Eau de lejno
Nepatří mezi tajemství, že nejen ženy, ale i příslušníci mužského pohlaví se rádi voní a různě zkrášlují, aby zvýšili šance na získání vytouženého protějšku. Osobně dávám přednost přirozenému šarmu a charisma, což je zřejmě jeden z důvodů, proč stále zůstávám sám. Nicméně… Abych věnoval pár řádků svému chlupatému příteli (Rexovi!), musím uznamenat, že ani on nepromarní žádnou příležitost, jak zlepšit svou – už tak někdy výraznou – vůni. Jistě, chápu, že pánské voňavky a deodoranty nepovažuje za to pravé ořechové pro svou ušlechtilou srst. Ony samotné reklamy některých značek mnohdy od nákupu odradí i dvounohé opice, jenže… Stále lepší než Rexovo oblíbené „eau de lejno“.
Venčíme se takhle večer navzájem, když vtom milý Rexík padne do trávy, jakoby se kryl před nepřátelskou střelbou. A vrtí se a točí jak lodní šroub! Nezůstane chvíli v klidu a nedá si pokoj, dokud ho násilím nevytáhnu zpátky na nohy. Jenže to už bývá zpravidla pozdě… V první moment mě zrada nenapadla. Že si však nedrbal záda, jsem zjistil, sotva jsem ho chytil za krkem a na prstech mi ulpělo cosi velmi, velmi nepěkného. Když mi tohle milý brach provedl poprvé před více jak rokem, museli jsme potom s tím nevábným odérem projít přes půlku Pardubic, než jsem ho konečně dostrkal do vany a vydrhl ho šamponem. Že jsem za tu cestu nesbalil žádnou slečnu, netřeba dodávat…
Jenže ani několikanásobné mytí šamponem, při kterém ho dobrá půlka zmizela tatam, nedokázalo plně překrýt nevábný puch, takže smraďoch zůstal nocovat v předsíni. Nenapadlo ho nic jiného než žalostně kňučet, naříkat a výt až do rána k neskonalé radosti mé i celého vchodu. Ještě dvakrát se mu zdařil podobně vypečený kousek, ale pak už jsem si začal dávat při venčení za šera sakra majzla, kam chodí a k čemu čuchá. A třeba v tom sehrál roli i fakt, jak šíleně Rex nesnáší koupání, takže si to nakonec možná i sám Casanova rozmyslel.
A teď zase z trochu vážnější jamky. K těmhle lapáliím by nemuselo samozřejmě vůbec docházet. Stačilo by, kdyby si každý po svém psovi svědomitě uklízel. Tak, jak to přikazuje vyhláška i dobrý mrav. Různých pytlíků i odpadkových košů, ať speciálně určených k tomu účelu nebo obyčejných, se už dneska nachází spousta na každém rohu, ve velkých městech i těch malých. Ale nevím čím to, že dle nálezů v trávě tahle činnost spoustě rádoby pejskařů nevoní. Rozčiluje mě to. Vždyť to nejsou žádní páníčci a paničky, to jsou normální prasata. Protože mít psa znamená se o něj starat se vším všudy – nejenom o ty příjemné věci. Tihle pseudocosi vrhají stín na všechny opravdové psí pány, což je k vzteku.
Uklízení po Rexovi mi od začátku přišlo stejně samozřejmé jako to, že mu dávám jíst a pít. Občas si proto připadám jako idiot, když na travnatém plácku nabírám Rexovo lejno a kolem se jich vesele povaluje dalších tucet. Nejlepší je, když se pak někdo nachomýtne kolem a začne mi nadávat, že jsem si neuklidil po svém psovi. To mě může ďas popadnout! Většinou mám ale stále ještě po ruce předmět doličný, takže nepředstavuje zvlášť těžký úkol dotyčnému objasnit, jak moc se mýlí.
Co s tím? Sice existují pokuty, jenže to existují i za volné pobíhání psů – a nikdo to neřeší, ačkoliv to mnohdy zavání mnohem větším průšvihem. A apelovat na hříšníka? I to jsem párkrát zkusil a odpovědi se zde nedají reprodukovat. Škodolibě pak takovým lidem přeju, aby jejich miláčkové trpěli střevními potížemi právě ve chvíli, kdy jsou zavření sami doma. Schválně, jestli si to potom po nich uklidí…
Tomáš Zářecký
* * *
Zobrazit všechny články autora