Jak jsme emigrovali (II.)
Naše přistání v Nizozemí proběhlo bez problémů. Vzpomínali jsme na známý příběh přistání 
Egona Ervina Kische v Australii, kdy tento vyskočil z lodi na molo a zlomil si nohu. Bonmotty na téma broken english a broken legs, tedy lámaná řeč a zlomená okončetina, jsme bohužel nemohli použít. Škoda. Naše němčina byla proti angličtině velmi plynná, ale kdosi nám poradil, abychom německy v Nizozemí raději nehovořili. Později jsme zjistili, že to není tak zlé.
Jen mezipřistání ve Frankfurtu bylo trochu napínavé. Neměli jsme německé transitní visum, a proto jsme nesměli vystoupit z letadla jako ostatní cestující a jít do letištní haly. Zůstali jsme zcela sami v letadle a ani jsme tehdy moc nepřemýšleli o tom, že by při tankování kerosinu, které probíhalo, mohlo dojít k nějakému maléru: Puf, ohníček, letadlo a dva Češi v háji. Letadlo si ale letělo klidně dál, do Amsterdamu a odtud přes Londýn až do Ameriky.
Nad Holandskem jsme z výšky uviděli zemi jako pro panenky, města i vesničky jako hračky, domečky, louky, kravičky, stejné jako nakreslil pan Čapek v „Obrázcích z Holandska“. Jenže všechno krásně barevné. Umyté. Později jsme zjistili, že je to nejen tím, že se tu všechno opravdu dost uklízí a myje (zlé huby tvrdí, že prý holandská hospodyně spotřebuje víc mýdla na chodník před domem, než na sebe), ale především proto, že často prší a v ovzduší také není tolik různých popílků a spadu. Tedy, nebylo, před těmi 37 lety.
Po absolvováni překvapivě jednoduché pasové a celní kontroly jsme popadli naše různá (dvě)
zavazadla a začali pátrat po personálním šéfovi firmy Smeets z Weertu. Stál tam, naštěstí ještě s jedním Čechem, který žil v Holandsku už od roku 1947 a pracoval u stejné firmy. Byli chytře vybaveni velkou cedulí se jménem firmy a města. Přivítali nás anglicky, německy i česky, tak trochu rozpačitě. Až po několika letech nám personální šéf Piet prozradil, že jsme ho tehdy moc zklamali. Čekal zubožené uprchlíky a oni přiletěli dva křepcí, opálení a dobře oblečení jedinci, kteří neměli dokonce ani hlad nebo žízeň, protože je v letadle zahrnovali všemožnou péčí.
Vyrazili jsme v jeho velkém Citroenu směrem na jih, do Limburku. Celé dvě hodiny, tak dlouho trvala cesta, jsme si mohli ukroutit krky. Opravdovské větrné mlýny, a točí se, hele. Nemohli jsme uvěřit tomu, že je Holandsko jednou z nejhustěji obydlených zemí v Evropě. Viděli jsme jen samé krásně zelené louky a mezi nimi statky mezi stromy, kravičky, ovečky. Málo lidi. Při vjezdu do městečka Weertu nás uvítal podobný most jako na obrazech Van Gogha, dokonce zdvižený, právě pod ním projížděla loď.
Zavezli nás rovnou do bytu, který nám byl na žádost firmy radnicí přidělen. Byl v nejvyšším, čtvrtém patře celkem nových činžáků. Z okna obývacího pokoje a z balkonu bylo vidět větrný mlýn. Byt byl z českého hlediska čtyřpokojový - a nám připadal zbytečně velký. Jenže, sdělili nám, nic menšího nemáme, a vůbec, vždyť jsou to jen dvě ložnice. Obývací pokoj a jídelna se totiž nepočítají. Obývací pokoj dělily od jídelny zasouvací skleněné dveře. Prakticky a jednoduše zařízená kuchyňka, s vestavěnou skřínkou na stolní nádobí, přístupnou ze dvou stran. Jenže my jsme zatím do ní neměli ani talíř. Sporák nebyl, ten jsme tedy museli také koupit. Koupelna ve tvaru písmene L, přístupná jak z předsíně, tak z kuchyně. Vybavená velikánským, na pohled kamenným kulatým dřezem se sprchou, to jsme teda ještě nikdy v životě neviděli. Později jsme mu říkali Julianabak. Bak = škopek. Juliana = chudák královna. Výborně se v něm pralo, byl totiž stejně vysoko jako umyvadlo. Ale lézt do něho pro očistu těla bylo horší.Což asi nikdo z domorodců nedělal, ale dva blázniví Češi ano. Tenkrát jsme to ještě bez problémů zvládli a
dnes už to naštěstí není potřeba.
