Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Vata v uchu Jisté je, že večer u piva, když jsem to doktorovi pověděl, jsme si na postřeh a slávu malého Vlastíka v boji s ženským elementem v rodině dali dvě navíc!
Vlastík dostal čokoládu a jeli jsme domů. Nežaloval jsem na něj. Kdoví co budu od něho příště chtít vědět a potom - žalobníček žaluje - pod postelí maluje!
Zůstal jsem v Trabantu s malým sám. Zavedl jsem řeč: „Vlastíku, proč jsi si tu vatu do ucha cpal, prosím tě?“ Nečekaná odpověď byla na place bez váhání: „Strejdo, táta když máma ječí, tak si taky cpe vatu do uší, aby ji neslyšel.“ Teď jsem nevěděl já jestli mám slyšet. Musíme si před těmi malými dávat pozor za každé situace.
Nestalo se a Vlastík byl předán do péče doktora. Mamka ho měla co udržet. Celá závada byla odstraněna, když lékař z bolavého ucha vytáhl slušný smotek vaty. Tohle tam měl hluboko nacpané. Do ouška nakapal olejíček, a mamka šla na náměstí koupit nějakou úplatu za bolest.
Tak jsme vyjeli k Ledči. Takhle zvuková atmosféra provází mého vnoučka, když jede s autem a má naplno zesílené bubny. Je ten rachot slyšet dřív než dojede. Tady jsem trnul, kdy na nás někdo bude volat policajty pro ubližování nezletilému a případný únos.
Najednou se rozpípal telefon. Přijeď jestli můžeš co nejdřív, něco je s malým. Protože jsem byl jen přes Šafranici, trvalo jen chvilku na hájenku. Už ze dvorku bylo slyšet, jak malej Vlastík řve na plný pecky. Na dotaz co můžu v té chvíli udělat, mi bylo sděleno, že se jede do Ledče k doktorovi. Pacient, když to uslyšel, ještě k mému údivu přidal na rasanci křiku.
Možná proto mě požádal abych až odejde, pomohl paní, kdyby bylo třeba někoho dovézt k doktorovi a podobně. Potěšila mě jeho důvěra a jak jsem znal paní, tak mi to nijak na srdce nelehlo. Byla pravou manželkou hajnýho. Tato děvčata odsouzená k životu na samotě si dovedou poradit s jakoukoliv svízelí svými silami. Na Vlastíkův úsek jsem jezdil často za lidmi do lesa, ale na hájenku ne. Pustil jsem to k vodě. I trochu z nepřejícné možné podezíravosti kolegů.
Na vojenské cvičení byl povolán náš hajnej Vlastík. Ten mimo krpálů lesa na Šafranici měl ve správě na tu dobu dost početnou rodinu. Mimo manželky čtyři robátka ve věku od pěti do dvanácti let. Náš další hajnej Kašina toto bohatství připisoval kráse Vlastíkovy manželky. A asi daleko od pravdy nebyl. Při svých pojížďkách s Trabošem jsem se tam často za Vlastíkem stavoval a tak jsme se s jeho drobotinou znali.
Pamětníci, vzpomínejte!
Jisté je, že večer u piva, když jsem to doktorovi pověděl, jsme si na postřeh a slávu malého Vlastíka v boji s ženským elementem v rodině dali dvě navíc!