Zápisky vojáka z první světové války – 4
Jen z jedné patálie do druhé ale v jiném kraji. Na pochodu.
25. září 1914
Jedeme celou noc a nevíme kam. Snad na Srbsko. Podél tratě jsou velké vesnice a nepřehledné lány kukuřice. Po projetí celých polí rajčat přišla Budapešť. Jedeme dál na sever. Tím se otáčíme zpět ku Krakovu. Ve 13:35 přejíždíme Slezkou hranici a ve směru na Krakov se pokračuje. Před námi se zase ukazují hory.
27. září 1914
Po desáté hodině jsme již za Krakovem a směr je Tarnov. Po delší době krásný den. Vzpomínám na Český Brod jak tam asi dneska v neděli je co dělají ve mlýně. Já sedím ve vlaku a netuším, kam nás vezou. Zajisté někoho na smrt, jiné na zmrzačení. Jen málokdo přežije zdráv. Na duši tyto prožité hrůzy zůstanou uloženy navždy. Už teď jsou z nás jiní lidé než před krátkou dobou. Dívám se z vlaku na ty šťastné lidi, kteří se mohou obléci a jít kam chtějí. Do kostela. nebo jen tak do města.
Na nádražích je mnoho uprchlíků. Rodina má svůj vagon, na jedné straně je dobytek a drůbež, na druhé bydlí. Snad se většinou jedná o železniční zřízence. Stejně je vozí do Uher a Rakouska. Sjíždí se sem mnoho vojáků. To znamená, že zase bude co nejdříve boj.
Ze stanice Solotvina pochod do 13 km vzdálené vsi Neděliska. Počasí se otočilo a je silný déšť. Každý hledá nějaký kouteček kam se schovat.
Přede mnou svítí červená lucerna. Spolu s několika hochy od hudby jsme tam zamířili. Při matném světle jsme viděli několik mužů ležet na slámě. Beze slov jsme mezi ně lehli. Bylo velice cítit karbolu a jod. Únava byla silnější všeho. Hned spím jako břeně. Za šera mě probudil zápach. Otočím se a budím souseda. Nic, žádné známky života. Jen široce otevřené oči hledí ke stropu. Mrtvola. Vyskočím a zalomcuji sousedem na straně druhé. Byl také mrtvý.
Vlezli jsme do cholera-baráků, kam skládali zemřelé. Křičím na muzikanty a rychle pryč. Jenže to už byli proti nám saniťáci. Zjistili, že jsme tam spali. Hned, že musíme s nimi do isolace a k visitě.
Jsem snad zdráv a nyní bych měl být zařazen mezi choleráky? Tak to tedy ne!!
Když nás odváděli šel jsem jako na malou potřebu. Jakmile jsem byl za rohem kůlny, nohy na ramena. Zmizet mezi trény nebylo těžké. Chvilku byl poprask. Vrátil jsem se pro kolo a šel ke svým. Z mých spolunocležníků od hudby prý dva zemřeli ještě zde na choleru a stopa zbývajících končila v nemocnici. Zase se mi ta s kosou vyhnula.
Dorazil náš náhradní prapor. Místní kovář mi zhotovil z kusu ohnutého železa pedál ke kolu. Už se dá jezdit. Vše vypadá na panský nocleh. Je zde kůlna. Sice rozbitá a fouká do ní ze všech stran, ale neprší tam. Místa kudy přece jen, spravuji čím se dá. Kočí od trénu berou z mojí residence seno. Jen abych neskončil na holé zemi. Čím dál se zdvihá větší vítr. Kůlna odolává jeho náporu.
Snad bude pár dnů pokoj. Kolo mám schované a sám jsem se zašil mezi hudbu. Oficíři od trénu a plukovního komanda tak o mne nevědí. Asi jim po pravdě nechybím.
Z dálky hřmí děla. Má se odbýt rozhodující bitva. Potom prý už bude klid. Jsou to však jen “těšínská“ jablíčka. Těžko uskutečnitelná.
Jen tak se povalujeme na seně, nebo se hraje typicky vojenská hra. To si každý vybere svojí veš, položí se na papír a která je nejrychlejší ta vyhrává. Ušlechtilá zábava vojáků v poli!
Když se povede sehnat od řezníků kousek masa a najít zapomenuté brambory na poli, tak pod mezí vařím.
Prší neustále. Velice mrzutý čas. Ležet v seně. Vzdálit se nesmíme. Všade jsou hlídky s nabitými kvery. Tady se nebere ohled. Bez vyzvání se střílí. A když nezastřelí ten kdo hlídkuje, zastřelí jeho za to, že nezastřeli nejbližší oficír. Taky bez milosti. Hnusná válka.
30. září 1914
Ve tři odpoledne se mi udělalo velice špatně. Přišly silné bolesti v břiše. Měl jsem několik kávových konserv. Uvařil jsem je a vypil velké množství té bryndy. Před očima mi přebíhají obrazy červené lucerny ve tmě a lijáku, otevřené oči mrtvého vojáka a děsivá obava z cholery. Snad, když se mi vyhýbá kulička nepřichází tohle.neštěstí. Je to strašná nejistota. Ale Pepíku ouhoř taky ledacos přežije. Najednou jsem duchem u rákosí Podviňáku. Bětuško!!!
Přešlo to. Máme každý železnou reservu. Dvě konservy a dvě porce sušenek( cvibachu.) Je to pro případ, že by nebylo možné vařit mináž. Bez rozkazu to nesmí sníst nikdo. Tak bez rozkazu mi to nějaký lump ukradl. V této situaci on je pro mne mizera, ale já k dyž to zase ukradnu jinému ne. Jiného nezbývá.
Zdejší civilisté,většinou Rusíni, jsou velice pobožní. Ráno i večer a za každého počasí klečí v blátě i dešti. Tak dlouho se modlí, než zjistějí co by se komu dalo ukrást. Taková je to pakáž modlářská. Ti skuteční, římskokatoličtí křesťané to pochopí. Ten rusínský Pán Bůh je přece pravoslavný.
Hospodář v jehož stodole spím mi dal hrnek bílé kávy abych jako šarše zakázal kočím krást seno, že by neměl čím krmit. Mě to taky vadí. že sena ubývá. Mohl bych spát na zemi. Pil jsem tu kávu s posvátnou úctou. Co jsem na vojně se mi nic takového nedostalo do ruky.
Jsme odloučeni od armády vzhledem k velkému výskytu cholery nověji i tyfu.
Nepoleví-li to, tak od 6 října máme jít do isolovaných baráků. Nevalné vyhlídky to jsou.
Je zde již i náš třetí prapor. Nikdo včetně civilistů nesmí do jiné vsi. Každý den fasujeme víno a čaj s rumem. Kdoví, není-li pozdě? Před časem jsme z hladu jedli vše možné a syrové. Zkazili a nachladili jsme si žaludky a proto asi teď ty nemoce.
Dovídám se, že Slezák z Kolína se kterým jsem byl na jaře na cvičení v Kolomiji je mrtev. Padl při první srážce u Ravanče na Bukovině. Také kamarád Pytel podlehl zranění.
Předevčírem bylo očkování proti choleře a já se ulil. Budu prý přísně potrestán a jdu dnes. Nevím co bude, ale snad mě nesežerou. Zatím jsou dvě hodiny odpoledne a je ticho. Dle data odeslání přišel po šesti nedělích lístek a fotočka z Chrástu.
5 října jdeme na nové očkování. Každý den je nějaký případ cholery. V půl hodině jsou někteří mrtví. Co je s válkou s Ruskem a Srbskem nemáme žádných zpráv. Proslýchá se, že Němci mají Varšavu. V bojích byly prý zničeny dva nepřátelské chóry.
7 října 1914
Ve tři ráno nečekaný poplach. Ihned odchod do stanice Solotvina. Od šesti čekáme na nástup do vlaku. Nocujeme u staré domobrany. Moravani a Němci. Je to v bývalém hostinci. Prý tady spali Rusové, kteří byli až v Uhrách. Od pěti zase před stanicí. Nasedá se v deset večer a jedeme, nevíme kam. Vlak ujel za noc jen 25 km. Znova čekáme. Jsou tady již čtyři vlaky s vojskem. Mnoho Němců. Projíždí celý oddíl automobilů s rozebranými aeroplány. Železničáři říkali, že za šestou stanicí je trať rozbitá od nepřátel. 9. září v 11 hodin jsme v Taranově. Jestli to jelo tak dvě hodiny. Ostatní čas se prostojí. A v noci jedeme s ještě většími zastávkami. Noc propršela. V deset dopoledne z Dembice odbočení lokálkou do leva. V první stanici vystupujeme a jdeme v dešti směrem ku hranici. Zpět jede mnoho sanitních vlaků s raněnými. Před týdnem zde byli Rusové. Vše zničeno a vyrabováno. Až od jedné v noci spíme ve vsi Pustka a odtud ráno asi 15 km pochod do Malinova. Kolem vodí velké transporty zajatců. Zdá se, že zde dnes zůstaneme. Za nocleh posloužila nedostavěná stodola, ale krytá taškami- V noci mrzlo. Kalužiny jsou pokryté ledem. Je to lepší, než bezedné bláto.
12. října 1914
Večer v sedm hodin, to už zase od dopoledne lilo, jsme promoklí vyšli. Chleba dva dny nebyl. Za to pod nohama směs bláta, písku a někde zmrazků. Kolo moc lehko nešlo.
Dorazili jsme do vsi Sliezanka. Jsou to porůznu v lese rozhozené baráky, každý jinak stavěný.
Hned po příchodu koupil jeden voják, žid, prase, na místě ho zabil a prodával. Také jsem si koupil sádlo za korunu. Na víc jsem neměl. Rozškvařil k tomu našel několik zelánek a byla polívka. Jak dlouho povedu ještě tenhle cikánský život plný bláta, dešťů o hladu a žízni ve stálých obavách? Fronta není zase tak daleko.
14. října 1914
Došli jsme do Tarnobřeku. Je to velké město, ale celé od nepřátel vyrabované a vypálené. Prý tu byli celé tři týdny ubytováni. Koho potkali na ulici, musel dát ruce vzhůru a co měl, to mu ukradli. V případě žen to bylo trochu jinak. To místo ruce vzhůru bylo sukně dolů. Své brali bez ohledu na věk a okolí. Před manžely, dětmi přímo na ulici. Jak to asi je:zvíře-člověk nebo člověk zvíře? Takto se u nás nechovají ani cikáni. Těžko pochopit, že tito lidé jsou Evropané. Tento hnus přerušila před týdnem třídenní bitva, po které se Rusové stáhli zpět.
15. října 1914
Za celých deset týdnů jsem poprvé spal zutý a svlečený. Jsme v truhlářské dílně, kde si topíme a vaříme co kdo sežene. Brambory, mrkev, vodnici. Co bylo od masa vybral nepřítel. Druhý den ráno byl zastřelen voják, který se pokusil o deserci.
Je krásně. V noci silný mráz. Z okna je vidět veliké ovocné i zeleninové zahrady táhnoucí se až k řece Visle, vzdálené asi 500 metrů. Za ní je již Rusko. Řeka je velmi široká. Na druhé straně do vzdálenosti 50 km je mnoho našeho vojska.
Je zde hodně zvěře, zvláště koroptví. Po čase sem dostal rozkaz jet do asi 15 km vzdálené Nábřežiny. Po cestě se pro bahno těžko jelo. Ani po stranách nebylo skoro kam se vyhnout. Příkopy byly plné napolo shnilých koní. Nemá je kdo zahrabat. Nazpět jsem to zkusil po železnici. Je to sice asi o tři km dále. Cesta je suchá a místy se dá na kole dobře jet. U lesa byli pekaři, Češi z pojízdné pekárny. S kvery běhali po kraji lesa. Prý si chtějí zastřelit bažanta nebo zajíce. Vyprávěli, že zde v oboře ulovili několik srnců i jinou zvěř. Přede mnou jeden na víc jak sto metrů střelil bažanta. Moc z něho po vojenské kuličce nezbyde. K trénu jsem přijel samozřejmě až na samý večer. Z nedaleka je slyšet prudkou dělostřelbu. Večer v 11 odchod. Směr na Sandoměř, kde pracovali sapéři od 8 a 98 pluku z Brna na stavbě pontonovéhu mostu přes Vislu. Dlouho jsme čekali. Až ve čtyři hodiny ráno bylo možné jít dál. Jsme na území Ruska. V devět večer bereme ložírunk ve starém špýchaře velkého dvora až do rána. Jsou zde všechny moderní stroje na čištění obilí. Naše vozy uvízly v bahně u Visly. Cestou máme nejen odpočinek, ale také citelný hlad. Káva byla až když nás kuchyně dohnaly. Krajina tady velice připomíná Polabí. Místo kde jsme, je Opatovo. Vše je pokročilé a civilisované. Domy zděné s těžkou krytbou.
