Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (42)
A tak se nyní snad konečně dostanu k těm už mnohem dříve avizovaným komořanským a vlastně i „celoústavním“ osobnostem a „figurkám“. Už dopředu musím upozornit, že opravdu nechci nikoho odsuzovat či se mu posmívat, a že všichni o kterých se zmíním, zůstávají v mých vzpomínkách právě proto, že jsem je měl a mám všechny rád. Přitom se určitě nedostane na všechny a velmi váhám, kým začít. Asi bych měl začít vážněji a postupně přejít k záležitostem veselejším.
Takže nejprve vážně, ale stejně se to bude prolínat s nevážnem. Náš meteorologický ústav měnil v druhé polovině minulého století často nejen své jméno, ale ještě častěji i svá nadřízená ministerstva. Ale mohu s čistým svědomím prohlásit, že i při těch největších kotrmelcích se jako instituce zachoval většinou docela slušně. V padesátých letech se v tomto ústavu dělo leccos, ale přesto přijal „pod své krovky“ poměrně mladé lidi, kteří museli po „Vítězném“ únoru opustit svá původní povolaní. Shodou okolností to byl například i Jirka Brož (ročník 1928), náš pozdější svědek na svatbě, který musel odejít z nakladatelství Melantrich. Náš ústav pak v těch padesátých letech i velmi odvážně zaměstnal ve své knihovně letce britské RAF Richarda Hussmanna (ročník 1922), který napsal známou knížku, podle níž byl později natočen i stejnojmenný film – Nebeští jezdci.
Tento skvělý člověk si dokonce vybral pro svůj pseudonym jméno jednoho svérázného ústavního šoféra - Jánský! Dalším opravdovým hrdinou byl kolega malé postavy ale velkého srdce, Karel Svoboda (ročník 1912), bývalý parašutista-radista, který se do Anglie dostával velmi dobrodružně přes Polsko a francouzskou cizineckou legii cizineckou legii ze severní Afriky. Dokonce pak byl ve skupině, která nacvičovala atentát na Heydricha a jen banální úraz při výcviku zavinil, že se této největší diverzní akce nezúčastnil! Seskočil pak později jako radista do Beskyd, po několika dnech byl zajat a koncem války prošel i pochodem smrti. Jeho příběh, o kterém vlastně nikdy nemluvil, mi připomínal jeden náš poválečný film – Hrdinové mlčí! Mimochodem, natáčel se v mém rodném Jičíně. Paradoxně jsem se teprve nedávno dozvěděl, že si s tímto válečným hrdinou zle zahrál osud i po roce 1948. Karel měl zřejmě velké výčitky svědomí, protože kvůli němu za války popravili nacisti oba rodiče i manželku a věděl, že je v hledáčku naší StB, se kterou se bohužel tak nějak zapletl....
I v dalším osudovém období po srpnu 1968 pak poskytl náš ústav buď krátkodobě, ale i natrvalo asyl mnoha tehdy postiženým, zejména vojenským meteorologům.
Celá řada různých paradoxů je spojena s V. Bělohlávkem (ročník 1925). Ten se zúčastnil v únoru 1948 jako čerstvý středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu pochodu vysokoškoláků na hrad k prezidentu Benešovi. Tento kolega byl „odejit ze školství a brzy po svém nástupu na letiště nechtěně, leč pořádně zamotal hlavu naší tajné službě. Nastoupil totiž na pracoviště tak zvané fonie, kde „sbíral“ mimo jiné i radiem meteorologické depeše ze stanic, na kterých tehdy nebyl ještě zaveden dálnopis. Vše bylo nutné „nachytat“ v přesných časech a tehdy jednou asi pětadvacetiletý novic prošvihl termín, protože si připravoval svačinu. Stanice se hlásily a milý novic narychlo přiběhl k vysílačce a do mikrofonu oznámil jinak předpisově: „Stanice čekejte, stanice čekejte, myji si ovoce!“ Snad si dovedete představit, jak „velké ucho“ okamžitě zareagovalo. Nešťastník měl opět vážné potíže a těžko vysvětloval, že to není žádná šifrovaná zpráva pro imperialistické rozvědky. Vlastík si pak během pár let rychle udělal státnice z několika světových jazyků a v sedmdesátých letech, u příležitosti dvou set let od založení meteorologického pozorování v pražském Klementinu si připravil přednášku a proslavil tuto nejstarší středoevropskou stanici po celé Evropě a dokonce i v Mexiku. A že to bylo k velké nelibosti a závisti některých našich šéfů, to ani nemusím zdůrazňovat.
Areál pražského Klementina
Vlastík byl i svérázný recesista a nemohu zapomenout na jeho líčení návštěvy londýnského muzea Madame Tussaud. Když bylo kolem něj chvilku téměř pusto, sedl si na jednom odpočívadle do čalouněného křesla, zaujal strnulou polohu jako voskové figuríny, rozložil si Herald Tribune a bavil se tím, jak kolemjdoucí návštěvníci horečně listovali v katalogu a hledali, kdo že to má být. Málem to ale přehnal. Když náhle vstal, tak jedna z návštěvnic, která si ho právě pozorně prohlížela, málem dostala infarkt!
Ještě několik let před tím se ale proslavil i jako originální „řekoplavec“. Během pár hezkých letních dnů se plavil po Labi z Poděbrad na soutok s Vltavou do Mělníka na nafukovací matraci! Měl k ní přivázán malý nafukovací dětský bazének, ve kterém měl „civil“, neboť dvakrát přespal na souši v turistických noclehárnách. Originální, že?
Pamětníci, vzpomínejte!
