Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (32)
A nyní mohu pokračovat v dalších, většinou opravdu příjemných a úsměvných příhodách ze studentského života, který přes velmi nepříjemná padesátá léta pro naši generaci patřil paradoxně k nejlepším létům našeho života. Tak tomu ale bylo asi vždycky, v každé generaci. Prostě volné studentské mládí, které se tak trochu podobalo Stříbrnému větru Fráni Šrámka. Shodou okolností se právě v té době se poblíž naší fakulty Na Karlově natáčel tento nádherný film Václava Kršky s Eduardem Cupákem a pro nás nezapomenutelnou Janou Rybářovou. A mimochodem - s tím hrozným Přemyslem Kočím nás Janička o něco později pěkně naštvala! Ejhle - opět se ukazuje, že bude dobré, když nějaká ta známá jména – dnes by se řeklo celebrit – budu přece jen připomínat. A že to budou opravdové osobnosti, kterým ty dnešní „celebrity“ nesahají ani po kotníky, to snad netřeba zdůrazňovat.
Opusťme tedy nyní na chvíli svět vysokoškolských poslucháren, kolejí a menz a vrhněme se do víru velkoměsta – tedy zde samozřejmě pouze ve vzpomínkách. Když jsem ještě nebydlel s albertovskou partou, navštívil jsem nejvíce divadelních ba i operních představení. Někdy s kamarádem, jindy se svou „čerstvou“ švagrovou a někdy i sám samičký. Manželka bratra bydlela na svobodárně a novomanželé měli slíbený „bankovni“ byt v Praze. Pak jim to ale nedopadlo a svůj společný rodinný start měli až v Olomouci, kde mě brzy učinili strejdou. Ale to sem vlastně nepatří. V tom prvním roce jsem shlédl celou řadu skvělých inscenací na všech scénách Národního divadla i v Městských divadlech pražských. Jen namátkou pár titulů – Čapkův Loupežník s Karlem Högerem, Molierův Lakomec s Františkem Filipovským, Majakovského Horká lázeň s Rudolfem Hrušínským v Divadle Komedie. A nesmím ani zapomenout na Mamzel Nitouche s Célestinem Oldřicha Nového a Paní Marjánku, matku pluku s omilostněným Vlastou Burianem v Karlíně. Pokud někdo v tomto výčtu postrádá Divadlo na Vinohradech, pak asi zapomněl, že tehdy to bylo pro nás mladé zcela nekoukatelné Divadlo československé armády. Nemá cenu srovnávat tehdejší ceny vstupenek s těmi současnými, ale ty relace by byly zajímavé. V roce 1954 jsem si dokonce krátce a bláhově vedl jakési účetnictví, které jsem občas předložil rodičům. A i ti se divili, když četli k jednomu datu – Čert a Káča s limonádou – 3,80 Kč! Byl to samozřejmě nejlevnější lístek na „bidýlko“ na galerii a limča za kačku. Průměrný plat ale byl tehdy asi 1200 Kčs.
Sem by možná dobře zapadla i vzpomínka na první veřejná televizní vysílání. Někdy na přelomu let 1953/54 se objevil na rohu ulic Lazarské a Jungmannovy ve výloze „Elektry“ náš první televizor s obrazovkou zvíci nepatrně větší pohlednice. A tam jsem shlédl z chodníku, přesněji ze zábradlí, první film s Vlastou Buriánem - Funebráka!
A nyní mi v hlavě zablikala další zasutá vzpomínka na jednu bezvadnou leč zapomenutou satirickou píseň, jejíž text si opravdu pamatuji od poloviny padesátých let. Ale než se k němu dostanu, je třeba uvést několik informací z našich tehdejších kulturních luhů a hájů, které jsem samozřejmě vygoogloval. Začnu ale pořádně ze široka.
Už jsem tuším také psal, že v letech 1948/49 můj bratr vojančil v Praze a mimo jiné zhlédl v Divadle satiry na dlouhou dobu poslední satirickou hru Kde je Kuťák? Písničky Harryho Macourka a Vratislava Blažka z této hry jsem poznal díky bratrovi a řada z nich by se klidně dala aktualizovat při jakékoliv změně politických poměrů u nás. A tady přichází zajímavý renonc – ta hra měla premiéru 15.10.1948, kdy mi bylo přesně třináct let! Derniéru měla ovšem hned po čtyřech dnech, pak bylo Divadlo Satiry umlčeno a soubor (bratři Lipští, Miloš Kopecký, Jiří Lír, Stela Zázvorková) byl rozpuštěn! Ta zapomenutá písnička je však o pár let mladší.
Teprve po pohřbu Stalina a Gottwalda na jaře 1953 se objevila na našich divadelních prknech – bohužel pouze mimopražských - opět první satira - Jelínkův Skandál v obrazárně. Podtitul hry zněl – „Komedie, nanesená v rámci linie se zvláštním zaměřením k postaveným otázkám současnosti.“ Tato hra „prošla“ cenzurou zřejmě po té, když ji pochválil nový prezident Antonín Zápotocký. Jak by ne, vždyť s autorem Václavem Jelínkem měl Zápotocký v roce 1949 pravidelné čtvrthodinky v rozhlase. Na mimopražská představení se konaly četné zájezdy a některá oblastní divadla při nich „praskala ve švech“! Obrázek je z přestavení Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a hrál v něm např. Jiří Lír a Jiří Cízler. A pak i zde sklapla klec. I když šlo v podstatě o „komunální satiru“ na byrokracii, roce 1954 hru odsoudila celostátní konference o české a slovenské satiře a pak byla ihned hra stažena z repertoáru. Tolik tedy má upravená googlovačka a teď opět z hlavy.
Jen pár scének z tohoto Skandálu se pak zřejmě ještě podařilo propašovat do jednoho silvestrovské pořadu. Ovšem následující text tanga Traktoristka si pamatuji dodnes a dokud mě poslouchaly prsty levé ruky, tak jsem ho se svými zjednodušenými kytarovými akordy (verse v d mol a refrén v D dur) dával k lepšímu na různých dýcháncích...
Po směně když k tobě jedu, trolejbusem z Bohdanče.
Unaven být nedovedu, je mi jako do tance!
Kolem mne ruch budování, slunko nad hlavou,
tak po vykonané práci, jedu za tebou.
Ve svých tvrdých dlaních, vyměním soustruh za ručku tvou,
traktoristko vzorná, moje píseň letí k tobě tmou.
Do ouška ti šeptám, když tě večer vídám,
lány tebou pozorané, že vždy ve snu líbám!
Pro splněné normy, jsi mi dražší den ode dne víc,
tys má traktoristka, údernice z Pardubic!
Pamětníci, vzpomínejte!
t vysokoškolských poslucháren, kolejí a menz a vrhněme se do víru velkoměsta – tedy zde samozřejmě pouze ve vzpomínkách. Když jsem ještě nebydlel s albertovskou partou, navštívil jsem nejvíce divadelních ba i operních představení. Někdy s kamarádem, jindy se svou „čerstvou“ švagrovou a někdy i sám samičký. Manželka bratra bydlela na svobodárně a novomanželé měli slíbený „bankovni“ byt v Praze. Pak jim to ale nedopadlo a svůj společný rodinný start měli až v Olomouci, kde mě brzy učinili strejdou. Ale to sem vlastně nepatří. V tom prvním roce jsem shlédl celou řadu skvělých inscenací na všech scénách Národního divadla i v Městských divadlech pražských. Jen namátkou pár titulů – Čapkův Loupežník s Karlem Högerem, Molierův Lakomec s Františkem Filipovským, Majakovského Horká lázeň s Rudolfem Hrušínským v Divadle Komedie. A nesmím ani zapomenout na Mamzel Nitouche s Célestinem Oldřicha Nového a Paní Marjánku, matku pluku s omilostněným Vlastou Burianem v Karlíně. Pokud někdo v tomto výčtu postrádá Divadlo na Vinohradech, pak asi zapomněl, že tehdy to bylo pro nás mladé zcela nekoukatelné Divadlo československé armády. Nemá cenu srovnávat tehdejší ceny vstupenek s těmi současnými, ale ty relace by byly zajímavé. V roce 1954 jsem si dokonce krátce a bláhově vedl jakési účetnictví, které jsem občas předložil rodičům. A i ti se divili, když četli k jednomu datu – Čert a Káča s limonádou – 3,80 Kč! Byl to samozřejmě nejlevnější lístek na „bidýlko“ na galerii a limča za kačku. Průměrný plat ale byl tehdy asi 1200 Kčs.
