Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (37)
Lidské asociace jsou nevyzpytatelné, a tak když jsem zase onehdy nemohl usnout, z ničeho nic se mi vybavilo několik životních paradoxů a renonců, které by se daly nazvat „svatební“, a které se vlastně hodí zařadit hned za minulé střípky milostné.
Brzy po konci druhé světové války jsem byl v rodném Jičíně coby jedenáctiletý za mládence na svatbě starší sestry jednoho mého kamaráda. Byla to mne událost velkolepá. Měl jsem prvně v životě dlouhé kalhoty, čerstvou pěšinku s patkou, „k ruce“ bohužel neznámou ještě mladší družičku, a děsně jsem se styděl. A představte si, že mě zachránila griotka! Když přišla na řadu nezbytná píseň – „Kdo si se kdy narodil“, stačil v říjnu jeden minifrťáněk, kterého jsem vypil na židli, aby na mne bylo vidět – a – rázem bylo po studu. Dokonce jsem pak „dával k lepšímu“ pár válečných šlágrů. Ty mě naučil můj starší brácha, který byl na té svatbě za svědka. Pokud se pamatuji, tak to byla třeba známá píseň Čtyři páry bílých koní a pak pro malého klučíka mnohem problematičtější text – v noci není vůbec vidět, když dva lidi spolu jdou, za co pak se máme stydět, týdl tádl týdl dou! Pak totiž následovalo něco jako – nebojte se, přitulte se, co si lidé potmě nenajdou, vždyť nás lidi neuvidí, týdl tádl týdl dou. Ale hlavně – od té doby mám tento “babský“ nápoj rád, jako všechno sladké.
Má vlastní první svatba v roce 1962 byla velmi normální a tím dosti nezajímavá. Nejbližší příbuzenstvo a z každé strany pár nejbližších kamarádů. Ti z mé strany už měli tuto událost většinou za sebou. Za pozornost tak snad jen stojí, že se nám nepodařilo uvést do provozu stařičkou předválečnou Tatřičku nebožtíka tchána z roku mého narození, a že nám „taxikařili“ i dva mí kamarádi, kteří už měli vlastní Oktávky.
Mnohem zajímavější bylo to, co se odehrálo den před oficiálním obřadem! V našem komořanském zámečku jsme měli jednu raritu – malou zámeckou kapli s malým oltáříčkem a se starými vzácnými malbami – vše chráněné památkovým ústavem! A představte si, v té samozřejmě odsvěcené kapli jsme měli den před oficiální svatbou jakýsi „předobřad“ s následnou oslavičkou pro kolegy a kolegyně. Jako svatební dar jsme dostali stan, který jsme samozřejmě použili na jedné ze dvou prázdninových svatebních cest.
Už jsem prozradil, že manželku jsem si našel v práci. Za jedinou skleněnou stěnou tehdy kreslila povětrnostní mapy, které jsme pak já – a samozřejmě i další meteorologové – analyzovali. V té kapli nás „oddával“ kolega, který se rozpomněl na své ministrování v dětství a tak v tom „uměl chodit“! Mimochodem, byl to také kolega z mého ročníku na fakultě, který se však specializoval na meteorologii hned od pátého semestru a bylo to znát! Byl to on, kdo se nejvíce zasloužil o zavedení objektivních numerických předpovědních metod v naší synoptické službě do každodenní běžné praxe. Bohužel už řadu let pozoruje oblaka z ještě větší výšky, než současné meteorologické družice… Snad se tam někde potkal i s mou manželkou, která ho bohužel o mnoho let předběhla …
Osm let po ovdovění jsem „do toho práskl“ v roce 1999 podruhé. Má druhá svatba po třiceti sedmi letech byla naopak velmi raritní. Konala se na „fungl“ nové malé radnici na jižním okraji Prahy a před námi se v její obřadní síni konal veleobřad s nabitým sálem. Bylo to začátkem září, bylo dost horko a v obřadní síni bylo více oxidu uhlíku než kyslíku! Náš obřádek pak probíhal jen v sedmi lidech.
My – dva lační starosnoubenci, oddávající a jeho asistentka, přátelský pár svědků a mladá hudebnice - klávesistka, která nám pak prozradila, že má stejné příjmení jako já! A ještě něco – omen – nomen. Není příjmení jako příjmení. Protože jsme se dohodli, že si manželka ponechá své původní, poněkud neobvyklé jméno, při obřadu jsem unavenému oddávajícímu dokonce trochu napovídal! A pikantérie s manželčiným jménem vlastně začala už při vyřizování žádosti o sňatek. Bohužel se mi nepodařilo zajistit termín na srpnové úplné zatmění Slunce, neboť obřadní síň na té nové radnici se malovala a tak jsme se museli spokojit se začátkem září. Ale ta slíbená pikantérie. Úřednice na radnici chtěla vědět, koho jméno ponesou naše děti! Neudrželi jsme se a se smíchem sdělili úřednici, že na nové potomky z nejrůznějších subjektivních i objektivních důvodů nepomýšlíme, na plození potomků že už máme tři skvělé náhradníky – své děti, a že už máme několik vnoučat! Úřednímu šimlu to ale nestačilo a jméno našich absolutně nereálných potenciálních dětí jsme museli uvést a úřednice to zanesla do análů.
A když nepočítám několik stříbrných a pár zlatých svateb, byl jsem v druhé polovině minulého století ještě na svatbě celkem třikrát za svědka svým známým. Na tuto důležitou funkci moc se ale asi příliš nehodím, neboť dvěma párům manželství příliš dlouho nevydrželo! Možná to bylo i tím, že můj svědecký podpis a vlastně mé písmo vůbec nikdy nebylo nic moc, ale o tom už jsem se také zmínil dříve.
Pamětníci, vzpomínejte!
