Čekání na jaro
Dosud se u nás traduje pranostika: Na svatého Řehoře, čáp letí za moře. Tudíž myšleno – k nám. Na tuhle otázku u nás zná téměř každý odpověď, když pohlédne k Interlignu na komín. Na bytelné čapí hnízdo, pro které vysoký stožár vybudovali milovníci přírody, když původní hnízdo z komína museli strhnout. Zplodiny z komína čápům neprospívaly. Na hnízdě stojí jeden čáp. Sám, samotinký. Kdy přilétl? Devatenáctého, na Josefa, má každý pohotovou odpověď. Taková odpověď žádného nepotěší. Čápice většinou přilétá za pět dnů, a tohle je už dlouhá doba. Kéž by se jí dočkal.
A jak se dny připočítávají, všichni sledují čapí hnízdo častěji. Ne už každý den, ale každou hodinu. A čápice stále nikde. Mnozí přemýšlejí, co se jí mohlo stát, cesta je daleká. Tisíce kilometrů. Tisíce jedinců ve velkých hejnech ve stoupavých termálních proudech. Snad až z Afriky.
A některý vnouček se babičky zeptá: A proč vůbec neodlétají a nepřilétají spolu?
Co na to má babička odpovědět, než: Tak to zařídila příroda. S tím člověk nic nespraví. Od nás odlétají koncem srpna nebo začátkem září a vrací se na jaře do svých hnízd. Ví bůh, jak si zapamatují cestu, jak své hnízdo poznají. Ví bůh, jak si cestou poradí se silným větrem, dlouhotrvajícím deštěm nebo bouřkou. Nám se to zdá nemožné, ale oni si s tím zřejmě hlavu nelámou. Je to jeden ze zázraků přírody. Některá hnízda jsou obsazená stovky let týmiž potomky.
A babičko, proč nezůstanou v té teplé cizině celý rok? Však oni dobře vědí proč. Je to pro ně výhodnější vyvézt mláďata a našem mírném podnebí. Nevím, proč stále chodím k oknu, proč zklamaně upírám oči na hnízdo, když vím, že čápi jsou téměř němí. Jakmile se čápice objeví na obzoru, čáp už z ní nespustí oči. Ona naklání křídla, aby ztratila výšku, a dosedne přesně k němu na svoje hnízdo. Začne radostné vítání, radostné klapání zobáků, které je slyšet v celém okolí. Kéž bych to už slyšela. Ty tiché dny jsou pro nás smutné. Je to s nimi jako s našimi dětmi. Nekonečné čekání. Teď se přehnala sněhová přeháňka a on stojí na hnízdě sám, jako maják uprostřed příboje. Celý zmoklý čelí plískanici, chudák. Už to nevidím dobře.
Jaro postupuje a stále mně kamarádky volají: Už přiletěla? Kdepak, říkám, kdepak. Ani si nedovedu domyslet, jak by tomu chudákovi bylo, kdyby se nedočkal. Ne, ne, ještě ne, ještě tu není, opakuji, ale jak přiletí, hned vám zavolám.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny články autorky