Když jsme ráno vyrazili, musel jsem zůstat vzadu u trénu. Byly poslány rozkazy asi 7 km nazpět. Pluk jsem dohonil u Ostrova. Tam mi praskl střed u kola. Je nepojízdné.
Na nádraží jsem fasoval chleba a špek pro pluk. Byl německý. Velké cihly ale lepší než náš komisárek. Nádraží je velké, koleje širší než naše. Jen ta lokomotiva se mi zdá malinká. Jsou zde veliké železárny. Obyvatelé - převažují pejzatí židé. Ulice plné krámů a krámků. Koupí se vše. Jen dost draho. Staré i mladé židovky nabízejí hlavně kořalku, chleba a housky. Viděli jsme mnoho německých vojáků. Postoupil jsem s provianttrénem dál za město. Je tam letiště. Museli jsme čekat. Právě přistávala tři německá letadla. Cesta pokračuje dubovým lesem. Je písčitá a velice blátivá. Každý vůz se musel vytahovat čtyřmi až pěti páry koní. Po tmě to byla veliká zkouška. Vprostřed lesa jsem v jednom domku zůstal spát. Ráno se mi povedlo najít pluk v Rabovci: Je zde dnes odpočinek.
Prohlížím si větrné mlýny. Kameny jsou pískové, veliké 40-50 coulů v průměru. Zařízeni dost dobré na větší sílu, české pytlování. Musejí zde vát silné větry.
Dalších několik dnů jen pochodujeme stále blíž k dunění děl.
23. října 1914
Ve čtyři ráno alarm a až do jedné odpoledne pochod blátem. Byla mináž. Les, kterým procházíme je plný raněných a mrtvých. Už zase jsem ve válečné hrůze. Okolní vsi hoří a střelba je velice blízko.
Blízko bitevní čáry jsme spali, dá-li se to tak nazvat. Napochodovali jsme do hlubokého lesa, chvíli kupředu, chvíli zpět až nakonec večer přímo, úplnou lesní tmou na čelo fronty. Za chvíli se srazily naše bataliony s nepřítelem a začala střelba. Po tmě. Císařova armáda houfně utíkala nazad. I já bloudil celou noc s muzikanty a saniteráky. Kolo jsem stále musel nést. Byla to zabíračka. Roští nám dalo co proto. Chvilku jsme klímali v Kozanově.
Ráno se všichni před lesem sešli. Večer to nebyl nepřítel, nýbrž náš 41 pluk. Tato neschopnost z vyššího komanda u našeho pluku stála asi dvacet životů a dost raněných. Vyhazujeme zákopy a vyčkáváme. Čekáme další befely.
Kolem deváté znovu postup do lesa. V rojnici, muž vedle muže. Ani ne za půl hodiny se strhla prudká střelba. Začali chodit ranění. Z myslivny zřídili saniťáci provisorní ošetřovnu. Ošetřují tři doktoři a ošetřovatelé. Nepřítel má v lese zákopy. Střílí se celý den a je mnoho zraněných. Mrtví zůstávají na místě. Celý ten den nosím nosítka s zraněnými. Nepřátelští vojáci jsou zavšivení a strašlivě špinaví.
Nad hlavami a okolo nás vybuchují granáty a šrapnely z dalekonosných děl pevnosti Ivannovgorodu. Když šrapnely vyjí své kuíííí-kuííí-kuíí-tlačím se do země jak zajíc v brázdě. Čekám, brzo-li mě to v kusech roznese po okolí jako už mnoho jiných. Přes nás zpět odpovídají děla německá.
Dopoledne se povedlo zatlačit nepřítele k pevnosti.Jenže na druhé straně jej nelze dobýt zákopy.
Večer přišly posily. Jako obvykle, pozdě. Přijel major od vrchního komanda a nařídil rychlý ústup. Rusové prorazili naší frontu. Z dálky bylo slyšet jejich útočný pokřik:urrá-urrá. Vyklízíme ve zmatku les a ustupujeme: Co je mrtvých a bolesti raněných. Přitom vše zbytečné.
Na kolo mi nandali asi 15 karabin. Z rozkazu hejtmana je mám odvézt zpět k nějakému trénu. V tom prvním, na který jsem asi po 10 km narazil, se zdráhal kočí zbraně převzít. Strhl jsem karabinu z ramene začal řvát. Jestli je nevezmeš zastřelím tě. Kdyby tak byl chudák věděl, že nemám u sebe ani v kveru jedinou patronu. Přece se s tím nebudu dál tahat. Ať si to dají na vůz. Tři dny pochodujem z Pavlova přes Štěpánkov do Katajeva. Vše, mosty, vesnice, každé číslo za sebou vypalujeme. Budujeme zákopy. Za každou cenu musíme nepřítele zdržet. Rozestavili okolo nás 70 děl. V poledne nepřátelský útok přišel. Nejdřív prudká dělostřelba. Rusové s velkými ztrátami museli ustoupit. My postoupili do Radvance. Frontu drží jiná divize. Vane silný vítr a mrzne.
Před čtyřmi roky jsem měl veselku. Dnes nemám ani kousek chleba ani peníze. Zato hlad a zimu. Je mi do pláče.
Děla za námi hřmí. Přečkám to?? Uvidím ještě Bětušku a děti? Z domova přišly čtyři kartky po šesti týdnech najednou.
Od šesti večer s menší přestávkou v noci pochodujeme přes pole, písek a močály až do odpoledne. Jsme poblíž bitvy. Náš pluk má ale reservo. Noviny píší o strategickém odpoutávání od nepřítele. Ve skutečnosti jde o výprask, po kterém utíkáme až se nám nohy dostávají nad ramena. Co den se bojuje. Nepřítel nás nepříliš zdvořile častuje granáty a šrapnely. Zůstali jsme spát nějakou tu hodinu ve stodole. Cítím zradu. Musím zase něco podniknout na svou pěst a to hned!
