Věřte – nevěřte !
Příběh od Žárského rybníka (jak ho vyprávěl nadlesní Jarda Jiskra)
Když jsem po maturitě v roce 1948 nastoupil do zdejšího polesí jako čerstvej absolvent písecký lesnický školy, sloužil jsem nejdřív na lesní správě, protože jim tam chyběl jeden pracovník v oddělení těžby. Po deseti měsících mě ale přidělili na karlovskou myslivnu k nadlesnímu Kořánovi a tam jsem sloužil až do odchodu na vojnu v říjnu padesátýho roku. 
Ty dva roky mi u našeho tankovýho pluku utekly dost rychle, a tak jsem se už v listopadu 1952 hlásil zpátky na okresní lesní správě. Protože mě měl asi svatej Hubert rád, octl jsem se zase u starýho pana fořta Kořána. Tady už jsem ale pobyl dýl, vlastně až do jeho odchodu do penze, kdy jsem prozatímně převzal jeho revír, protože lesní správa za něho tehdy neměla náhradu. A právě v tý době se odehrál ten smutnej příběh, kterej vám teď povím.
V Terčinom oudolí, co by vod posledního krčínskýho baráku kamenem dohodil, měl takovou starou zanedbanou chalupu nějakej Vojta Běla s rodinou. Byli to cikáni-kotláři, kteří až do devětatřicátýho roku kočovali, vyráběli měděný kotle a prodávali je po vesnicích. Pak přišli Němci, kočování zakázali a tenhle Běla nějak unikl sběrnýmu táboru a po válce si tam koupil za pár korun to stavení po Němcích.
Bylo mu tenkrát už přes sedumdesát, měl dvě holky, vobě byly už vdaný někde v kraji, každá jinde, a dva syny, Gejzu a Laca. To byli už taky dost starý klackové, ale ještě svobodný, a tak s tátou dál dělali ty kotle. To jim ale zase zatrhli komunisti, starej dostal nějakej důchod, jeho žena práci v JZD a na kluky, protože byli bez jakýkoliv přijatelný kvalifikace, zbyla jen práce v lese, a proto jsem je taky znal. Celá famílie si přišla na tehdejší poměry k celkem slušnýmu příjmu, ale přesto pro ně nic cizího nebylo svatý.
Snad to byla nějaká jejich rodinná tradice, protože jak mi jednou prozradil můj šéf, který se v tomhle kraji narodil a celý život pracoval, seděl starej Běla před válkou čtyři roky za pytláctví a napadení lesní stráže a jeho táta ze starýho Rakouska dokonce dvanáct za spoluúčast na vraždě nějakýho sedláka. Nebyl tedy žádnej div, že mladí Bělové zůstali týhle tradici věrný. Z lesa se ztrácela zvěř a z bohatě osazených rybníků zase ryby všeho druhu. Ačkoliv to o nich bylo všeobecně známo, nepodařilo se jim nikdy nich dokázat. Četníci uvažovali i o uplacených hajných či baštýřích, ale podezření nestačilo a důkazů nebylo.
Až jednou udělali chybu a zlodějský štěstí je vopustilo. To když se na vokolních rybnících začaly ztrácet ryby v takovej míře, že už to nebylo možný přičítat drobným rybaříkům, co líčili na noc šňůry na kapry a kladli vrše. Teď se ale vždycky ve vodě a u břehů, kam je přihnal vítr, povalovaly polomrtvé a mrtvé ryby s potrhanými břichy, na kterých hodovali rackové, volavky a různý saprofágové. Všem bylo jasný, že někdo používá k tomu barbarskýmu zabíjení trhavinu. Po válce, jak jistě víte, zbyly v lesích po Wehrmachtu i našich osvoboditelích tuny nejrůznější munice, ručních granátů a žlutých kostek ženijního exploziva i s krabicemi rozbušek, takže každý si mohl odnést domů, co hrdlo ráčilo, než to postupně naši vojáci odvezli k likvidaci.
