Zápisky vojáka z první světové války – 7
16. května 1916
Až do dvou ráno pochodujeme krásnou nocí do Mocorony. Celou cestu z obou stran zpívají slavíci, do toho hučí řeka Adiže. Jak krásný zážitek by to byl v míru. Bohužel jsme ve válce. Už v půl šesté odchod do Zambana. Zde již je slyšet střelbu z děl. Druhý den je odpočinek. Zkouším na udici chytat v Adiži jenže bez úspěchu. Večer slavnostní večerka s hudbou na oslavu jednoletého výročí války s Itálií.
Druhý den večer odchod. Celou noc jdeme přes Trident,Beremici do Suzy, kde je celodenní odpočinek.
Pěstuje se zde mnoho bource morušového. V každém stavení na to mají zařízenou komoru.
V jezeře jsem chytil tlouště a velkého pstruha duhového. Prvně v životě tuto rybu držím v ruce a je to nádhera.
Kolem vedou zajaté Taliány. Večer v 18 hodin jdeme v bouřce do Galdonasco. Zde jsou všade stopy války. Rozbourané a vypálené domy. Po dni odpočinku v půl třetí ráno pochodujeme přes hory do Klonky. Dorazili jsme až odpoledne. Je tu chladno a rokle plné sněhu.
1 a 2 června je odpočinek. Až 3 den odchod. Odpoledne jsme přišli do lesa na Italské půdě. Je zima a prší se sněhem.
V noci jsme postavili stan, který byl do rána celý promrzlý a zasypaný 60 cm.sněhu. Odpoledne zase pochod do Campolonko. Byl jsem se podívat na zdejší pevnost. Čtyři velké pancéřové věže se zasazenými 28 cm děly. Vše rozbito od našich 30 a půl velkých moždířů. V zemi jsou velmi rozsáhlá, betonová, čtyřpatrová kasárna s početnými zásobami munice.
Shora je vidět na velikou Italskou rovinu. Je to snad 10 km pode mnou. Sledoval jsem asi dvě hodiny dole dělostřelecký souboj.
Až do 17 června jsme stále na místě. Sbírám nějaké houby, ale je zima a tak rostou daleko od sebe.
18. června 1916
Jedeme zpět k provianttrénu. Každý den je zkouška. Postup našich byl zastaven. Zato Italové se drží na místě. Nad námi se odehrál letecký souboj. Velký, červeno modro bílý letoun Caproni a dva naše aeroplány. Pronásledují velikána jako vlaštovky vránu. Oba na něho udržují silnou kulometnou palbu. V jednom okamžiku se vyrovnali.Caproni uprostřed, naši po obou stranách. Náhle z našeho letadla po pravé straně odlétlo křídlo a různé další součástky. Asi 300 metrů od nás se letadlo řítí k zemi. Než dopadlo z druhého našeho stroje ulétlo kormidlo a v ohni také padá dolů.
Italské letadlo se sneslo asi do výše dvě stě metrů a třikráte zakroužilo nad místem, kde dopadli naši. Tisíce obláčků z šrapnelů a granátů našich protiletadlových děl kolem něho víří. Kde kdo ze země po něm z pušek a kulometů střílí. On však po prokázané úctě našim padlým hrdinům se majestátně vznesl do výšky a pomalu, klidně letí směrem na Itálii.
Byla to od těch Italských letců veliká odvaha. Když byla naše letadla sestřelena, vypadalo to stejně, jako když se na honě sestřelí koroptev. Jen zde vzduchem nelétá peří, ale různé součástky.
6. července 1916
Před příchodem do Mortarela na řece Adiži kluci zabili veverku. Já si upekl maso a zbytek vycpal. Regimentstambor Malík ji pak dlouho nosil v batohu. V půl páté odpoledne jsme vyjeli na cestu, která trvala celý den a noc s cílem Nábrezina. Je to asi 20 minut od moře. Prvně vidím moře Adriatické nebo Středozemní. Je to až k obzoru sahající nekonečná spousta vod. V dáli je vidět lodě, které jsou jen jako bělavé body. V blízkosti jsou mramorové lomy. Velké tabule až 2x3 metry silné pouze jen 5 cm se loupou jako karty. Krásný bledězelený mramor s příčnými pruhy.
Odešli jsme do Vally, jen asi tři km vzdálené. Jsme již blízko fronty. Je slyšet nejen děla, ale i pušky a kulomety. Bydlíme pod stany v lese. Nad námi létá mnoho aeroplánů. Obzvláště těch velikých, Capronni. Jsou jako velicí, barevní motýli.
4. srpna 1916
Jsme ve Valle. Každý den hrajeme v polním kině. Ráno je přesun do Lippy. Tam se zabydlujeme v lese pod stany.
Půda je zde vápenitá. Bývalé mořské dno. Velice různé útvary půdy. Jenže celkem neplodné. Místy kameny ohrazené kotlinky tak 20 až 50 čtverečních metrů a tam nevalná kukuřice nebo brambory. Tu a tam fíkovník, vavřín nebo rozmarýna. Zato keře ostružin, které jsou opravdu veliké a sladké. Jsou zde tepla. Cikády, tj.veliké mouchy celé dny protivně vrčí. Daleko hlasitěji, než u nás cvrčci.
Život zde běží od 3 hodin ráno do 9. a od 17 do 19 odpoledne. Přes den se nedá pro vedro pracovat. Voda zde žádná není.
Ve vsích mají pod okny svedenou vodu do vycementované studně až 15 m hluboké a až 8 metrů průměru. Z této vody žijí po celý rok. Pěstují tam malé rybky, barevné jako u nás v akváriích. Prý tu vodu čistí a udržují trochu v pohybu, aby neztuchla.
Je zde také mnoho bukových houštin. Až 30 prutů v jednom keři. Jsou to známá bičišťata Triestky, které se u nás prodávají.
13. srpna 1916
V noci jsme se přesunuli k vesnici Saskidu na břehy řeky Vipavy. Oproti hořejším planinám je zde pravý ráj. Údolí široké, samé vinice a pole. Ložírovali jsme ve mlýně na zahradě. Mlýn měl 14 vodních kol a taktéž tolik pískovcových složení. Jsou to jen asi 40 cm široké kameny, bez vysévání. Jenom na šrot. Nejjednodušší mlýnská zařízení.
Řeka je zde malá, ale plná ryb. Hlavně úhoři s duhoví pstruzi. Chytil jsem dvě neznámé, celkem kulaté, ryby.
Zahrady plné hrušek, švestek a vína. Vše zralé.
15. srpna 1916
V noci alarm a odchod na staré místo nahoře v lese u vesnice Lippy. Zde jsme až do 20.srpna. Večer odchod přes Reifenberg do údolí Vipavy. Přišli jsme tam v půl osmé ráno. Jsem už 107 nedělí na vojně.
Zůstali jsme pod strání v krytu velikých fíkovníků ve stanech.
Zařídili jsme se po domácku. Máme s Haufem a Chadimem veliký stan. Velmi dobře se nám vede. V jednom rohu stanu máme jedlé kaštany. Když docházejí, přineseme si další a ohromné růžové hrozny sladkého vína. Ve druhém rohu jsou brambory a kukuřice. Ve třetím tabák, cigarety, víno, špek, konservy a rum s borovičkou.
Specializoval jsem se na rybařinu. Chytím velké množství úhořů a duhových pstruhů.
Touto úžlabinou teče malý potůček. Přehradili jsme si o a máme tam nějaké ryby. Udělal jsem kolečko, na stromy přibil prázdné špulky. Je z toho celý stroj, který nám to tu trochu oživuje.
Stan máme pod velkým fíkovníkem, který má větve až k zemi. Je plný velkých, žlutých plodů, velmi podobných menším, až příliš sladkým a mdlým hruškám.
Fíků jsou tu čtyři druhy. Velké a malé modré spolu s malými a velkými žlutými plody. Hned vedle strání plných již zralých jedlých kaštanů. Jen divoké vlašské ořechy, menší než u nás, teprve dozrávají. Menší vinice, které dávají veliké růžové nebo žluté hrozny. Velmi voňavé a sladké. Protkány jsou políčky rajských jablíček již také zralých. Místo trní tu rostou jen keře rozmarýny, vavříny (bobkový list), plané citrony a pomeranče. Pouhé keře s plody maličkými a nepoživatelnými, ale listy velice vonnými.
Vše je opuštěné. Obyvatelé všech osad byli vystěhováni.
Za ryby u oficirs-mináž měním cigarety, špek a lepší kořalku. Mít tak dost háčků a šňůrek, dále návnady jako jsou rousnice a rýbata, to by byly úlovky. Takto za den chytím 3-5 úhořů a asi 10-15 pstruhů.
Řeka Vipava je velmi krátká. Vytéká ve městě Vipavě přímo ze skály a rovnou na mlýnskou turbinu o síle 30 koňských sil. Po 30 km se vlévá do větší řeky Soči. Je zde hodně vyder.
11. září 1916
Dnes brzo ráno odcházíme do obce Gradíška. Je to velice blízko fronty. Kolem mnoho fíků a vína. Stále rybařím.
Byli jsme ubytováni ve dvou domcích-pouze hudba. Talián začal střílet těžkými děly přes nás do Provačiny na nádraží.I do naší vsi začal bít. Museli jsme se vystěhovat do lesa k trénu. 19. září jsme se usídlili ve mlýně v Dornbergu. Trochu jsem mlýn opravoval. 24. září jsme šli pod stany. Šel jsem se podívat do Terstu. Krásy tohoto města a blízkého zámku se musí vidět. Popisovat je těžké.
Koupal jsem se v moři. Čistý písek a křišťálově čistá, slaná voda.
1. října 1916
Vrátili jsme se do Saxsidu. Protože to tady už známe, vyhledali jsme si pěkné kvartýry. Tady si nepřipadám ani jako ve válce. Nachytal jsem mnoho až ¾ kilových úhořů a mnoho více duháků až dvoukilových.
Taliáni střílejí těžkými děly a plynovými granáty na Reifenberg. Časem jsou silné bouřky a lijáky. Z toho stoupá voda, kalí se úhoři jdou jako diví. Jen té návnady se mi stále nedostává.
Máme zde i služby. Infanteristé (prostí vojáci) pomáhají v kuchyni. Svobodníci mají inspekční službu a desátníci a četaři vozí poštu na frontu do posic. Šikovatelé nedělají nic.
Služba na nás přijde tak za deset dní. Šarže dostane k ruce dva muže a večer, ve 22 hodin, se vyjede velkým nákladním autem. Je to dohromady šest poddůstojníků a asi 14 mužů. Silnice vede lesy. Pouze na hřebenu hor snad 4 km po planině. Italští dělostřelci jsou na tento úsek nastřeleni a celé noci tam bijí. Znemožňují tím dopravu na naší frontu. Často tu bývají velké ztráty na životech. Proto není tato služba oblíbená.
Nic jiného mi nezbylo, když přišla řada musel jsem jet. Před dosažením návrší bylo vidět kolem silnice explose. Asi to bude velmi zlé. Šofér se rozjel šílenou rychlostí, cesta, necesta, když jsme se přiblížili k nejhoršímu úseku naráz Italové přestali. Bez problémů jsme dojeli do lesů na frontu. Odevzdali pytle, balíky, listiny a naložili poštu zpět. Snad minutu po tom, co jsme planinu přejeli se za námi otevřelo zase peklo. Měl jsem znova „z pekla“ štěstí.
Druhý den jsme s Chadimem na rybách. S malým sáčkem chytáme kolem mostu rýbata. Vody je tu jen nad kotníky. Nad námi krouží Italský Capronni. Protiletadlové dělostřelectvo na něho prudce střílí. Vybuchlé šrapnely porůznu padají dolů. Na druhé straně pilíře vidím stát pěknou rybu. Musí se pomalu. Mohla by se vyplašit. Naráz padne do vody, přímo k té rybě celý obal ze šrapnelu. Být o dva metry dál, už bych toto nepsal. Tu hilsnu jsme vzali domů. Měla dvě a čtvrt kila. Při pádu z výšky kolem 1200 metrů bych ji sotva udržel v sáčku….
Přišlo mi, že jedu na dvacet dní na dovolenou. Ráno tedy k lékařské kontrole na vlak do Nábreziny. Mám zánět okostice a zuby velice bolí. Ale to se po cestě srovná.
Škoda, že dovolená tak rychle utekla!
21. 12. 1916
Ráno jsem narukoval a hned se šlo hrát do Černiče. A na uvítanou zrada. Na Štědrý den dopoledne přišel rozkaz, aby celá hudba narukovala ke kádru, že bude znovu výběr pro setniny. Nejsmutnější, třetí Štědrý večer na vojně. 25.ráno v šest jsme vyšli. Setniny byly seřazeny kolem silnice. Plukovník se s námi loučil se slovy „To už na tom musí být Rakousko tak špatně, že nám odtud berou to poslední, co jsme měli, hudbu. Lítostí mu kapou slzy. Všem nám podává ruku. Ve velkém lijavci odcházíme.
Po cestě jsme strávili celé svátky.
27. 12. jsme dojeli ke kádru. Tam nás seznámili s tím, že u hudby zůstanou jen mladí. Všichni reservisté jdou k setninám a do pole.
Silvestra prožíváme s Chadimem v hostinci U Tlustý a slavíme poslední den dalšího, pro nás prokletého roku při skleničce sodovky. Pivo se zde žádné nikde nečepuje.
Jsme úplně sami a vzpomínáme každý na své milé v Čechách. Je prý celkem jisté, že zítra rukujeme k setnině.
Pokračování příště…
Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora