BABIBAJKY
Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* (8) *
To už je strašně dávno, chtělo by se říct bylo nebylo, kdy jedna malá holčička dostala od maminky kukátko. No ano, tak se jmenovalo, protože se do něho jedním okem koukalo. A když se jím třeba jen trošičku pootočilo, objevily se tak překrásné ornamenty, že se až tajil dech a nechtělo se uvěřit, že něco tak krásného může vůbec být.
Holčička je stále nosila s sebou, ať se hnula kamkoli. Dívala se do něho, když vezla kočárek s panenkou a vykládala jí, co právě v kukátku vidí. Když jela na koloběžce, dala si je do kapsičky na zástěrce. Jednou ručkou se držela za ucho maminčiny kabely, když s ní šla nakupovat, a místo aby koukala na cestu, točila jím před očima. Nemohlo to dopadnout jinak! Kvůli koukání do kukátka neviděla na cestu, zakopla, kouzelné kukátko jí vypadlo z ručičky a na zemi zbylo jen několik skleněných střípků. Už nikdy takové kukátko neměla, ale kdykoli si ně vzpomněla, objevily se jí za zavřenými víčky ty překrásné měnivé ornamenty.
* * *
Mělo by to být o bublině, dokonce o velice specifické bublině, takové, co ji vídáme v kreslených komiksech, ale tahleta si svoje nitro sobecky brání a odpírá mi vstup. Její škoda, protože jinak bych do ní napsala něco veselého nebo třeba taky poučného i vtipného a jí by se to určitě líbilo.
No nevadí, jsou přece i jiné bubliny, jen si to vemte, kolik jich skáče po kalužích, když je pořádný slejvák, nebo kolik jich vyletí z bublifuku, když se do něho umí správně fouknout. Ovšem na vrcholu všech bublin stojí ty, které sice nejsou vidět, ale o to větší mají váhu (což vypadá jako paradox, protože bubliny vlastně nic neváží).
Pokud vám ještě nedošlo, které to jsou, tak si všimněte, jak se vám to jimi v hlavě hemží, když si jen tak pro sebe glosujete například řeč někoho jiného, zatímco mu se soustředěným výrazem v tváři a zavřenou pusou nasloucháte.
* * *
Když se člověku svírá žaludek, když se z něho ozývá kňourání a kručení a vrzání, což je velice nepříjemné a společensky neúnosné, jste-li právě třeba uprostřed ztichlého sálu, neboť na jevišti vrcholí tragedie... nebo jste účastníkem závažného jednání, ze kterého nemůžete odejít, jinak by vás připravili o poslední košili... nebo právě sedíte před examinátorem, na jehož posouzení závisí vaše další setrvání na posvátné půdě „Alma Mater“... nebo vám strašně záleží na tom, jaký dojem uděláte na prvním rande s dívkou, co by klidně mohla stát modelem Picassovi či da Vincimu… pak je nezpochybnitelné, že máte hlad jako grizzly.
Je tady ovšem přece jen malý rozdíl. Nevrhnete se na nejbližšího zúčastněného a nesežerete ho bez oka mrknutí, jak by to grizzly nepochybně udělal. Nasadíte kamennou tvář, předstíráte, že já ne, to někdo jiný, a na jídlo se vrhnete, až bude nějaké v dohledu. No a příště, poučeni trapasem, se najíte před odchodem v klidu domova. (Jen žádnou rybu, prosím, to já opravdu nemusím! To si raděj vypiju jen sklenku vody pramenité.)
* * *
A hele, tadyhle ten vzteklounek by si zasloužil víc než jen sklenku vody! Já bych na něj použila aspoň tak pětilitrový kyblík a pěkně studené, aby ho to zchladilo a záchvat ho přešel jednou provždy; aby si zapamatoval, že jídlo se nehází po zemi, ani když mu nechutná; aby se ponaučil, že dostane právě jen a jen tohle a žádné jiné, se kterým by nerozumná maminka jistě honem honem přispěchala, aby se to její nunátko křikem příliš nevysílilo; aby se nenaučil a do života si neodnesl přesvědčení, že všichni kolem něho budou skákat, jak on bude řvát! Nechejme je, však se děťátko vyčerpá, spálí plno energie a až utichne, ještě rádo spapá, co mu předtím nechutnalo.
Ale ne, nejsem žádná zlá ježibaba, miluji svoje vnoučata (jejichž maminkám se do výchovy nepletu), však taky nepíšu o žádném z nich! To jenom že takovíto vzteklounci určitě existují, když je nejspíš nějaký utýraný tatínek tak věrně vypodobnil. Jakoupak asi použil metodu?! Kdo ví, možná si právě plní kyblík studenou vodou.
* * *
Že by jednovaječná dvojčata? Stejný závit, stejně holá hlavička, stejná síla svitu, všechno tomu nasvědčuje. Když se to ale vezme kolem a dokola, nemůže být o dvojčatech vůbec řeč. Má někdo představu, kolik takových žárovek vychrlí továrna za jedinou směnu? To bychom měli hovořit raději o statisícičatech nebo tak nějak.
Ale jde o něco jiného. Když se člověk zadívá na ten zasvěcený úsměv zářící z jejich tvářiček a uvědomí si, co a kolik toho za svůj docela dlouhý život vidí, než jim rupne drátek, musí mu být jasné, že jsou to vlastně špioni našich domácností, úřadů, škol a vůbec všeho, kde je máme našroubované a našroubované je máme opravdu všude! A to už není žádná legrace, to už je horror z oblasti sci-fi a my, co známe „verneovky“, víme, že jejich fantazie se už všechny uskutečnily! Takže si nedělejme žádné naděje, že žárovky jsou tady jen proto, aby nám svítily. Abychom se nedivili, až na nás udělají KUK!!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny články autorky