V bytě bylo pochopitelně i WC. S tím jsme zažili první nepříjemné dobrodružství. Když jsme totiž za několik dnů v jakž - takž obyvatelném bytě poprvé spali, šli jsme pochopitelně také na WC. Vypadalo nevinně, zcela normálně : porcelánová mísa, od ní nahoru vedla trubice k zavěšenému reservoáru. Jenže : nikde nic, zač by šlo zatáhnout, ani žádný knoflík, který by se dal stisknout. Přece se nepůjdeme zeptat k sousedům, jak se splachuje na záchodě. Pokládali by nás za divé, necivilisované Balkánce. Trapas. Když už jsme si téměř zoufali, všimli jsme si, že trubice, vedoucí k reservoáru je na jednom místě jaksi zbytnělá, dvojitá. Začali jsme za ni různě tahat – a vida, šlo s ní pohybovat nahoru a dolů. Splachovalo to prostě pohybem této dvojité roury. Zázrak. Vot, takaja technika.
Ještě jsme si všimli vestavěné skříně v ložnici, to byla prima. Skříň tedy nepotřebujeme. Byt byl zcela holý, bez podlahové krytiny. Tady si prý každý dává koberce, jaké se mu líbí. Právě proto nás tam totiž zavezli, abychom si udělali obrázek, co asi budeme nejnutněji potřebovat – a hned to prý pojedeme nakoupit. Zajistili nám jménem firmy kredit u různých obchodníků, který jsme měli postupně splácet ze svého pravděpodobného platu. Tak tedy hurá. Ráno v Bělehradě, odpoledne ve Weertu v obchodním domě Jacobs-Koppers. Stále bez groše. Koupili jsme zelený koberec, nějaké linoleum do předsíně a do kuchyně, záclony do všech místností, změřit si to prý dojdou sami. Také jsme koupili postele, matrace a ložní prádlo. Polštáře. Marně jsme hledali povlaky a nějaké prošívané deky. Nabídli jen jednoduché, vlněné a pod ně se dává, ukazovali nám, velikánské, na jedné straně vyšívané prostěradlo. Aha. Všechno se to zastrká kolem dokola, spí se jako v penálu. Hrozné. Jak je možné, že ti Holanďané ještě nevymřeli, říkali jsme si tiše.
Malý stoleček a dvě křesla do prázdného obýváku. Jídelní stůl a čtyři židle. Něco na sebe, jen základní věci. Byli jsme unaveni, zmateni, dělaly se nám mžitky před očima. A chtělo se nám ze všeho nejvíc spát. Být sami. Jenže na to nebylo zatím ani pomyšlení. Teď jsme šli k našemu personálnímu šéfovi Pietovi do jeho domu, kde už na nás čekala s kávou a proslulým 
limburským koláčem jeho manželka a tři malé zvědavé děti. Dali nám k disposici svoji vlastní ložnici a řekli, že budeme jejich hosty tak dlouho, pokud nebude náš byt v pořádku. Po večeři se na nás ještě vrhli s různými otázkami, byli sice velmi dobře informováni o Československu, a televise stále ještě přinášela další zprávy. Ale : dva živí lidé, kteří přímo z té země byli. Nevěděli jsme, kde máme hlavu.