Státní rybářství a policajti dělali, co mohli a u všech známejch zlodějskejch firem provedli domovní prohlídky, kterým se nevyhnula ani chalupa starého Běly, ale bezvýsledně. Pak byl skoro čtvrt roku klid, z rybníků se neztratila ani šupina a z lesa žádnej kus ani kousek zvěře. Jenže nic netrvá věčně a vášeň a touha po penězích vyhnaly krysy z díry.
Jedný květnový neděle našel žárskej baštýř u jižního břehu spoušť. Zválený rákosí, zdupanej břeh a spousta malejch rybích mrtvol ve vodě i v trávě. Protože zde byly očividně zase použity ruční granáty, což je zločin spadající pod Státní bezpečnost, udal znovu Bělovic kluky a začali to vyšetřovat estébáci z Budějic; a to už nebyl žádnej špás.
Navíc se následující sobotu v hlínovský hospodě prořek jeden namazanej dřevař, co dělal v partě s oběma Bělovic klukama, že mu jeho Mařena teď dělá celej tejden samý ryby a že mu z toho asi narostou žábry a ploutve a že už to nemůže žrát. „Já jen tu smradlavou rybinu a Gejza s Lacem prachy, parchnati!“ vyřvával na celou hospodu.
U stolku, kde mazal s kamarádama mariáš, to slyšel i nějakej Nývlt, předseda místní stranický organizace a ještě ten večer to věděl baštýř i budějický policajti. Druhej den ráno obrátili Bělovic chalupu naruby a ve stodole pod slámou vobjevili jámu plnou ručních granátů a trhavin, dvě mauserovky, tři pistole a různej pytláckej vercajk, takže už nebylo třeba jinde pátrat. Gejzu s Lacem odvezli rovnou z lesa a už se domů nevrátili. U soudu pak dostali po vosmi letech za nedovolený vozbrojování, krádež a prodej ryb překupníkovi v Dobrej Vodě. Ten dostal pět let a s ním putoval do basy i ten hlínovskej vožralka na tři roky za spolupachatelství. Tak skončila celá ta banda v kriminále, ale hlavní tragédie teprve měla přijít.
Bylo to asi tejden po soudu v Budějicích, když partajní předseda Nývlt odešel z hospody, kam chodil pravidelně na mariáš. Protože ale domů nedošel ani do půlnoci, šla si pro něj do hospody jeho žena a našla ho u kostela s kudlou v zádech. Přijeli novohradský policajti s doktorem, ale nezbylo, než konstatovat smrt následkem vraždy. Mrtvýho odvezli, a vyšetřování a výslechy nechali na druhej den. Jenže to jim mezitím přibyl další případ.
Ráno si totiž pošťák, co jel na kole do Žáru, všiml, že na břehu rybníka pod náspem silnice naproti ostrovu leží nějakej člověk. Slez´ z kola, seběh´ k němu a poznal v něm petříkovskýho baštýře Frolíka.. Byl pobodanej, ale živej. Tak ho ten zachránce přikryl svým kabátem a dojel do vsi zavolat pomoc. Ze Svin přijela sanitka s doktorem a odvezla polomrtvýho baštýře rovnou do nemocnice v Budějicích. Tam ho dali ještě nějak dohromady, takže mohl mluvit a von voznačil za pachatele starýho Bělu. Druhej den ale stejně umřel.
Když si ale pro Vojtu přijelo plný auto policajtů, našli tam jen jeho starou. Ta tvrdila, že muž už je od včerejšího večera pryč, nepřišel ani k vobědu a že nemá tušení, kde by moh´ bejt. Prohledali v domě a ve stodole každej kout, ale nenašli nikoho. Vojta zmizel a nevrátil se ani druhej, ani třetí den.
Teprve tejden po vraždě, když hajnej Voráček zašel doplnit na Kapinosu liz, našel ho na Čertovom dubě. Pomstil se za ztrátu synů a voběsil se, aby unikl spravedlnosti. To se mu sice podařilo, ale za cenu neštěstí tří rodin, včetně tý jeho. A tak se ptám, stálo těch pár kilo ryb a špinavejch peněz za tři lidský životy a mnoho let v kriminále?
Luděk Ťopka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny články autora