Zákazová značení
„Pozor, zákaz, stůj! Nic už nekastruj!“
Majk byl rád, že děti rostou. Adélka oslavila pět a Karlík šest. Jenže s růstem těla rostl i rozum a Majkovi se nelíbilo, že chytračí a dělají z rodičů hlupáky.
„Zuzanko, už aby se odstěhovaly. Vydělám jim na byty a šup s nima ven.“
„Majku, nebuď zlý otec.“
„Dobře, nebudu. Nechám je nejdřív dostudovat,“ řekl a usnul na boku.
Majkovi vadilo hlavně to, že je Karlík po něm a po mně dohromady. Tato kombinace byla často k zešílení.
„Tati, proč si hraješ? Velký si nehrajou. Pusť mě k počítači,“ dožadoval se synek.
„Tatínek si hraje za peníze, viď Majku?“
„A kolik vyhrál?“ ptal se pohotově a pochybovačně znaleckým výrazem.
Usmála jsem se a namotávala do klubka vlnu z rukou Adélky, co seděla a sledovala odvíjející se vlnění růžové barvy.
„No, ani se neptej.“
„Prdlajs, co?“
„No tak, Karlíku, kde na to chodíš?“
„Prdlajs není sprostý, mami, jenom….“
„Pšššt“, zarazila jsem ho, aby nezačal vyjmenovávat sprostá slova od akvarijního vada až po žebravý loket.
„Tati, přestaň si hrát! To je pro děti. Vidíš, že ti to nejde.“
Majk znejistěl. Poslední dobou mu hry moc nešly. Karlík ho několikrát porazil v neuvěřitelném časovém limitu a Majk to nechápal. Mohlo být dítě vyvinutější než muž v nejlepším produktivním věku?
„Proč si nejdeš na maminky počítač?“ ptal se Majk.
„Můj má zakázanej.“
„Á tááák, maminky máš zatrhnutej. Cos jí udělal, ty neřáde?“
Karlík svěsil hlavu a po očku mne sledoval. Měl špatné svědomí. Odpověděla jsem za něho.
„Vymazal mi článek o zázračných účincích cibule.“
„Proč píšeš o cibuli? Myslel jsem, že máš rozepsanej milostnej román „O Petrarce a holubím voleti.“
„Ten už jsem dokončila,“ odpověděla jsem s překvapivým klidem.
„Jóó? Zuzanko, ani ses nepochlubila. A dala jsi tam ty erotický scény, jak jsem ti radil?“
„Dala.“
„A dáš?“
„Nedám ti to přečíst.“
„Proč? Nebuď lakomá, budu hodný kritik.“
„Jak ohodnotíš zavirovaný stránky? Čtyřista normostran! Hned potom, co vymazal cibuli mi do rukopisu natáhl nový vir kmene Lechtačů a těm znakům nikdo nerozumí. Poslala jsem to odborníkům, aby to proměnili na původní stav, ale ani mi sprosťáci neodpověděli.“
„Viry se musí nejdříve léčit, Zuzanko. Asi čeká u doktora než na něho přijde řada.“
Podíval se přísně na Karlíka.
„To se dělá mamince?“
„Nedělá, ale zkoušením nejdál dojdeš.“
„Já ti dám zkoušením! Nejdřív se uč a potom zkoušej. Znáš pár písmenek a už chytračíš.“
„Všechny, tati.“
„Já vím, jsi po mně, chytrej, ale….“
Majk se na něho přísně podíval, požádal synka, aby mu z police vytáhl modrou vysokou knihu. Majk si ji vzal, zalistoval a ukazoval výsledky hledání. Byly to pravidla silničního provozu.
„Vidíš?“
„Jo, značky.“
„To jsou zákazové značky, které u nás platí pro počítačový provoz. Nesmíš myší řídit nalevo, napravo, dolů ani nikam jinam, slyšíš?“
„Slyším, ale nerozumím.“
„Čemu nerozumíš, proboha?“
„Co má tvůj počítač společnýho s mamčiným? Rodiče si hrajou s dětma, ne s přístrojem.“
Majk se na mě podíval.
„Nevíš po kom ten kluk je? Nehraju si s ním snad? Nedávno jsme hráli pinčes, pamatuješ?“
„Majku, to už jsou tři neděle,“ upřesnila jsem.
„Tři neděle, Zuzanko? Já se zblázním.“
Majk opravdu zešílel. Zastavila jsem motání a sledovala ho. Karlík poodešel pár kroků k nám a nemohl z něho také spustit oči. Hromovým úderem vypnul PC, přikryl fólií, přesunul se s židlí na kolečkách ke skříňce pod televizí, vytáhl z ní tepláky, pak ze šuplíku ponožky, převlékl se, vyskočil, chytil děti za ruce až se vlna zašmodrchala.
„Odpusťte mi, odpusťte! Slíbil jsem před vaším narozením a přísahal na vaše zdraví, že minimálně třikrát týdně, s vámi budu hrát opravdické hry. Honem pojďte než mi onemocníte. Prášky jsou drahý.“
„Mamííí, co se mu stalo,“ ptala se vyplašená Adélka, když ji táhl odtud.
„Tatínek se uzdravuje, to je v pořádku,“ pověděla jsem jí a ta s klidem šla.
Jen co zmizeli, odhodila jsem vlnu, převlíkla se stejně rychle jako Majk a běžela za nimi. Já si dala taky slib – být s nimi denně dvě hodiny na vzduchu a také jsem prodlévala.
