Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Elena,Herbert,
zítra Vlastimil.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.


Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Taková jsem byla já! (10)


V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

 

Hurrrá do školy!

Do školy jsem začala chodit až v sedmi letech, narozená po prvním září jsem si musela rok počkat. Byla jsem zvědavá, těšila jsem se. Z děcek jsem strach neměla, měla jsem „průpravu“ z té naší party kluků. Shromáždili nás v pěkné velké třídě v „nové“ škole pod kostelem. Jen sem tam někdo pofňukával.


Pak jedna maminka přivedla nastrojenou holčičku, která se jí křečovitě držela za ruku, za nic na světě se jí nechtěla pustit a sednout si do lavice. Dělala tam pěkný randál, ta malá Máňa, jedináček, kterému nic nechybělo, protože tatínek byl řezník. Později z ní byla docela fajn kamarádka, která se ráda o svoje voňavé svačinky a námi podělila. Jen její další osud nebyl záviděníhodný. Vdala se jako první ze třídy. Nepamatuji se, že by se třeba něčím vyučila, ani dál nestudovala. Nemusela, neměla to zapotřebí, od rodičů dostala, na co si vzpomněla. Zemřela jen pár měsíců po porodu na rakovinu prsu.


Vrátím se ale k tomu slunečnému dni prvního září 1946. Moc nás tehdy překvapilo, když nás rozdělili do holčičí a klučičí třídy. Pak si nás paní učitelka Kaplerová odvedla do „staré“ školy jen přes pár metrů kočičích hlav naproti. Budova byla skutečně stará a nevím, jestli v městečku ještě stojí. Prožila jsem tam čtyři roky pod rákoskou přísné učitelky, která mne dokázala naučit základy jazyka tak, že jsem od třetí třídy neudělala pravopisnou chybu. Dodnes umím vybraná slova tak, jak jsme je musely umět odříkávat třeba i o půlnoci a nazpátek. Za všechno, co jsme neuměly nebo zapomněly, nás odměňovala rákoskou. Podle míry provinění to byl buď švihanec přes dlaně, nebo hřbet ruky a největším trestem byl výprask pěkně na zadeček.


To se provinilka musela ohnout přes lavici, zdvihnout si sukýnku a pak přišla ta lahůdka v podobě několika mázanců. I doma jsem často dostávala výprask, protože, jak rodiče říkali, jsem byla „truc kluka“ a žádná domluva na mě nepůsobila líp než tatínkův ševcovský potěh nebo maminčin proutek z březového koštěte. Všechno se to změnilo, když jsem přišla do puberty. Z divokého a těžko zvladatelného dítěte se ze mne stala zasněná a tichá skoroslečna.

Než však došlo k tomuto zázračnému přerodu, užila jsem si dobrodružství školních let až nad hlavu. A vlastně jsem v něm ve trochu jiné podobě pokračovala napřed osm let jako studentka a pak třicet let jako učitelka.

V první třídě jsme se učily psát na břidlicové tabulce olověným pisátkem a vyrytá písmenka se dala smazat malou houbičkou přivázanou ke dřevěnému rámu tabulky. Bylo to trochu jako ve středověku, ale rok po válce nebylo skoro nic, natož sešity pro prvňáčky. Ty jsme dostaly, až když jsme se naučily psát.


Chodila jsem do školy ráda, bylo to tam zajímavé i o přestávce, kdy nás paní učitelka vyvedla na školní dvůr. Tam jsme mívaly tělocvik. I když nebyl tak legrační, jak o něm vypráví ve svých vzpomínkách Vladimír Menšík, trochu se mu podobal. Aby ne! Naše paní učitelka už nebyla nejmladší a dohlížela hlavně na to, abychom si nějak neublížily. Učila nás taky základy osobní hygieny. To jsme si jednoho krásného dne musely přinést kartáček na zuby a pastu a ona nám předváděla, jak se správně čistí zuby. Byla to psina, pastu jsme měly až za ušima, jak jsme horlivě šudlily kartáčkem po zubech a přitom se hihňaly jedna druhé.


