Pohádka „z babiččiny krabičky“ Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.
Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“ To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.
Mara
* * *
… o kočičím dobrodružství Byla jednou jedna kočičí maminka, která si udělala pěkný měkounký pelíšek ve voňavém seně nahoře ve stodole. Velice se jí tam líbilo, seno vonělo mateřídouškou a jahodovým listím a dole na mlatu běhalo plno myšek, které tam sháněly zatoulaná obilná zrnka. Tady byla kočičí maminka Micka velice spokojená a ještě spokojenější byla, když jednoho rána byl pelíšek plný malinkatých chlupatých koťátek. Očička měla pevně zavřená a tiskla se k sobě jako fazolky v lusku. Občas se některé protáhlo, olízlo si čumáček, spokojeně zavrnělo a spalo dál.
Ale čas rychle běžel a koťátka rychle rostla, za týden dva už se rozběhla jako klubíčka z košíčku, dováděla v šustivém seně a schovávala se mamince.
Každé koťátko bylo jiné a jedno bylo hezčí než druhé. Zrzeček s bílou skvrnkou na čelíčku a bílými bačkůrkami byl nejsilnější a nejodvážnější, toulal se nejdál od pelíšku. Mourečka měla kožíšek celý šedobíle mourovaný a krásná zelenkavá očka. Flíček měl zase na bocích a nožkách bílé skvrnky a nejvíc se kamarádil s Bělinkou, kterou její kožíšek, bělostný jako právě napadaný sníh, vždycky prozradil při jejich hrách.
“Mňau mňau, kde se touláte, moje děti? Honem se vraťte, dneska nás čeká velké dobrodružství!“…volala jednoho rána maminka Micka. Kolem ní to zašustilo a jedno koťátko po druhém vyskočilo ze sena, kožíšek ještě plný lupínků a semínek. To bylo těšení a vyptávání
„Kam půjdeme? a co tam budeme dělat? a už budeme chytat myšky? a jak se dostaneme tam dolů, když je to tak vysoko? a jak vypadá sluníčko? a co jsou to mraky?…“
„Tiše, tiše, drahouškové, musíte si zapamatovat, že chodíme na kočičích tlapkách, to znamená tak, že nás nesmí být vůbec slyšet,“ napomínala svoje děti maminka, „to by nám každá myška honem rychle utekla a nám by pak jenom kručelo v bříšku hlady.“
„Jééé, a co to je hlad?“ divila se koťata. Jak by ho mohla taky znát, když se o ně maminka pečlivě starala a v bříšku jim ještě nikdy ani nezakručelo?! Jen maminka věděla, co všechno se musí její děti naučit, aby je hlad netrápil a jakou musí mít trpělivost při číhání na kořist. A taky jak musí být opatrní v tom velikém světě, se kterým je dnes chtěla seznámit. Ukázala jim díru ve střeše, kterou do stodoly svítilo několik slunečních paprsků, a pak se všichni vydali na cestu pěkně v řádce za sebou. Vyskočit na zaprášený trám jim nedalo žádnou práci, ale síly jim nestačily, když měli vyskočit k tomu slunečnímu okýnku do světa. A tady je maminka pěkně jedno po druhém vzala opatrně do tlamičky, odrazila se od trámu a hup, zmizela ve sluneční záři.
Střecha stodoly byla od sluníčka vyhřátá a lákala k odpočinku, ale Micka popoháněla svoje děti dál, až k jejímu okraji, kam sahaly větve silného habru a kde se mohli v jejich stínu
schovat. Sotva tam všichni dorazili, přeletěl nad nimi stín káněte z blízkého lesa a z jeho zklamaného křiku se koťatům naježily kožíšky. Ani jim maminka nemusela říkat, proč mají být opatrní a rychlí. Stačilo jen málo a na některém z nich by si už pochutnávalo mladé káně, které čekalo v hnízdě.
Pod hustým listím habru si koťátka odpočinula a pak se po větvích vydala za maminkou dolů do vysoké trávy. To bylo něco jiného než voňavé a šustivé seno. Všude samý brouček a mravenec, sem tam vyplašený kos, co jim frnknul před nosem i s žížalou v zobáčku. Páni, to se ale pořádně polekali! Ještě nevěděli, že víc strachu měl kos z nich a byl rád, že odletěl dřív, než jej Micka chytila.
A pak se ozvalo hluboké huf huf huf a země zaduněla pod tlapami velikánského psa, který se řítil ze stráně přímo k nim. Byl to ve zvířecím světě obávaný vlkodav Cedrik chránící stráň, zahradu i dům před všemi vetřelci. Koťata se rozprchla do všech stran a hledala nějaký úkryt. Aby je před psem zachránila, postavila se mu do cesty maminka Micka. Syčela jako klubko zmijí a sekala po jeho čenichu tak prudce, že mu jej celý rozdrásala.
Neboj se, Vendulko, všechno dobře dopadlo. Cedrika poškrábaný čenich tak bolel a Micka na něj tak nebojácně útočila, že se dal raději na ústup. Pak maminka svolala svým mňau mňau koťátka a všichni se vrátili zpátky do pelíšku, aby se z toho dobrodružství pořádně vyspali.
Jak to s nimi všemi dopadlo, to nevím, ale vzpomeň si, jak jsme se spolu v zimě dívaly kuchyňským oknem na vypaseného rezavého kocoura, který ze střechy Cedrikova kotce mlsně pozoroval sýkorky v krmítku. Třeba to byl ten náš Zrzeček z pohádky. Kdo ví?
Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.
Byla jednou jedna kočičí maminka, která si udělala pěkný měkounký pelíšek ve voňavém seně nahoře ve stodole. Velice se jí tam líbilo, seno vonělo mateřídouškou a jahodovým listím a dole na mlatu běhalo plno myšek, které tam sháněly zatoulaná obilná zrnka. Tady byla kočičí maminka Micka velice spokojená a ještě spokojenější byla, když jednoho rána byl pelíšek plný malinkatých chlupatých koťátek. Očička měla pevně zavřená a tiskla se k sobě jako fazolky v lusku. Občas se některé protáhlo, olízlo si čumáček, spokojeně zavrnělo a spalo dál.