Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Potok od Vzduchovic
Tak tenhle potok jsem znal do posledního podemletého břehu, nebo kamene, pod kterým se mohlo něco schovat. Oficiálně jsme tam chodili se sáčkem na rýbata. Většinou se do plechovky připletl nějaký ten pstruh. K naší cti jsme tam nechodili na podzim, kdy pstroužci táhnou za třením. To už na nás byla studená voda. Pečlivě prosahaný jsem ho měl od můstku pod rybníkem Linhart u Zduchovic až po jeho soutok s Vltavou pod Hůlovou zahradou. Ale s jeho tokem nesouvisí jen ryby i když hlavně ony mě tam přiváděly.
Od shora byl pro mne od můstku kde začínal souvislý porost lopuchů. Jejich kořenná vůně je nezaměnitelná. Jenže tam tekl potůček dost přímo a mělce. Málokdy se až tam nějaký úlovek vyskytl. Moje časté mise do těch míst byly proto, že přes silnici byla loučka, kterou jsme s babičkou sušili. Bylo to dost daleko a tak jsme tam zůstávali po celý den. No a právě mezi obracením a kopením bylo dost času na lov.
Mám v paměti kresbu tužkou některého z rodiny pana Zemana. Moc často jsem se o něco takového pokoušel. To krásné klenutí oblouku můstku s listy lopuchu byly mým vzorem.
Cestou dolů potůček přibíral posily a tak asi v polovině toku už bylo dost úkrytů pro vodní čeleď. Byla tam tůň, ze které jsme skoro nikdy neodcházeli naprázdo. Vlevo převislý, podemletý břeh. Musel se prošťoura klackem. Ruce byly krátké. Skoro uprostřed velký kámen posazený do dna tak, že se pod něj vešla velká ryba. Jenže vody už tam bylo tolik, že bylo potřeba se potopit aby se to dalo prosahaht. A zase často navštěvovaná lokalita. Vedle bylo políčko babičky. Většinou trochu ječmene nebo pšenice pro slepice. Dlouho se na posečení jednalo. Ale když ni bylo kolem patnácti, okoukal jsem práci s hrabicí (kosou na obilí) a pole sekal sám. Pohříchu ne zadarmo. Bývalo to za nějakou krabičku Partyzánek .Dokonce mi nosila na pole i meltu a někdy i lahvičku piva. Chladit se dávalo do potoka. Odtud byl už jen kousek k šacování vody. Ona o mém kouření věděla první. Odvoz se prováděl na vozíku vyrobeném dědou. Něco jsme odtáhli my a něco kozí spřežení. Museli jsme místy potahu pomáhat tlačit ale zase v soutce přidržovat.
Odspoda jsem potok brodil přes zahradu Větrovských. Tam, blízko řeky, se nechalo chytit hrouzky a tlouštíky.
Když se po bouřkách zvedala voda, soutok s řekou se ve mžiku změnil vzdutím v báječný vracák. Tam vyjely podoustve kolem 40 cm. Na splávek a hnojáčky braly jak z partesu. Samozřejmě s nimi i všude, v té době přítomní tlouštíci a okouni, přesně tam, kde se míchala kalná voda z polí s čistější vodou Vltavy. Bylo těžké se někdy rozhodnout .Do potoka, nebo ke kanálu pod Minaříkovi? V té kalné vodě bylo dost místa i pro čeřínek na drobotinu.
Nahoře, Na pastvištích byl zatopený lom. Děsil hloubkou. Když jsme k té vodě měli uctivý vztah i my, kluci napůl vodníci, bylo co říct. Kdysi tam někdo hodil několik tloušťů, nějaké okouny a pár kaprů. Časem z nich vyrostly slušně veliké ryby. Ale tak opatrné, že chytit je s našim vybavením bylo nemožné. Vylehával jsem tam nad vodou často dost dlouho. Stačil sebemenší pohyb a rybí představení bylo pryč. Aby sebrali z hladiny koníka, nemohl se tam hodit. Jedině jej podržet na hraně a potom nasměrovat a postrčit. Ještě však ne pokaždé po něm někdo lapl. Chleba nesebrali z hladiny nikdy za světla. Snad až v noci. Po všech stránkách toto místo bylo těžce „tabu.“
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora