Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pikolka

Ve Věži u Havlíčkova Brodu mají na návsi pěkně upravený rybníček. Sice často postrádá nějakou tu šupinu, jindy trochu vody, ale čím oplývá je bahno na dně. Toho se tam usadilo za léta moc. Pohybujeme se v šedesátých letech minulého století.

V té době jsem tam bydlel a poctivě navštěvoval místní hospůdku, kde ochočená kavka křičela ze střechy tak přesvědčivě „babko“ , že jsem často tomu škodolibému opeřenci naletěl i já.

Jak už to tak ve vesnických hospodách chodí, sejdou se zde lidé různí. Tak se stalo, že mezi nás - chásku zelenou - zabloudil muzikant úctyhodný svým věkem. Šel odněkud z pohřbu. Hrál na pro mne nepochopitelný nástroj, na který jsem nikdy nevyloudil nic kalého, ač mi většina žesťových i plátkových dechových nástrojů nebyla cizí. Byla to mini—flétna, ale největší křikloun v dechovce, pikola.

A protože do hospody se chodí za určitým cílem což děda dokázal počtem piv a panáčků zelené, přišla na něho potom co nás babka vysypala na náves plichta.

Jeho pouť vedla po hrázi rybníčka. A tady začala debata, která nevěštila nic dobrého pro chudáka pikolku.

„Ty mrcho, kdybych tě neměl nechlastám, neutrácím a bába by mi nenadávala a nebylo by mi po nocích blbě. Proč já se s tebou furt tahám? Víš co hajzlíku, pudeš do vody a šmytec“ ! Žáby přerušily nokturno, když to žbluňklo. „Tak a máš to neřáde!“ S tímto odešel spokojeně domů.

Jenže lidé se nejen rodí, ale také umírají. Pohřeb bez muziky je tak nějak necelý. A tady je pikolka k basu potřebná. Došla na dědka krize.

„Mládenci dám flašku, když mi tu potvoru z toho rybníka vytáhnete !“

No to byla nabídka, která se nenechává jen tak. S vidinou lahvinky s korábem jsme vyrazili jako jeden muž. Až se zdálo, že jedna lahvinka na tolik hrdel bude málo. Jenže ouvej! Vody tam moc nebylo, ale bahno ze dna se okamžitě do toho zbytku míchalo a byla z toho břečka neprůhledná.

Vypustíme to úplně – rozhodlo se! Byly tu trampoty s uvolněním zakysaného čepu, který byl naposledy venku kdoví kdy. Husího vína ubývalo a začalo bahno vystupovat. Nedaleko kraje trůnila jedním koncem zapíchnutá pikolka. Teď už nebyl problém úkol dokončit. Stačila chvilka a muzikant ji hladil ve dlaních. „Nebyla ti tam mrško zima“?

Po delším čase nás babka v hospodě přivítala.
“Kluci, tamhle máte vod Franty flašku. Zase je inštrument v rybníčku.“
Zkusili jsme licitovat!
„Dědku, to by měla bejt zelená, ne jen rum“!
V odpověď se ozvalo.
„Jistě pánové (ne kluci, šlo o pikolku, potažmo o dvacku za hraní na pohřbu). Mařka, dones jim zelenou“!

Tady bych mohl začít zpívat známou, nekonečnou písničku o tom jak pes jitrničku sežral. Žel Bohu, se tato situace už nikdy neopakovala. Pikolka ztratila foukače a heligon na pohřbu hrál nějak moc osamoceně, smutně. Ani nám nebylo do juchání.

„Tak vidíte mamlasové, máte po ftákách.“ To komentovala babka.A měli jsme.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora