Někdo to musel režírovat V březnu 1962, kdy jsem už měla za sebou řadu zpravodajských pořadů a publicistických filmů, jsem dostala první větší úkol. Přenos. Samozřejmě živě. Nastěhovali jsme se do Kulturního domu dolu Hlubina, režii měl František Mudra. Co bylo jeho náplní, si nepamatuju, jen to, že byl věnován učňům, a když to bylo na Hlubině, tak asi hornickým. Ani nevím, jací tam byli kromě nich účinkující, jen jednoho si dobře pamatuji. Na klavír hrál student konzervatoře, drobný střapatý blonďák. A hrál tak, jako kdyby to piano bylo součástí jeho těla, které bylo skutečně plné hudby.
A potom šla léta a s nimi řada, ne jedna, ale obrovské množství pořadů, publicistických filmů, pořadů pro děti, zábavných a inscenací. Setkávala jsem se s mnoha lidmi, přicházela do různých problémů, a jindy je i řešila.
Též se někdy stalo, že si nás i herci oblíbili. Vím, že i Jiří Bartoška jezdil do Ostravy rád, ve Stavech rachotí měl opravdu velkou roli a musel se učit mnoho textů, našimi maličkostmi už nechtěl mozek zatěžovat. A tak nás přejmenoval na Klan Juračáků. Asistentka Danuška Sýkorská byla slečna Juračáková, režisér Müller byl Juračák senior, pomocný režisér Vojta Skopal Juračák junior a herec Petr Pelzer byl Juračák, který měl pseudonym Pelzer.
Mnoho dětských účinkujících už dávno dorostlo do dospělosti, i ty nejmenší, které jsme mnohokrát angažovali v kojeneckém ústavu. Ve Stavech rachotí Marie Logojdová děťátko právě přebalovala, ono snad její vlídnost ucítilo a po prvé zažvatlalo „mama“.
Mezi účinkující nepatřili, ale často byli nutní, policajti. V časech, kdy právě letěly o nich vtipy, snad nejvíc mi jich navyprávěli oni. Byli to báječní kluci, kteří se něco nazmrzali třeba na E7 a naposlouchali výtek řidičů, proč museli zastavit. Byli to naši kamarádi, a protože se i členům štábu podařilo někdy něco na silnici vymamlasit, tahali je z ohně právě oni. Jejich jména už také vybledla, ale drobný Mirek Fojtík je u mě zapsán zlatým písmem.
Realizace některých pořadů byla tak náročná, jako třeba v roce 1968 Soutěž dvou měst, až se dnes divím, jak jsme to v tom televizním pravěku mohli zvládnout. Nepamatuji si, že by se někdy místo pořadu „nasadil“ monoskop a jenom pod ním hrála hudba. Docela nedávno mi sdělil hudební skladatel Evžen Zámečník, proč jednou se svým orchestrem přijeli na natáčení pozdě, ale skutečně velmi pozdě. A já jsem nemohla zjistit, kde jim může být konec. Z Brna vyjeli v pořádku. Muzikanti se v autobuse trochu veselili, v Porubě vystoupili a řídili dopravu a Evžen je pak nemohl seřídit dohromady. Stejně tu veselost přehnali i členové velikého dechového orchestru z Gottwaldova. Na soutěži byli vynikající a vyhráli první cenu. To byl pravý důvod k oslavě. Jenže když večer na slavnostním koncertu vystoupili, už nikdo nevěřil, že jsou opravdu ti nejlepší. Moc prosil dirigent, abychom to opravili. Bylo to venku a už se to spravit nedalo.
Strohé zápisy ze začátku osmdesátých let vydávají svědectví o náročnosti naší práce, o tom, jak někdo jednou vymyslel, že celou inscenaci Sólo autora Jana Míky budeme vyrábět přenosovou technikou. To znamená těžkým a těžko přemístitelným přenosovým autobusem s těžkými kamerami. Byl červenec a tropická vedra. Karlu Vochočovi se roztékala maska, ať se maskérka Mirka Jarošová snažila, jak mohla, vedrem odešel synchronizátor a technici chladili bloky kamer v ledničce. Pochopitelně nám chyběl čas na dokončení a náměstek se cítil velmi dotčen, že ho obtěžuji po práci. Inscenaci jsme dokončili za tři týdny – a vedení, místo aby nás pochválilo, se o nás dvakrát bavilo – byli jsme na koberci. V oné inscenaci byla snad po prvé a naposled obsazena výborná operetní herečka Zdeňka Poláčková a my jsme litovali, že jsme na ni přišli tak pozdě.
Dlouhý, velmi dlouhý by byl seznam těch účinkujících, kteří přešli mým pracovním životem. Většinou jsme se stali kamarády a stýkali jsme se i po skončení práce.
Celý život jsem spolupracovala s režiséry a byla jsem s nimi tak svázána, že jsem třeba doma stála u kamen, něco vařila a říkala jsem si: „v tom pořadu bychom to měli udělat tak a tak“. A do toho telefon, František Mudra: „Ty, mamo, (oslovovali jsme se tak familiérně), já si myslím, že bychom to měli udělat tak a tak. Tedy simultánní myšlení na jedním problémem.
Kolikrát jsem měla pocit, že i to moje konání někdo režíruje. Jak by se jinak mohlo stát tohle:
Moje práce v televizi se chýlila ke konci a já jsem vyráběla poslední přenos. Nastěhovali jsme se do Kulturního domu Hlubina, už to nebyl záměr, jen jsme potřebovali natáčecí prostor pro hudební pořad. Účinkovala hudební skupina Plameňáci a s nimi zpěvačka Eva Hurychová. Závěrem zpívala Modlitbu lásky – in memoriam za toho chlapce, který v mém prvním přenosu tak zaníceně hrál na klavír a potom byl členem Ostravského rozhlasového orchestru a skupiny Flamingo, později stejné skupiny, jen se musela přejmenovat na Plameňáky, a s nímž jsem se pracovně setkala nesčetněkrát: za Vladimíra Figara. Musel to někdo režírovat.
V březnu 1962, kdy jsem už měla za sebou řadu zpravodajských pořadů a publicistických filmů, jsem dostala první větší úkol. Přenos. Samozřejmě živě. Nastěhovali jsme se do Kulturního domu dolu Hlubina, režii měl František Mudra. Co bylo jeho náplní, si nepamatuju, jen to, že byl věnován učňům, a když to bylo na Hlubině, tak asi hornickým. Ani nevím, jací tam byli kromě nich účinkující, jen jednoho si dobře pamatuji. Na klavír hrál student konzervatoře, drobný střapatý blonďák. A hrál tak, jako kdyby to piano bylo součástí jeho těla, které bylo skutečně plné hudby.