Ráno jak jsem vstal, hned jdu od Gäfäksttrénu k provianttrénu a hlásil se u hejtmana Černého, komandanta tohoto zadního trénu, že mě posílá velitelství našeho pluku, abych po čas než budu mít spravené nebo vyfasuji nové kolo, konal službu u něho. (Jistě že to nebyla pravda, ale on nemá čas ani možnost si to ověřit.)
Pan hejtman na mne laskavě pohlédl a sladce pravil: Jděte k čertu! Všechny líné, české svině, mi sem posílají. Otočil se zády. Byl to stoprocentní Čech a k tomu rodilý Pražák.
Dobře to dopadlo. Kolo jsem si dal na vůz a šel vedoucímu šikovateli hlásit, že jsem od pana hejtmana Černého jemu přidělen k ruce. Byl to jen prostý člověk-Rusín. Hned vše potřebné zařídil a kamarádsky mě přijal.
Přidělil mi komando nad třetím batalionem. Je to osm kočích, čtyři vozy a pár ulejváků od třetího praporu. Šel jsem „dolů“ k mančaftu a představil se jim jako komando. Kluci křičeli radostí, že budou mít pokoj od frajtra, který dělal velkého pána. Okrádal je o gebíry. Jsem zvědav, co bude dál. Zajisté více starostí. Hlavní věc je, že budu dále od místa, kde to nad hlavami nepříjemně hvízdá, od fronty.
Koupil jsem od vojáka, žida, který nepřestal obchodovat ani v této situaci, za tři koruny špeku. Na místě ho vyškvařil a nalil tři plechovky od konservy. Koupil dva kradené komisárky. Bude snad na pár dní vystaráno.
Jenže nebylo!
4. listopadu 1914
Ráno jsem nevěděl, co nás čeká. Když jsme vyjeli, snědl jsem poslední dvě konservy. Myslím si, že u trénu je potřebovat nebudu. Tam se vždy něco pod ruku sežene. Tak jsem se dost posilnil. Však se později ukázalo, jak to bylo dobře.
Ve dvě hodiny jsme přišli městečka Chmelník. Z návrší byl krásný pohled. Samý sad, zahrady, uprostřed rybník a pod ním mlýn. Spokojeně šlapeme kolem židovského hřbitova.
V tom proti nám v panice utíká velké množství židů. Všichni na ten jejich hřbitov. Ti, co se nedostali dvířky, lezou přes plot a přes zeď. Než jsem pochopil proč, z městečka se ozval rachot strojní pušky. Po silnici vzhůru prchají naše hlídky. Pokračujeme v pochodu rychleji. Na náměstí mnoho trénů a okolo přecpáno všeho vojska. V celých řadách jsme pochodovali. V tom z pravé strany zaduní dělo a ne dál než 150 metrů, uprostřed náměstí exploduje granát. K tomu se zprava přidaly strojní pušky. Nastal šílený zmatek. Děla, vozy, vojáci, vše v chumáči prchá do polí po levé straně.
Na náměstíčku již halasí křik raněných hokynářek. Jejich krámy a boudy létají vzduchem a to co prodávali, dopadá i na nás.
Nepřátelská strojní puška z věže kostela kosí celé naše řady. Několik děl hřmí bez přestání. Šrapnely a granáty neskutečně masakrují vše, bez rozdílu voják, civil. Hromady mrtvých. Jsme pod jednou sprškou krve. Kočí bijí do koní. Pobízejí je k nejrychlejšímu pohybu. Někteří se plaší. Vojáci na vozech odhazují vše. Bedny konservy, cvibach, pytle mouky, chleba, vůbec vše co překáželo.
Před naším vozem se zablesklo.V kouři a prachu jsem zahlédl vysoko ve vzduchu koňskou hlavu. Vůz se převrhl. Skulil jsem se k jednomu domku. Kromě pár boulí a modřin mi nic nebylo. Známý od trénu křičí “Honem dovnitř“. Vykopl dveře. Chtěl jsem za ním. Snad přirazil dveře, nemohl jsem je otevřít. Tak utíkám dál do kopce.
To už se naše děla nahoře vzpamatovala a začala bít na Chmelník.
Když jsem se ohlédl, bylo již vidět v městečku výbuchy granátů a na jiné straně šlehaly do výše plameny.
Utíkal jsem přímo proti dělům. Při každém výstřelu nás náraz vzduchu porazil. Přes začali střílet i vojáci. Ze zadu to lítalo do nás, ze předu asi ne vždy přes. Z hluku a svištění střel jsem byl úplně omámený. Na mysli bylo jen a jen dopředu. Nikdy bych si nepomyslel, co v takovéto chvíli člověk dokáže.
Zabití a poranění lidé a koně, rozmetané kusy jejich těl, rozházené věci. Zde, uprostřed toho se představuje ve své ohavnosti válka. Kdyby ti páni, co válčí u zelených stolů byli nahnáni jako my do tohoto masakru, možná by tyto ukrutnosti oslábly. Nevěřím, že by přestaly najednou úplně.
Čety se rozprášily po poli a vše utíká proti kopci. Písek značně stěžuje pohyb. Cílem je pro toho, kdo má štěstí les. Čekám, kdy některá z těch kulí co kolem fičí srazí i mne. Má slova v zoufalství byla „sbohem ženo, děti a rodiče“. Jenže se mi moc chce žít. K smrti unaven jsem upadl. Zahodil vše. Na sobě už mám jen karabinu. Snad jsem ani už neměl sílu sundat řemen vysílením. Kolo, torna a brotsak zůstaly na voze kterého jsem se držel při útěku. Neudržel a spadl jsem. Trvalo asi 40 minut než jsme se dostali z dostřelu do lesa. Tam jsem padl a omdlel.
Procitl jsem až do křiku, že za námi jsou kozáci.Naštěstí jen panika. Jdu volněji: Vidíš Pepo, před pár hodinama jsi byl spokojený při myšlence, že hlad nebude. Nyní si nějaký mamlas mastí mým sádlem a chlebem hubu.
Kamarád Poustka našel v lese z rozbité bedny několik masových konserv. Tři mi dal.
U Chmelníku zůstala polovina trénu. Se zbytkem jsme postupovali až do deseti večer. Setniny chrání náš ústup.
Mimo karabiny nemám nic. Přesto jsem byl pochválen, že jsem správný voják, který i v té nejvyšší nouzi “nehází flintu do žita“. Nejsem si jist, vztahuje-li se to i na kver bez patron.
Taktéž nečekaně byl přepaden celý náš pluk. Utíkáme co nejrychleji nazad. Útoky na nás jdou ze třech stran.
6. listopadu 1914
Ráno ve tři hodiny odchod, který trvá až do osmi večer. Po pouhých dvou hodinách odpočinku v mrazu znova alarum a jde se až do dvou hodin odpoledne. Je to zlé, ale směr od hvízdajících kuliček podporuje a zahání únavu. V osadě Kremlov s Německými vojáky čekáme na odjezd k Berlínu. Prý se tam nepřítel tlačí.
Do jedenácti jsem měl příjemnou povinnost dohlížet v pekárně kde, se peče pro mančaft chleba. Ani já jsem se neošidil.
Ráno jsme došli do Záwěrců. Celý den marného čekání. Stejně tak i druhý. Odpoledne ze všech stran detonace. Naši rozbíjejí vše, co jde. Mosty, tratě a budovy. Trochu to utichlo až navečer.
Znova jsem byl pověřen dohledem v pekárně. Ze tří pytlů mouky máme upéct 200 chlebů. Právě pekař zadělal na kvas.
Sedím konečně trochu v klidu dokonce u stolu a na židlici a píšu si deník. Kolem pobíhají pekařovy děti. Připomínají mi a vyvolávají vzpomínky na naše doma. Celou noc nebudu spát ale budu alespoň v teple. Jestli nás nepřítel nevyžene. Domů psát nemohu a ani žádná pošta nebude, vše je pozastaveno.
V šest jsme dopekli a v jedenáct jedu pro nové tři pytle mouky. Co jsem tady bylo upečeno 350 bochníčků chleba.
Město i okolí je zničeno. Je zde opět naše vojsko. Spal jsem jako pán ve voze a přestože prší se sněhem, bylo teplo pod plachtou. Okolo se kopou hluboké zákopy a opevnění. S jedním starým reservistou jsem vyměnil za dva chleby a konservy fajfku. Budu kouřit.
15. listopadu 1914
Dal jsem se fotit. Je to drahý špás, čtyři kousky za osm korun. Za dva dny to má být hotové. Totiž jestli nás nepřítel nepožene. To bych přišel o peníze. Když jsem fotky dostal, zhrozil jsem se jak staře vypadám. V noci jsme byli napadeni. Vše je připraveno k odchodu (útěku). Ve dvě v noci střelba utichla.
17. listopadu 1914
Útok, který včera začal pokračuje s malými přestávkami až do 14.prosince. Celou tu dobu jsou koně zapřaženi k okamžitému ústupu .Naši sice jednou postoupili asi o čtyři kilometry. Ale jen na čas. 21. listopadu se stáhli do zákopů. Zatím spím pod plachtou. Kdyby to tak bylo do konce války. Veliké množství zajatců vodí kolem.
Psal jsem domů o peníze na zimní prádlo. Odpoledne je přivezli na 7 vozech. Z našeho pluku je již jen asi 600 mužů. Čekáme rekruty, aby děla neměla hlad. Tak prádla bude dostatek. Bitva je prý od Krakova až po pruské hranice. Osmého prosince jsem dostal z domova dvě psaní a lístek od bratra Toníka. Sestra Míla je již vdaná a já ani nevím, kdy měla veselku. Lituji, že neměli tolik ohledu, aby alespoň lístek napsali. Je to tak jako to bylo dříve. No přeji jí mnoho štěstí.
Všichni zdraví od trénu mají být vystřídáni a půjdou ke kumpanii do pole. Vše se mění. Mosty na dráze spravili, aby je dnes znova vyhazovali do povětří. Také přivezli mnoho vozů kožichů pro mančaft.
15. prosince 1914
Dnes bylo skutečně deset mužů od trénu posláni k setnině. Mě to minulo. Snad pan hejtman Černý bere přeci jen ohled. Podle rozkazu má být zbytek našeho pluku vystřídán. Budeme prý dáni na odpočinek. První polovina trénu dopoledne odešla. Ti půjdou pěšky. Druhá polovina jde ve dvě odpoledne do Lozů, kde nasedáme na vlak. Druhý den jsme opouštěli území Ruska. V Plaškově, blízko Krakova se vysedalo. Ráno v sedm byl odchod. Silnice plná trénů. Jelo se krok za krokem a každou chvíli čekáme. Dobře, že čas běžel i tehdy dál aniž by šlo o život. Byl před námi zničený most. Nepřítel dělá to samé co naši. Za sebou všechno ničí. Procházíme mezi zákopy a ploty z ostnatého drátu. Je to ve směru od Krakova k Bochni. Stopy po nedávné velké bitvě jsou na všech stranách. Příští den odpoledne nás zdržel další zbořený most. Vozy brodí a my jdeme po lávce. Za řekou nás dohnal oberst s tím, že naše divise se musí okamžitě vrátit. Za Krakovem prý nepřítel prorazil naše posice. Tak vyčkáváme další rozkazy. Údajně máme zase nasedat na vlak a urychleně se vracet. Nocujeme u obce Věličky. Vše je zde prosycené solnými výpary. V Podgoři čekáme až do tří ráno na vlak. Za tři hodiny je vše naloženo a odjíždíme a nevíme kam. Před námi se srazily vlaky. Po dlouhém čekání jedeme přes Slezko a Moravu. Asi 30 km před Vídní se vlak stáčí na Uhry. Jak rád bych to v Přerově obrátil na sever, zpět do Čech. Tak blízko to bylo domů.
V sedm večer vystupujeme z vlaku a jdem k městu Uruggvaru, směrem ke Karpatům. Po 27 km pochodu jsme v Berezině. Je to totéž město, kde jsme před 11 týdny nastupovali do vlaku a jeli ku Krakovu. Je už zase slyšet dělostřelbu.
24. prosince 1914
V blátě a dešti jsme došli do 18 km vzdálené vesnice Takšan. Obyvatelé jsou samí Slováci. V parku jsme uřízli stromek a ten si večer ozdobili několika svíčkami a párem kostek cukru. Večeře byly brambory a čaj. Rumu jsme nakoupili dost. Chudá, ale v této situaci vzácná, večeře. Každý vzpomíná ty doma. Je to smutný štědrý večer. Jistě nejhorší v mém životě. Co asi dělá a jak jej užívá Bětuška s dětmi. Velice si všichni přejeme, aby ten příští byl každý doma. Nějak se mi začíná jevit pochybné vyznání křesťanské “Miluj svého bližního“. Bohužel se mi do mysli vkrádá doplněk “A kde můžeš,řízni ho“.
25. prosince 1914
Boží hod. Svátek spokojenost.lásky a pohody. Já hladový a unavený s ostatními blátem stoupáme do hor, kde vidíme jen led a sníh. Každý baráček je vyrabovaný, rozmlácený a zpola vypálený. Neklamný důkaz, že tady prošel nepřítel. Také lidé. Je zlé, že toto si ti z opačné strany myslí zase oni o nás. V Cisně na nádražíčku úzkokolejné dráhy nocujeme. Pochodujeme ráno dál. Ubylo sněhu a přibylo bláta. Jsme před Uherskými hranicemi. Naši ustupují na celé čáře a do ataku jdou staří domobranci. Chlapi 45-55 letí.
Už čtyři dny stojíme na jednom místě. Tahle osada se jmenuje Ruysky. Mám na starosti zase pečení chleba. Kamna zde neznají. Jen malé krby, takové pícky jen slepené z kamení a bláta. Vejde se tam nejvýše 6-8 kilových bochníčků. Bojím se v tom péci. Rozkaz je upéct chleba i kdyby mělo vše shořet. Uherští Slováci žijí hůř jak u nás dobytek. Hrozná nečistota všade. Jednou denně jedí brambory se zelím zavařené v hrnci, kam přidají žitný nebo ovesný šrot s trochou soli.
31. prosince 1914
Je Silvestr. Poslední den tohoto proklatého roku. Mrzne. V 5 hodin jsme vyjeli zpět k Uhrám až do vesnice Nadpolany. Večer jsem strávil mezi muzikanty. Vzhůru jsme byli do půl dvanácté. Lehli jsme si s Zíkou pod lavici a s hodinkami v ruce čekali na Nový rok. Skládáme do něho mnoho nadějí. Kéž by byl šťastnější. Až 2. ledna odjíždíme zase zpět na Ruysky. Pro bahno nemohou povozy vpřed. Máme tam naloženo několik pytlů žitné mouky.Tak nezbývá než abych upekl 173 bochníčků chleba… S kamarádem Zárubou pečeme celou noc. Protože je pícka malá a v noci nám to chytilo jde práce velmi pomalu.
6. ledna 1915
Rusíni slaví štědrý den. Pozvali nás k oddílu ševců, kteří jsou také u trénu. Společně se svým velitelem, frajtrem, spravují boty od setnin. Na oslavu po jejich zvyku jsou připraveni. Pšenici uvaří s mákem a cukrem. Z hovězích nohou od kolen dolů (paznehtů) dlouho vaří jakýsi studenec-sulc s příslušným kořením. Je to také dobré, jenže každé sousto se musí velice dlouho kousat. Jde ve skutečnosti o někdy napolo uvařenou hovězí kůži. Materiál šetřili tři týdny. Za přednostní opravu bot je měli od řezníků. Další chod byla samohonka a rum s čajem. Toto už jsme museli financovat hlavně my, jako pozvaní hosté. Já přidal pět bochníčků chleba a 10 korun. Poměrně drahá večeře to byla. Následný den zase peču chleba. Stále padá. Měl bych znova péct, ale žádný barák není prázdný. Dostal jsem z domova dvě psaní a dvě kartky.
10. ledna 1915
Pokračuji v pečení chleba za pomoci Záruby. Jemu se to dnes vyplatilo. Všichni od hudby co zde byli šli do Freidenthalu do Slezka ke kádru. Rozebírá vše v dosahu co hoří. Bětuška psala lajtnantu Hegerovi, co se mnou je, že nepíšu. Přitom každý týden posílám dopis nebo lístek. Dostali jsme se do karantény kvůli tyfu, který se u pluku vyskytl. Je to na pět dní. Tak jsme stále na místě. Chleba jsme dopekli. Bylo to přes tři sta bochníčků. Došla mouka. Tak jsem se zašil ke kovářům. Opravuji vozy a dělám saně. Rád, protože jsme tak blízko bitevních linií, že z nedaleka je slyšet dělostřelbu. Dostal jsem silnou chřipku. Na saních mě dovezli k doktorovi. Vypadá to na nemocnici. Ale jen podle mého soudu. Doktor má názor jiný. Nic prý mi není, ale abych si nemyslel, že je neuznalý dal mi dva aspiriny a dva dny volno.
Přivezli mě „domů“. Záruba za mých posledních 10 korun koupil rum, stále z něho vařil čaj a za týden jsem byl v pořádku. Po padesáti dnech přišel z domova balíček. Jen houska se dala použít, ostatní bylo zmrzlé.
Před půlrokem jsem odjížděl z Českého Brodu. Byla naděje, že ne na dlouho. Zatím konec běsnění války je úplně v nedohlednu. Navíc mě rozbolela levá noha, že sotva chodím. Kdybych šel do nemocnice je to ztracené. Budu tam dva tři týdny a potom šupem na frontu. To tady je mi lépe.
12. února1915
Měl jsem vést koně a kočího do koňského špitálu. Jenže než jsem se vrátil od rozkazu, byl kočí i kůň pryč. Na sever je dnes odvelen celý osmý korpus. Samé české pluky. Již čtvrtý den na to je vozili raněné nebo omrzlé. Nahoře jsou mrazy 25-30 stupňů. Konečně jedu s povozem a 35 koňmi do Naťmihali v Uhrách. Také jsem dnes našel kočího co se mi včera ztratil, ale bez koně. Do rána musel ukrást koně jiného a připojit se k nám. Cesta bude trvat asi tři dny. Zpátky pojedu do Takčan vlakem. Je to dost velké místo na úpatí Karpat. Začíná zde již rovina. Žijí tu většinou židé, méně Slováků, Rusínů a Maďarů. Městečko je od nepřítele vypálené.
Předal jsem mužstvo, koně a veškerý materiál. Na vše mám řádné potvrzení. Vojáci tam chtějí dobrovolně zůstat. Počítají s tím, že alespoň na nějaký čas budou dál od fronty. I mě nabízeli tuto možnost třeba s vyhlídkou na povýšení. Za tím já vidím zradu. U trénu už jsem přežil ledacos. Do jara seženu kolo. Ve válčení už se trochu vyznám. Kdepak Pepíku!
Nějaký čas teď budu sám pro sebe. Nesmím to přehnat, ale nikdo z nadřízených neví kdy jsme dorazili na místo. Riziko je nutné. To patří také k válečnému umění vojáka.
Tak jsem se byl podívat ve mlýně. Dvě stolice válců, dva cylindry. Zařízení jako u nás. Obsluhoval to hoch asi 19letý. Mrzák na jednu ruku.
Bylo mi velice smutno. Rachot strojů, vůně mouky, to vše na mě velmi silně zapůsobilo. Proč jsem byl od toho všeho proti své vůli odtržen? Raději jsem vyšel ven a toulal se po městě. Na noc jsem zašel do blízké vsi. Zde není žádné žádání o nocleh. To se přijde do světnice a oznámí se obyvatelům “na téhle posteli budu spát“. Tím vše končí. Kupodivu, byli ke mě ještě pohostinní. Večeře, snídaně, na cestu kus papriky, špeku a chleba. Hospodářství jako bývá v Brodě. Devět kusů dobytka, dva koně prasata a drůbež. Budovy vše zděné. Již zde začíná bohatá Maďarská země.
15. února 1915
Vlakem se vezu do Takčan. Dál po svých. Potom jsem se kousek vezl povozy se senem… Hudebníci, co byli v poli šli dnes ku kádru. Škoda, že nevyšlo jít s nimi. Ještě jsem je musel dopravit na dvou povozech do Takčan. Vyjeli jsme s večerem. Cesta neubývá. Silnice je ucpána trénem. Na místě jsme až v půl noci. A zpět zase až v šest ráno. Cesta plná bahna, zima a nejedli jsme. K tomu nespali. To je dneska konec masopustu. Vloni touto dobou jsme vyhrávali v Českém Brodě u Tutrů. Jestli přežiji, jak asi bude za rok?
V poledne alarm. Následuje odjezd do Darry. Celý den leje. V šest zase poplach a jedeme polní cestou plnou bláta, že koně sotva vozy vytáhnou. V jednu v noci jsme ve Smolnících.Hřejem se kolem ohně do rána.
Odpoledne přišel nocovat 6tý maďarský pluk. Jsou to hrubí a necitelní Maďaři.
Jejich oficíři vyhnali důtkami nebo holemi všechny obyvatele. Ženy, starce, děti (těch je zde v rodině i deset) do sněhu a mrazu. Kde se vešlo 20-30 osob, byli dva nejvýše tři jejich lidé.
Se Zárubou jsme postavili stan. Do rána napadlo tolik sněhu, že byla vidět jen hůl. K tomu veliká zima.
24. února 1915
Měl štěstí Záruba. Dnes byl odvelen ke kádru. Tak jsem tu zůstal sám Čech mezi mužstvem. Nikam se nepřemisťujeme. Sedím pod celtou a píšu si denník. Z domova jsem dostal najednou osm psaní, fotografie a Národní politiku. Ani pár procent toho co píšou není pravdou. Vše úplně překrouceno. Celé dny nic nedělám a o to víc jsem v myšlenkách stále ve mlýně. Dočkám se toho?
4. března 1915
Velké mrazy a sněhy. Silná dělostřelba. Naši útočí na nepřítele a jsou vždy odraženi s velikými ztrátami. Za tři dny má jít zase mnoho lidí od trénu ku pluku. Zůstanu, nebo půjdu také? Kdo jde nyní kupředu je ztracen. Nikdo se nevrací zdráv. Z trénu od 22 pluku šlo již na frontu víc jak dvacet maníků. Těžko se mi to vyhne. Za prvé jsem zde zbytečný a za druhé napřed v poli nutně potřebují šarže. Uvidím!
Dostal jsem zprávu, že v nemocnici zemřel švagr Šmatlák. Ani já se od přepadu u Chmelníku necítím dobře. Bojím se o plíce.
14. března 1915
Vedu zase 35 koní do zázemí. Byli jsme donuceni jet přes Ermézy. Nákupy pro oficíry v Nadmihálu. V Homanu se přihlásili Strnad a Chroust ze Zahrad a Martínek z Tismic. Jsou zde u pracovních a spravují silnice. Také dnes rukuje bratr Toník. Spát jsem se vrátil do Natmihály. Spalo se dokonce v peřinách. Až navečer odjížděl vlak do poslední stanice Sina. Víc jsme stáli než jeli. Zde je mnoho vlaků s raněnými. Přečkal jsem zde den, přespal v kolně a pak se celý den loudal k trénu. Tam jsem přišel odpoledne. Napsal jsem si domů o peníze na kolo. Mám být kolem poručíka jako ordonanc. Komisní kolo ale nedostanu. Není to ve vojenských směrnicích uvedeno.
21. březen.1915
Přesto,že je první jarní den na horách leží přes metr sněhu. Jsem již 33 týdnů ve válce. Trochu jsme v závětří, tak odpoledne jdeme s lajtnantem Högrem na hon. On s parádní lankasterkou a já s kverem. Deset mužů od trénu obešlo kopec porostlý silným bukovým lesem. Nastoupili jsme na úpatí hory u kraje lesa. Je tu mnoho stop od lišek, jelenů a divočáků. Našel jsem krásné parohy z dvanácteráka. Ale nač? Höger ulovil srnu. Přes hřmění děl a pušek, naštěstí dost daleko znova lovíme. Trochu prší. Pod nohy mi přišel ušák. Byl rychlejší než já. Poručík ulovil zase srnce a zajíce. Já střelil na lišku. Přestřelil jsem jí běh. Utekla. Prý padla pevnost Přemyšl. Příští den odpoledne jsme zase v lese. Leží kolem mnoho sněhu. Střílel jsem na velikou vzdálenost na jelena. Až čtvrtou ranou jsem mu ustřelil paroh. Utekl. Je to zde samorostlý les. Obrovské buky leží vyvrácené a z nich rostou nové. Jako v pralese. Kéž bych raději seděl v Dolánkách u paseky. Z lovecké pauzy se vracím do stavu válečného.
28. března 1915
Trápí nás spousta vší. Vyhazujeme jich celé hrsti. Žádné prostředky nepomáhají. Vypereme si prádlo a za půl dne je máš znova. Obleky jsou plné hnid. Chalupy, kolny vše je jimi zamořeno. Spali jsme v celtu. Do rána se ztratil kočí i s koňmi. Večer jsem v Homanu odevzdal vozy a postroje. Koně vedeme dál. Přenocujem v Hrabce. Přes Puszimo jdeme do Alzovetu. Tam jsem koně i mančaft odevzdal. Zpátky jdu pěšky až do Hrotovic. Ve čtyři ráno vyrážím dál. Nechci jet vlakem. Mám dost času. Prohlédl jsem si mlýn. Spím v Kamenicích. Ráno pršelo a padal sníh. Chtěl jsem jet vlakem, ale žádný nejel. Tak zase po svých. Až večer jsem přišel ke trénu. Přišel rozkaz k pochodu nazpět. Náhodou jsem potkal našeho pošťáka a ten mi vyplatil 200 korun. Ty mi poslala Bětuška na kolo. Musím si ho co nejdříve koupit. Při pochodu přes Natmihali jsem kolo sháněl. Prodávala jej žena, které padl manžel ve válce. Koupil jsem jej za 135 korun.
4. dubna 1915
Jsme ve vsi Zalašce. Dnes, protože je Hod Boží velikonoční, bude odpočinek. Jdeme do kostela. Je velice pěkné počasí. Já budu snad mít s kolem trochu pokoj a budu více za větrem když mám nějaké poslání.
Nyní, když už je jaro a z hor jsme byli nepřítelem vyhnáni nám přivezli dlouhé kožichy jako mají ajznboňáci. Znova jedu s koňmi. Maďarský hejtman o mne chce zažádat u pluku. Prý mi dá povýšení o dva stupně. To však není nic pro mne. Kladu veškerou důvěru v budoucnost na zkušenost válčit a na kolo.
Odešli od nás dělostřelci. Byli sem přiděleni hned u Závěrců v Rusku. Dál odešly oddíly s hřebci. V Karpatech, kde jsme byli celou zimu my, jsou Rusové. Naše pozice jsou současně kolem Sasžiny v Polsku. Odešli i ševci a kováři. Přišel rozkaz, že bude celý trén vystřídán mužstvem klasifikace B. To jsou ti neschopní službě na frontě. Mám brouka v hlavě. Vyhraju to s kolem i tentokrát?
* * *
Vše se mění anebo obrat: nebe a dudy.
Nečekané štěstí a veliké naděje.
15. dubna 1915
Už 37 týdnů jsem ve válce. Často se díváme se zubatou do očí. Zatím si mne nechávala v záloze. Díky!
Stal jsem se za tu dobu otrlým vojákem. Smrt druhých je děsivá, krev a trosky lidských těl už neznamenají pro mne víc jak příšerné kulisy lidské bezmocnosti. Na druhé straně pohled na děti, klidná hladina vody a klapot mlýna vyvolávají vzpomínky na Bětušku a ty moje doma. Výsledkem je nezadržitelný pláč. A otázka: Proč je to všechno? Mohou být strůjci tohoto také lidé stvoření podle obrazu stvořitele? Do mysli se vkrádá sklon k rouhání.
Ráno mě zavolal poručík Höger k sobě a řekl, že dnes půjde do tuhého. Rozhodně že bych byl sebrán do pole. Staří aktiváci jsou vybiti nebo zraněni a vpředu potřebují poddůstojníky. Svěřil mi plukovní prapor. Ten smí hlídat jen důstojník, dal mi k ruce dva maníky a jsem určen praporečníkem. Později prý mne s kolem bude potřebovat jako ordonanc. Účelem je zmizet komisi z očí.
Na náves mimo nás tří narukovalo všechno. I kuchaři. Vylezli jsme na kůlnu a poručíkovým dalekohledem pozorovali situaci. Víc jak čtyři pětiny vojáků bylo vybráno na frontu. Zase se mi to vyhnulo. Budu dál jezdit na kole. Do vojny jsem již dost zapracován a tak to ulejvání a švindlování s šarží a medailí půjde lehčeji. Chtěl jsem psát Bětušce, že poslané peníze nebyly vyhozeny, protože kolo podstatně zvýšilo vyhlídky na moje přežití a návrat domů do mlýna. Zatím jsem netušil, že se jedná o skutečnost. K odeslání dopisu však nedošlo. Stalo se něco velmi důležitějšího.
Pan poručík Höger mě po skončení výběru vojáků zavolal. Ptal se, jak dlouho jsem byl v činné aktivní službě a zda-li jsem byl také u vojenské hudby.
Zarazilo mne to a po pravdě jsem odpověděl, že jsem se dal dobrovolně ve dvaceti letech k vojenské hudbě a byl jsem u ní téměř čtyři roky. Polovičkou času ve Stanislavově a polovičkou ve Vídni.
Chvilku se na mne díval a pak řekl: Kdybych si to tak mohl s vámi vyměnit. Hned bych ty oficírské hadry spálil.
Nerozuměl jsem mu, co s tím myslí. Pohnutě mi řekl:Honem si běžte dát ustřihnout plnovous, oholit, umýt a půjdete ke kádru k hudbě. Aktivní hudby byly v poli rozbity a nyní z vás, reservistů budou stavět nové.
Zůstal jsem jako omámený a nemohl takovému štěstí zčista, jasna věřit.
Před několika minutami jsem svoji budoucnost a šanci na přežití vkládal a spoléhal na kolo. Nyní toto. Je to vůbec pravda? Muzika že mne zachrání? Vidíte doma a to jste mě měli za blázna, když jsem si s ní začínal! Bětuško, zase kousek krásné naděje! V půl hodině jsem byl ostříhán a připraven k odjezdu.
Je ironií osudu, že se mnou pakovalo také 37 mužů. Šli na sever k setnině a já odjížděl na jih.
Co nejdál od té pekelné hudby děl a pušek. Když mi poručík Höger odevzdával listiny, tak mi při loučení kapaly slzy a on také pohnutím sotva mluvil.Jen řekl: Pepo, byli jsme tu dva Češi. Teď tu zůstanu sám. To hodně napovědělo o mojí službě u něho jako ordonanc na kole. Kéž bychom se tak sešli v lepších dobách a na jiném místě. Ale jemu velký dík, že mohu doposud psát tyto zápisky.
Pokračování příště…
Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk
Zápisky vojáka z první světové války – 1
Zápisky vojáka z první světové války – 2
Zápisky vojáka z první světové války – 3