oděný celý v růžovém, samozřejmě jsem to myslel, že byl připraven na dcerku, se při posledním bolestném výkřiku matky napřímil, protože chtěl být při tom.
No a to byla moje osudová chyba.
Všichni okolo radostně vykřikli: „Tatínku, máte syna!“ jenomže tatínek zesmutněl a podíval se na mé malé, všelijak zbarvené tělo.
„Bude se jmenovat Žibřid,“ řekl polohlasem a opouštěl sál, kde jsem teprve zažíval sám první důkladné doušky vzduchu.
„Žibřid?“ zeptala se nevěřícně jedna z asistujících sester.
A maminka raději pokorně pokývala svojí zmučenou hlavou a odvrátila svůj pohled někam do nekonečna.
Jedna ze sester se rozběhla za mým, jinak zcela schopným, tatínkem.
„Pane Pošlý, rozmyslete si to!,“ křičela na celou chodbu. „Vždyť to s tím chlapcem poroste celý život.“
„Tak ať, já jsem byl od narození taky Pošlý, a když mohlo být Žibřid dobré jméno pro, no sice ne příliš významného šlechtice ve čtrnáctém století… konec konců může být dobré i ve dvacátém,“ a kráčel neochvějně dál a od této chvíle jsem byl občanským jménem Žibřid Pošlý.
Nedivte se proto, když vám tento svůj příběh vyprávím, že jste právě plni zděšení i smíchu zároveň. Já kdybych do toho tehdy mohl mluvit, určitě bych jenom tak bezmyšlenkovitě neřval, protože bych neprotestoval proti vzduchu, ale naopak, abych byl dobrovolně přidušen. To mně ovšem dopřáno nebylo, naopak mě mydlili po mé prcince a tvářili se tak, jako by to bylo v té chvíli to nejsprávnější. Ale řekněte, dá se tato chvíle přirovnat k něčemu, čemu se říká životní omyl? Pokud vás to dosud nepřesvědčilo, budu tedy ve svém vyprávění s dovolením pokračovat.
Zkuste na někoho, kterého třeba máte opravdu rádi, zavolat tímto jménem, aby to nepůsobilo nějak odpudivě a tuto oslovenou osobu to naopak potěšilo.
-Žibřídku, nebo snad Žibřídečku… – no vidíte sami, že čím více se snažíte, tím to zní hrozněji.
Takže mým nejšťastnějším obdobím bylo rané dětství, kdy jsem trávil celý den ve společnosti maminky, která se mně vše snažila vynahradit a soukromí, které mě obklopovalo, mě utvrzovalo zdánlivě v tom, že je vše v nejlepším pořádku.
Ale nebylo…
Když jsem byl již dvouleté roztomilé batole a moje rozesmátá ústa ozdobily první mléčné zuby, zavítal k nám můj silně nahluchlý strýc, jehož hlavu kromě četných jizev, utržených v horách při těžbě dřeva, zdobilo navíc stěží pouhých třicet procent sluchu. Můj otec si s ním proto mnohem raději dopisoval, protože na někoho nerad křičel a rozhovory se svým vlastním bratrem naprosto nesnášel. Měl z nich těžká psychická traumata a trpěl pak nesnesitelnou nespavostí.
Jednoho dne jej vmáčkl statný, právě poražený smrk, do takové prohlubně tak dokonale, že jej záchranná výprava dvakrát přešla bez povšimnutí a vyčenichal ho až jeho pes s příznačným jménem Křetík, který se na dvorku utrhl a běžel svému pánovi neomylně na pomoc.
Jenomže když ho konečně vyřezali z jeho nedobrovolného hrobu, zjistili, že je sice naživu, ale jakási nezbedná větev se mu zabodla do ucha a nejenže mu způsobila stoprocentní hluchotu, ale téměř i smrt. Tělo měl kupodivu jinak, až na několik zlomených žeber a podobných oděrek, celkem v pořádku.
A tento můj strýc, hned jak mě poprvé spatřil, tak si mě zamiloval.
Cupital jsem mu naproti ke dveřím a on měl od této chvíle své oči jenom pro moji blonďatou hlavičku plnou všelijakých prstýnků a vlnovek, no prostě pro všechno, co moje vlásky dokázaly vykouzlit.
„Ale copak to tady máme za andílka?“ rozzářil se a roztáhl ty svoje medvědí paže do neuvěřitelně mohutné šíře a sehnul se ke mně téměř až na samou zem.
„Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se mě a maminka, která mu před chvílí otevřela naše dveře, poněkud znejistěla.
Jenomže ukažte mně dvouleté dítě, které dokáže říci bezchybně svoje jméno, obzvláště, když obsahuje písmenko eř. Přesto jsem se však snažil vyslovit ho co nejpěkněji.
„Žibžid,“ zašišlal jsem a doširoka se na strýce usmál.
Strýc však pochmurně zkrabatil svoje obrovské čelo a naklonil se ke mně ještě blíže.
„Musíš hlasitěji, já špatně slyším,“ řekl podezíravě.
A tak jsem zakřičel co to šlo nejvíc: „Žibžid!“
„Ty uličníku,“ zahudroval strýc. „Vidíme se poprvé a ty už si ze mě začínáš dělat srandu? Náhodou jsem tě slyšel docela dobře, ale tohle není žádný jméno!“ řekl a jemně mě plácl po hlavě svojí medvědí tlapou na způsob nesouhlasu. Já se zamotal kolem dokola a o botník, který stál hned vedle dveří, jsem si vyrazil jeden zub. Byl jsem tak překvapený, že jsem tehdy dokonce zapomněl i plakat.
Strýc znejistěl a díval se střídavě do mého vyděšeného obličejíku a na moji maminku, která mu tehdy téměř se slzami v očích potvrdila, že je to všechno pravda.
„Chudák kluk.“ Řekl strýc. „Kde je brácha?“ zeptal se potom maminky, která jen mlčky ukázala směrem do ložnice, kde tatínek odpočíval po noční.
Pohladil mě po mé kudrnaté hlavičce.
„Z toho si nic nedělej, zub ti naroste novej,“ usmál se na mě. „Já jich taky nemám dodnes plnou pusu. Ale s tatínkem si půjdu promluvit, byl vždycky tvrdohlavej jako mezek,“ potom vstal a já se navždy stal jeho největším miláčkem… ovšem jen do jeho smrti, která nastala téměř hned při další těžbě dřeva, kdy jej přikryl ještě o něco větší smrk, který mu sice nepropíchl žádnou větvičkou ucho, ale zato mu rozdrtil páteř, protože tam tentokráte nebyl žádný dolík, do kterého by ho vmáčkl.
Tehdy vím, že tatínka nemilosrdně probudil, i když si to nikdy nikdo, když měl po noční, nedovolil a až do noci na něj nemilosrdně křičel, přičemž tatínek mu odpovídal písemně do předem připraveného bloku, protože byl nachlazený a jeho hlasivky by tento obrovský nápor tudíž nevydržely.
Ale nebylo…