Byli jsme v myšlenkách už v zaměstnání. Jaké to bude v té dravé kapitalistické společnosti? Já jsem se rozhodla, že raději pomlčím o svém nedokončeném universitním studiu historie umění. Myslela jsem, že to bude pro začátek lepší.
V sobotu jsme přiletěli, v pondělí jsme už nastupovali do zaměstnání. Tehdy, v roce 1968, byla konjunktura a po nezaměstnanosti ani stopy. A my jsme byli, nyní to byla výhoda, komunistickým režimem prohnáni všemožnými povoláními, zejména v grafickém oboru. Všechno zlé je pro něco dobré, říká přísloví. Někdy je to i pravda. Mohli jsme pracovat prakticky bez znalosti řeči, jenže, my jsme se domluvili docela dobře. Moc nám teď přišlo vhod, že jsme si léta platili soukromou učitelku angličtiny. I naše němčina, od mládí pro strejčka Příhodu udržovaná, zejména korespondencí, se hodila. Ale ta holandština, jak jsme hned s hrůzou poznali,to bude lahůdka. Nerozuměli jsme jim ani slovo. Utěšovalo nás, že oni nám, když jsme mezi sebou hovořili česky, také ne.
Následující den, v neděli jsme s rodinou hostitelů posnídali. Všechno vypadalo zcela obyčejně, až na bílý vatový chléb. Sledovali jsme pozorně paní domu v jejím počínání, abychom neudělali nějaké faux pas. Viděli jsme jak elegantně zamazala dírky na krajíčku chleba tenoučkou vrstvičkou margarinu a pokladla to plátky rajčete. Pak vzala k našemu údivu cukřenku, ve které byl krystalový cukr a všechno to hojně posypala. Asi jsme se na ni podívali trochu udiveně, takže nám s úsměvem vysvětlila, že prý to chutná jako ananas. Raději jsme zůstali u šunky a sýra.
Pak nás Piet provezl po městě i po okolí. V paměti jsme vyhrabali něco ze svých chabých vědomostí o tomto koutu Nizozemí. Amsterdam, Rotterdam, Leiden, a hlavně Naarden s hrobem Komenského, to bylo všechno na severu, „nad velkými řekami“, jak se tady říká. Věděli jsme jen, že o Weertu se zmiňuje Charles de Coster v knize o Thylu Uilenspiegelovi a v detektivce od Ferdinanduse, která také vyšla v Praze, jede hrdina knihy přes Weert. To tedy opravdu nestačí, musíme si co nejdřív opatřit nějakou literaturu, slibovali jsme si.Okolí městečka se nám moc líbilo, borové lesy, louky, klid. Krásné silničky a cesty pro cyklisty. Budeme jezdit na kole, až se na něj zmůžeme.
Asi čekáte, kdy konečně začnu mluvit o stesku, který nás musel nutně zachvátit. Nezachvátil. Jen ve chvílích, kdy jsme byli zcela sami jsme pociťovali, že stále žijeme v nesmírném, nepřirozeném napětí, byli jsme ostražití a pozorní, jako výzvědná hlídka v neznámém pralese. Především jsme si ale stále uvědomovali, že jsme se rozhodli odejít dobrovolně, a že nás do Nizozemí vlastně nikdo nezval. Byli jsme zatím jen hosté a tak jsme se také neustále chovali.
Pokud si chcete někde vůbec vypěstovat pocit sounáležitosti, musíte znát kulturu a historii země, v které žijete. To trvá dlouho. Musíte se naučit jazyk tak dobře, že v něm myslíte. Na oplátku za vaše úsilí vám jazyk pomůže změnit způsob myšlení. To je prvním krokem k pochopení. K tomu všemu je potřeba především pevná vůle. A spousta energie. Není čas naříkat.
Dopisy, které nám tehdy přicházely od přátel z domova i z celého světa máme dosud schované. Byly plné povzbuzujících slov, z která jsme byli a jsme stále moc vděčni.
V dalším pokračování: jak to bylo v zaměstnání, jak nás přijali kolegové, první dny v našem bytě, první omyly a chyby, první novináři a další čeští krajané…
Věra Pokorná
