Listopadové rozjímání
"...a v tom balíčku byly brusle! Samozřejmě na klíček, tenkrát ještě jiné snad ani nebyly..."
Judita se odmlčela a soustředěně míchala v misce něco, co vypadalo jako cement. Když olízla vařečku, strouhla výraz, který potvrdil, že to je cement. Jenom nevím, jestli se běžně ve stavebnictví musí přilévat do cementu Müller - Thurgau. Judita na této přísadě trvala, držela si ji ve zvláštním poháru. My s Naďou jsme ji napodobily. Některé zvyky ve stavebnictví jsou příjemné.
Naďa se podívala do trouby, kde se vzdouvaly podivné geometrické útvary, já jsem se řízla do prstu při krájení mandlí na tenké deštičky.V kuchyni bylo teplo a voňavo. Venku se převalovala šedožlutá mlha, do které drobně poprchalo.
A Judita konečně pokračovala ve vzpomínkách.
"Rozbalovaly se další balíčky a já jsem si mezitím nepozorovaně připevnila brusle na papuče... Takové ty kostkované kotníčkové papuče s přezkou... A zkusila jsem napodobit Sonju Henie ve filmu "Zasněžená romance"..."
Absurdní drama lezlo z Judity s přestávkami, ve kterých vytahovala z kuchyňských skříněk další misky, další vařečky, další lžičky, jako kdyby byla doma. Nebyla doma. Děj se odehrával v kuchyni u Nadi. Žádný policejní vyšetřovatel se tak nenadřel s výslechem, jako my s Naďou při páčení Juditiných štědrovečerních zážitků před tři čtvrtě stoletím.
"No a jak to bylo dál?"
"Zkusila jsem skočit trojitého Rittbergera, spadla jsem, strhla jsem při tom ubrus ze slavnostně prostřeného stolu a ještě jsem si vymkla kotník..." litovala se Judita i po tolika létech. "Takže jsem týden nemohla jít bruslit, ale ani sedět jsem moc nemohla, protože tatínek se rozzlobil a naplácal mi vařečkou..."
"Měli tě zavěsit na stromeček" řekla soucitně Naďa.
Na pořadu dne byly vzpomínky na zimní radovánky v našem dětství.
"Pamatujete se na řemínkové vázání u lyží? A jak se kupovaly lyže tak vysoké, kam člověk dosáhl? Jak jsme na tom mohli jezdit? Jenom ti největší frajeři už měli vázání kandahar... Nosili ho zavěšené na krku, na svahu ho zacvakli do čelistí špičky a už vyráběli telemarky... My, "řemínkoví", jsme se museli smířit s tím, že jedeme tam, kam chtěly naše lyže..."
Každou zimu tenkrát jezdily školy, střední i vysoké, na týden do hor, aby se žáci naučili lyžovat. S melancholií vzpomínám na Holubyho chatu na Javořině. Nádherný, třpytivý sníh, pokrývající v metrové vrstvě celou přírodu... Když vysvitlo slunce, bylo tam tisíce diamantů, každý strom, každá větvička byla nádherně obalená tou zázračnou bílou hmotou. Krásnější pohled už byl jenom na lyžařského instruktora, kterého nám půjčila fakulta tělesné výchovy a sportu. Poslali nám opravdu velkého fešáka a mladý muž si byl své ceny dobře vědom. Hned po prvním rozhlédnutí se usnesl, že z nás lyžařské olympioničky nevykřeše a vyhledal nám bezpečnou trať. Dokonce nám označil místa, kde můžeme poměrně bezpečně spadnout! Potom se postavil opodál a zlomyslně sledoval děj... Dívky padaly na doporučená místa, ale hned se zase pokoušely zvednout - při těch dlouhatánských lyžích, na kterých jsme jezdily, nebylo lehké rozmotat nohy a lyže... Některé jsme se rozhodly zachovat si sebeúctu a spadly jsme tam, kam oko instruktora nedohlédlo. Večer jsme se potom sešly na ošetřovně: K sebeúctě nám přibyly četné odřeniny, dva vymknuté kotníky, jedna prasknutá kost a několik doživotně zlomených srdcí...
