Povoláním princ z pohádky

Sychravý vítr chlístal na okno tramvaje proudy vody. Cestující zimomřivě zatahovali krky do límců, a když vystupovali z tramvaje vstříc ledovému lijáku, tvářili se nakvašeně. Zato na refýži lidé přitahovali tramvaj očima, neboť měli jediné přání – a to schovat se v ní před přívaly deště. Když tramvaj přidrkotala na zastávku, kvapem sklapli deštníky, vytřásli z nich mokrou spršku a zapresovali se mezi ostatní pasažéry.

S promoklým davem nastoupil do vozu i dlouhán s kamennou tváří.

Zvedla jsem oči od knížky: „Buď je to mrakodrap – a pak je to v pořádku, nebo je to revizor.“

Měla jsem pravdu. Dveře tramvaje se ještě ani nedovřely a už vozem znělo: „Kontrola jízdenek.“

Znovu jsem se začetla s klidným svědomím, že jsem majitelkou tramvajenky, a tak mi může být kontrola ukradená.

Jenže najednou mi někde v koutku mozku zablikalo výstražné světýlko. „Koupila sis kupón na nový měsíc? Dnes už je přece prvního.“

Revizor se ke mně nebezpečně přibližoval.

„Nekoupila!“ zmocnila se mě panika. „Jedu na černo!“

Zaklapla jsem knihu a snažila se nenápadně proklouznout ke dveřím.

„Kampak?“ všiml si mě. „Předložte jízdenku!“

„Víte,“ blekotala jsem. „Já totiž…“

„Tak prosím!“ byl stále netrpělivější.

Za jeho zády mladík v kšiltovce sáhl do kapsy džínové bundy, vylovil lístek, vsunul jej do oznamovače jízdenek a podal mi ho.

„Paní kolegyně,“ káral mě na celé kolo, „říkal jsem přece, že lístky si vezmu na starost já.“

Revizorovi se to očividně nelíbilo. „Kdo jste? A vůbec, předložte mi svoji platnou jízdenku!“

Mladík mu bez mrknutí oka strčil pod nos svůj platný lístek a luskl netrpělivě prsty. „Kolegyně, vystupujeme. A musíme kmitat. Máme už půl hodiny zpoždění.“

„Vždy noste řádně označený cestovní doklad u sebe,“ nesl se za námi hlas revizora z odjíždějící tramvaje. „Příště bych vám na podobný fígl nemusel skočit.“

„Zachránil jste mi nejmíň pětistovku,“ hledala jsem slova díků.

Ale mladík jen mávl rukou. Potom si sundal kšiltovku a narazil mi ji na hlavu.

„Aby vám nezmokl účes.“

„Nejste náhodou profesí princ z pohádky?“ podivila jsem se. „Zachránil jste mě od pokuty, od ostudy a teď se obávám, že se nakonec se mnou hodláte rozdělit snad i o poslední košili.“

„Proto se na mne díváte jako na talíř špenátu?“ povytáhl obočí.

„Já mám náhodou špenát ráda,“ řekla jsem mu.

„Já mám rád, když je sranda. A nemám rád, když je velká buzerace. A přímo nesnáším, když promoknu až na kůži,“ roztřásl se zimou.

„Co takhle dát si něco na zahřátí?“ vylovila jsem z kabelky peněženku. „Zvu vás.“

„Balíte mě?“ zalaškoval.

„Nejste můj typ,“ rozesmál mě. „Vypadáte jako o deset let mladší brácha.“
Změřil si mě od hlavy k patě a legračně krabatil čelo:

„Taky nejste můj typ. Vypadáte jako o deset let starší ségra.“

„Tak si můžeme dát jedno bezpečné kafe v restauraci na náměstí,“ navrhla jsem.

Z jedné kávy byly nakonec kávy dvě. K té druhé jsme si objednali ještě minerálku a italské tiramisu.

Mladík se v moučníku chvíli vrtal a pak řekl:
„To tiramisu šlo kolem Itálie ale hodně velkým obloukem. Jestli v kuchyni použili originál maskarpone a jestli cukrářské piškoty přelili espresem, tak já jsem čínská císařovna.“

„Vy rozumíte italské gastronomii?“ vyrazil mi dech.