Nástup do školy pro mne znamenal velkou změnu i v tom, že se mi rozšířil okruh kamarádek. Bylo tam plno prima holek, každá něčím jiná. Máňa Vojtěská a Máňa Rumreichová byly ze selských rodin, Jarka Veselá měla tatínka sedláře a krásně to u nich vonělo novou kůží a její maminka zase měla mlékárnu, kam jsem chodila pro mléko. Miluška Lišková byla dcerou oslavanského mlynáře a bydlela ve mlýně, který kdysi patřil mému pradědečkovi.


O tom bych se chtěla zmínit trochu víc. Ten mlýn nám kdysi skutečně patřil. Dostal ho nějaký můj prapředek spolu s polnostmi za svoji službu ve vojsku nevím jakého krále asi v 15. století. Původem byl polský zeman a ještě moje babička Antonie se za svobodna jmenovala Koutzská. V dětství jsem slýchávala, že o mlýn jsme přišli proto, že ho můj pradědeček propil. Skutečnost byla asi jiná, faktem ale bylo, že už nebyl náš. S tímto vědomím jsem do jeho tajemných prostor vstupovala, když jsem si chodila hrát s Miluškou. Bylo to strašně zajímavé a voňavé. Náhonem proudila voda na lopatky velkého dřevěného kola, které pohánělo mlýnská soukolí. Všude to drnkalo, vrčelo, skřípalo. Nahoře se do násypky vysypávalo obilí z pytlů a dole zase do pytlů padala bělounká voňavá mouka. I když jsem se snažila zapírat, jak to jen šlo, maminka vždycky bezpečně poznala, odkud se vracím. Ono to nebylo moc těžké a březovým proutkem vytaženým narychlo z koštěte pak ze mne tu mouku pod kůlnou vyprášila.


Mlýn a jeho veliká zahrada z jedné strany sousedily se zámeckým parkem, na druhé a třetí straně pak s farskou zahradou, kam jsme přes taras rády nakukovaly, a čtvrtá strana vedla do polí kolem řeky.


V době, kdy jsem tak intenzivně kamarádila s Miluškou, byl se mnou velký kříž. Většinou jsem s ní přímo ze školy chodila do mlýna, kde jsme si občas společně napsaly i úkoly a kde – a to je hlavní – jsme si hrály ve všech prostorách mlýna i přilehlého okolí.


Někdy se mi podařilo dojít ze školy až k našemu domu a to jsem pak jen otevřela dveře do síně, rozmachem jsem hodila aktovku, co nejdál to šlo, honem rychle dveře zavřela a pádila pryč. A když se rodičům podařilo mne „odchytit“, odcházela jsem oknem ve světnici.


Ve čtvrtém školním roce se klukovská a holčičí třída spojily a začal nás učit pan učitel Kovář. Musel mít svatou trpělivost, byli jsme jako vosí hnízdo. S klukama jsme na sebe navzájem pokukovali, začínala se nám „zapalovat lejtka“. Mně se pořádně zapálila v páté třídě. Doma jsem našla hodně obečtený výtisk Máchova Máje. I když jsem všemu nerozuměla, okouzlily mne první verše, jak hrdliččin zve ku lásce hlas, a neměla jsem nic pilnějšího na práci, než je krasopisně opsat a potají je poslat nejhezčímu blonďákovi s modrýma očima – v předposlední lavici u okna. Jaromír ale neměl pochopení pro moji snahu upoutat jeho pozornost a moje první milostné psaníčko odevzdal učiteli třídnímu. Ten mne ztrestal tím, že jsem musela celou hodinu dějepisu proklečet na stupínku a nic mi nepomohlo, že jsem velice dávala pozor a hlásila se, až mi mohla ruka upadnout.

Nebyla jsem vzata na milost, a proto jsem jednou pro vždy na milého Jaromíra zanevřela. Nezanevřela jsem ale na vysoké blonďáky s modrýma očima a jednoho jsem si po mnoha letech a mnoha událostech vzala za muže.


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 28.05.2015  15:57
 Datum
Jméno
Téma
 28.05.  15:57 Ferbl
 27.05.  17:13 Von
 27.05.  16:46 Mara
 27.05.  10:56 Von
 27.05.  10:52 zdenekJ
 27.05.  09:46 KarlaA