(No, doživotně asi ne... nemůžu si ani vzpomenout, jak se ten instruktor jmenoval...)
Naše zimní radosti bývaly jednoduché a podstatně lacinější, než dnes. Za mého mládí se nepěstoval kult dětí. Rodiče ani nenapadlo dělat dětem "program", natož je někam vodit. (Vozit už vůbec ne, nikdo neměl auto). Však i ty brusle a lyže dostávaly jenom děti majetnějších rodičů. Ostatní se spokojily se saněmi,nějakou lopatkou nebo deštičkou. Já jsem dosahovala kosmické rychlosti na školní aktovce, zejména ve čtvrtek, kdy byl její obsah pro klouzání zřejmě optimální.
A ty bojovné koulovačky! Když mne trefil Jindra potřetí do nosu, věděla jsem, že mne opravdu miluje a myslí to se mnou vážně. Jenomže rodiče mu mne nedali, protože jsme chodili teprve do třetí třídy a Jindra málo vydělával: dostával od dědečka padesát haléřů týdně za odklízení sněhu z chodníku před domem a jeho pečlivé posypávání popelem z kamen... (toho sněhu, nikoliv dědečka).
"A proč sis ho nevzala později?" zeptala se potutelně Naďa.
"Oženil se s Kovářovou ze třetí cé" odvětila jsem statečně a částečně pravdivě. Když si Jindra Kovářovou bral, už do třetí cé nechodila, nýbrž byla bankovou úřednicí, falešnice jedna zákeřná...
Tak jako u chlapů přijde řeč dřív nebo později na motory, přišla u nás řeč na svatby.
"Teď už nejsou svatby v módě", řekla jsem lítostivě. "Lidi se neberou, žijí spolu jenom tak, na psí knížku. A když nějaká svatba je, už to není ta čistá, velká láska, jaká panovala kdysi. Nedávno byl můj syn za svědka jednomu kamarádovi. Cestou z radnice se prý novomanželé tak pohádali, že se musel v restauraci změnit zasedací pořádek: ženicha s nevěstou rozsadili na protilehlé póly stolu, aby se hosté mohli vůbec pustit do oběda..."
"To se začali hádat dost brzy", podotkla Naďa. "A jaké měla nevěsta šaty?"
"Bílé", odpověděla jsem nevrle. Poslat chlapa na svatbu je totiž absolutně neproduktivní. "Nevěsta měla bílé šaty, říkali "ano" a na oběd bylo... no, nějaké maso...", to je všechno, co z takového emisara vydolujete. Žena by o každé svatbě dokázala napsat monografii!
"Ale takovou svatbu jako jsem viděla já, jste vy asi neviděly!" přihlásila se ke slovu Judita. "Vdávala se jedna naše zaměstnankyně, Helenka. Odjížděli s manželem z radnice v autě, když Helena zakřičela „Stop! Zastavte!“ a začala se drát z vozu ven tak rychle, že si ve dveřích utrhla kus závoje... Hosté, kteří se už rozcházeli, ztuhli a zírali... Helena přiběhla k nějakému muži, který stál na kraji cesty a chystal se zřejmě nastoupit do svého auta. To za chvíli i udělal a nevěsta Helena si ustlala svoji svatební parádu vedle něho...
Auto odjelo a svatebčané zůstali... Ženich vystoupil z vozu, chvíli hleděl za odjíždějícím vozem, potom zase nastoupil a taxík s mašlí, panenkou a opuštěným ženichem odjel taky..."
Ten muž na kraji cesty byl totiž Helenina „Velká Láska“ a Helena myslela, že je na montážích v Kuvajtu a že tam bude léta… Ale snad to tam sešroubovali nějak rychleji, nebo co a muž se vrátil, jenomže Helena se už pro jistotu vdávala za jiného..."
"Nečetla tys v poslední době Saturnina?" zeptala jsem se podezíravě. "Tam jsou příběhy Červené knihovny, jak se dvě milující srdce pořád míjejí, protože se vdávají, žení a ovdovují v nesprávném termínu..."
Judita se urazila. "Helena to opravdu udělala. A udělala špatně. Protože se ukázalo, že čeká dítě se svým zákonitým mužem. Ten už ovšem podal o rozvod. A Velká Láska, když se to dozvěděl, Helenu okamžitě opustil a odejel zase někam do Saudské Arábie montovat pivovar..."
Svorně jsme se usnesly, že někteří lidé prostě nejsou schopni samostatného života a měli by být drženi pod takovými těmi poklopy, jako bývaly olomoucké tvarůžky. Helena jako první.
Povídaly se svatební i jiné historky, venku pršelo, vítr ohýbal stromy. Nezpozorovala jsem ani, kdy se setmělo, protože se ten den ani nerozednilo. Listopad končil, prosinec mu stoupal na paty. Jak vidíte - totiž jak čtete - my tři staré kamarádky se o takovém čase vždycky u některé z nás sejdeme, abychom společně udělaly některé specializované vánoční výrobky. Tentokrát se mi zdálo, že rok proletěl mimořádně rychle, že Vánoce byly před měsícem a ne že budou za měsíc... Protože nám šly pilně nejenom ústa, ale i ruce, naše činnost se chýlila ke konci. Naďa s Juditou začaly ukládat zhotovená vánoční umělecká díla do tašek.
Tragedie přišla neočekávaně, jak už to tak tragedie dělávají...
Fasáda domu praskla po celé jeho výšce. Komín se zřítil a vzal sebou i nesčetné střešní tašky. Rozbité rampouchy padaly jeden po druhém a některé i najednou. Okna se zbortila. Naštěstí se zdálo, že nejsou mrtví ani zranění. Z domu zůstalo jenom pár trosek, nad kterými nešťastně poskakovaly moje kamarádky. Ke zničení chaloupky došlo jejich spojenou činností. Naďa držela otevřenou cestovní tašku, do které se snažila Judita všoupnout perníkový domeček. Postavila ho na destičku, kterou sklonila tak, jak to žádná nakloněná rovina nesnese. Prostě to popírá fyzikální zákony. Četla jsem, že na světě se zcela běžně přesouvají domy, obrovské budovy, ba i kostely. Ale firmy, které se touto činností zabývají, by nikdy neměly zaměstnávat lidi, jako jsou Naďa s Juditou. Ty dvě by nepřestěhovaly ani zápalkovou krabičku z jednoho konce stolu na druhý.
"Neseď tu jako vosková figurína a pojď nám pomoct!" vykřikla Naďa.
"Sedíš a koukáš a kvůli tobě jsme zničily takový krásný domeček!" vykřikla ve stejném okamžiku Judita, takže jsem nerozuměla ani jedné, Ale dovtípila jsem se, že se mnou nejsou kamarádky spokojené, ačkoliv jsem nechápala, proč. Před malou chvílí mne svorně odehnaly od akce přesunu, prý bych jim jenom zavazela. S kamarádkami je to někdy těžké, ale v mých letech už si nemíním obstarávat nové, to už by se nevyplatilo. Přinesla jsem lopatku a smetáček, s hekáním jsem pozametala trosky a z domku zbyla jenom teskná vzpomínka.
Chvilku jsme na sebe koukaly. Potom jsem si vysvlékla svetr a odmotala šál - přípravy, učiněné na odchod - a sedla jsem si ke stolu, abych z mandlí naštípala tašky na střechu.Naďa vytáhla mlčky z ledničky kousek zbylého těsta a začala válet pláty na stěny. A Judita povytahovala ze skříněk všechny už uložené misky a flaštičky a lžičky a vařečky a začala míchat to svoje tajné, zázračné lepidlo, kterým díly domu slepovala a taky cukrovou polevu na ozdůbky a rampouchy... V blízké budoucnosti se začala rýsovat nová, náhradní perníková chaloupka, stejně půvabná, jako její předchůdkyně.
Všechno se dá nahradit.
No, všechno ne. Další láhev Müller - Thurgau jsme už neměly...
PS: Návod na perníkovou chaloupku najdete ZDE
Text: Blanka Burjanová
Ilustrace: Kreslení - pojďte si hrát
* * *
Zobrazit všechny články autorky