Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životni paradoxy a renoncy (57)
Od střípků technických je jen malý krůček ke střípkům mediálním. Na příklad další, dnes už zcela banální a možná dokonce i trochu překonaná věcička - rádio – tedy rozhlasový přijímač. I tady mohu nejprve opět posloužit velmi starým příspěvkem do týdeníku Československý rozhlas. Psal se tehdy asi rok 1980…
Přítel rozhlas
Mé první setkání s rozhlasem spadá do doby před druhou světovou válkou. Vybavuje se mi nahoře zaoblené hnědá bedýnka – tuším, že to byla Philipska – s dvěma knoflíky, ze které se ozývaly hlasy lidí, hudba, zpěv a někdy i jen hvízdání a vrčení.
Ty poslední zvuky pak vyluzovala někdy těsně po válce také moje první vlastnoručně sestavená nedokonalá „krystalka“. Ovšem tehdy začátkem války jsem se ale samozřejmě jako každé dítě nejvíce divil, jak se vejdou do té bedýnky ti lidé, co tam mluví a zpívají! Když jsem pak začal číst, na jednom knoflíku jsem objevil kartónovou cedulku s nápisem: „Pamatuj, že poslech cizího rozhlasu je přísně zakázán a trestá se i smrtí!“ Naprosto jsem nechápal, proč by měl tatínek každý večer tisknout ucho k cizímu rozhlasu, když máme svůj! Obsah vysílání mi nic moc neříkal, až 5. května 1945, když jsem z té bedýnky uslyšel volání Československého rozhlasu o pomoc bojující Praze, jsem si prvně uvědomil důležitost tohoto sdělovacího prostředku.
Z poválečných dob si vzpomínám zejména na báječné rozhlasové reportáže Josefa Laufra, Procházky a Mašlonky z hokejového mistrovství světa v roce 1947. A krátce potom už na první kabarety začínajícího Vladimíra Dvořáka z pražské kavárny Vltava, na programy orchestru Karla Vlacha, ale i na vážnou hudbu v pořadech Anny Hostomské. Zapomenout nelze ani na Jiřího Štuchla, smutného muže Válka a Rudu Stolaře, abych připomněl alespoň některé z protagonistů rozhlasových silvestrovských pořadů z doby „předtelevizní“. Omlouvám se všem zpravodajským a dalším redakcím, ale byla to doba mých studii, a tak sport, hudba a zábava vůbec byly pro mne důležitější, než ostatní pořady.
Pokrok v podobě vlastního televizoru mě zasáhl coby mladého ženáče až v roce 1963 a od té doby byl rozhlas přece jen odsunut jako zdroj informací, poučení a zábavy až na druhé místo. Přesto mám dodnes z té doby vlastnoručně nahrané magnetofonové pásky z tehdy velmi populární Houpačky. A jsem moc rád, že se mnohé z tehdejších hitů líbí i mým dospělým dětem a třeba něco řeknou i mým vnoučatům.
Rozhlas má pro mne jako meteorologa ale také svou druhou stranu. Díky své profesi s ním spolupracuji už od roku 1959, kdy vysílal mé první předpovědi počasí ve svých pravidelných zpravodajských relacích, tehdy samozřejmě pod pseudonymem – meteorologický ústav. Své inkognito ztratili meteorologové a s nimi i já nejprve v Čs. televizi v šedesátých letech a teprve asi o 15 let později v Čs. rozhlase. Ve Studiu 7 i v Dobrém jitru jsme měli pravidelné relace, kde jsme mohli kromě předpovědí uvádět i různé zajímavosti a také propagovat náš obor. A protože jsme nahlédli jak do televizní, tak do rozhlasové kuchyně, můžeme trochu srovnávat i jejich specifika. A tady mohu prozradit, že u většiny z nás vyhrává rozhlas!
Před mikrofonem je člověk přece jen klidnější, než před neúprosnou televizní kamerou a natáčení v rozhlase je určitě jednodušší. Pro mne osobně je pak neskonale příjemné, že u mikrofonu nemusím mít kravatu!
Tím končilo mé tehdejší svěřování se týdeníku ČS rozhlas a na tomto místě se musím omluvit, že jsem tehdy, z jistě pochopitelných důvodů nemohl zmínit životadárné relace a pořady zakázaných zahraničních stanic – BBC, Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy, AFN-Munich či Radio Luxemburg. Ty poslední dvě hudební nám dodávaly „naši“ oblíbenou muziku už od padesátých let a z těch první tří jsem od sedmdesátých let občas a s jistou nostalgií poslouchal i hlasy svých přátel – emigrantů.
Pár mých podivuhodně drzých rozhlasových exhibic si pak ještě nechám na příště.
Pamětníci, vzpomínejte!