„Aby ne,“ potřásl hlavou. „Tři roky jsem v janovském přístavu vykládal lodě. Itálie mě zlákala hned po maturitě. Chtěl jsem se naučit italsky jako když bičem mrská, ušetřit nějakou kačku a hlavně poznat zemi, odkud pochází moje babička.“
„Co se vám z toho podařilo?“ byla jsem zvědavá.
„Všechno,“ pochválil se. „Itálii jsem procestoval na skútru od severu až na jih k samé špičce boty, z italštiny mám v kapse státní zkoušku a v bance slušné konto.“

Pak si začal rovnat v hlavě své vzpomínky.

„Nejvíc se mi líbila oblast Ligurie na severozápadě země. Od Janova se táhne k francouzským hranicím takový úzký pruh pobřežní nížiny, Riviera di Ponente, kterou uzavírají Ligurské Alpy. A na východ zase běží malebné pobřeží svažující se k moři, Riviera di Levantee. Sečteno a podtrženo,“ bilancoval, „Itálie je nádherná země. Písečné i oblázkové pláže, antické i středověké památky, v hornatém vnitrozemí jeskyně s prehistorickými nálezy, starobylá městečka na pobřeží i v horách, malebné vesničky, rušná letoviska, moderní velkoměsta, nádherná příroda, průzračné moře, výborné víno, skvělá kuchyně, báječní lidé a krásný jazyk.“

Najednou zpozorněl a otočil se ke stolku, odkud zaznělo: „Mi piaci molto. Sei carina. Hai gli occhi belli.“

Snědý muž se zlatým prstenem na malíku, visel očima na zmalované zrzce.

„Turista z Itálie. To je ale náhoda,“ rozzářil se mladík.

Zmalovaná slečna Italovi hladila konečkem prstů hřbet ruky a způsobně špulila rudé rtíky.

„My dva si budeme rozumět,“ usmívala se na něj bílými zoubky.

Ital naznačil číšníkovi, aby otevřel značkové víno, a pozdvihl sklínku: „Possiamo brindare afamiliarizzare.“

„Jsi fakt frajer,“ vydýchla spokojeně slečna. „Mám štígro, že seš tak miloučkej.“

„Vuoi essereil mio amore,“ Ital jí políbil ruku.

Mladík strčil nos do hrnku s kafem a pak se zasnil:

„Slyšíte tu nádheru? Italština zní jako hudba.“

„Bohužel ten jazyk neovládám. Netuším, co pán říká,“ kápla jsem božskou.

„Své dívce vyznává lásku,“ ujistil mě. „Láska je láska.“

„Proč mu odpovídá česky?“ divila jsem se.

Můj nový známý z toho také nebyl moudrý.

Dialog mezi Italem a slečnou pokračoval ve stejném duchu dál.

Když jsme při odchodu z restaurace míjeli onu záhadnou dvojici, slečna se zrovna zvedla od stolu a šla si přepudrovat nosík.

Mladík na vteřinu zaváhal, ale pak k ní přece jen přistoupil a zeptal se: „Jak můžete s tím Italem chodit? Vždyť se vůbec nedomluvíte. Vy zřejmě neumíte ani slovo italsky a on zase česky.“

Mávla na něj řasami: „Co chce on, to já vím, a co chci já, to si potom koupím.“

Nepřehlédla jsem, jak mu sklaplo. Stál jako zmoklý kos. Jeho něžná a spravedlivá dušička dostala ťafku.

Až na jezdících schodech, které nás dovezly málem na nástupiště metra, zase ožil při pohledu na dva revizory, co s velkou urputností kontrolovali cestující.

„Vidíte je?“ ukázal na ně. „Oni tu snad někde mají hnízdo.“

„Opravdu se dnes vyrojili po celé Praze,“ pokrčila jsem rameny.

Vtom mladík kolem revizorů proletěl jako střela. Když ho začali pronásledovat, kroužil vytrvale po nástupišti a vždy jim šikovně proklouzl pod rukama. Běžel jako na olympiádě. Sotva honička nabrala největší grády, náhle zabrzdil, div se o něj pronásledovatelé nepřerazili.

„Už mě to přestalo bavit,“ zašklebil se na ně a vylovil z kapsy řádně označenou jízdenku.

Než nastoupil do soupravy metra, zamával mi na rozloučenou a ještě zvolal: „Říkal jsem, že mám rád srandu a nesnáším buzeraci.“

Někoho by to jeho vyvádění možná pohoršilo. Mně však bylo blaze u srdíčka z toho, že jsem takového zajímavého kluka potkala. Snad je pravda, že lidé, kteří se mají setkat, tak se prostě potkají. Někdy vše vypadá jako náhoda, ale třeba je to jinak, třeba je to už dopředu někde psáno a dáno.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky