Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Hudba a tanec
Podzim je dobrou, kdy se opět rozezní koncertní sály krásnou hudbou. Také začínají pro mladé okamžiky seznámení se tanečním parketem i čas pro vzpomínky, které jsou stále živé – o hudbě a tanci v mém životě.
Naši rodiče měli hudbu zakódovanou v genech, takže nebylo nic zvláštního, že nás to silně ovlivňovalo. Tatínek miloval housle a bratr se ně učil hrát. Navštěvovala jsem Hudební školu a asi tři roky jsem se učila se hrát na klavír. Také jsem do téže školy chodila na rytmiku u paní Hilebrantové. Moje docházení do Hudební školy ale bohužel skončilo úrazem.
Bydleli jsme v Karlových Varech, v Janáčkově ulici, odkud jsem chodila po dlouhatánských schodech do ulice Sadové. Schodiště bylo obklopeno domy, kterým skončila jejich lázeňská sláva v roce 1938 a následně v dubnu 1945, kdy bylo město hodně bombardováno Američany.
Po sestupu ze schodů bylo hned přes ulici náměstíčko, kde stála vila s tehdejší Hudební školou. Její majitelé se hodně střídali a většina karlovaráků ji znala mimo jiné i jako Štrougalovku. Když jsem tam chodila a hudebně se vzdělávala, byla celá Sadová ulice hodně poškozena. My děti jsme v době přestávek ty domy prozkoumávaly a to se mi stalo osudným. Jednou se na mne zřítila nějaká zeď, vím jen, že jsem s maminkou skončila v nemocnici, kde mi dávali ruku do sádry a sešili tržnou ránu na bradě. Dodnes mi jizva tuto událost připomíná.
Vzhledem ke zranění ruky jsem nemohla nějaký čas hrát na klavír. Po uzdravení by mne museli rodiče vyprovázet, to ale nebylo v jejich silách, tak mé učení pokračovalo pouze doma. Chtěla jsem později zkusit i housle, když jsem byla jeden rok u babičky, ale byly s tím nějaké složitosti. Přesto klavír a housle mám hluboko zasazené do srdce. Samozřejmě, že k tomu patřil zpěv – maminka zpívala krásné písničky a učila nás je.
Piano jsme měli hodně dlouho, hrávala jsem si vše, co jsem znala i z notových zápisů. Nejvíce mne lákaly skladby s textem. Často jsem si hrála árie z opery V. Blodka, které mi dovolovaly poznávat něžnou a vytrvalou lásku (V studni – nejsem si jista, jestli se to tak jmenovalo, ale vím, že tam studna hraje velkou a rozhodují roli). Bylo hodně skladeb, které jsem dokázala zahrát, občas jsem zašla k Vlastě Čuříkové, která byla mou starší kamarádkou.
V té době se naše uliční parta vrhla do budování jeviště - s touhou hrát divadlo pro další děti. Vybrali jsme si klubovnu na hřišti pod lesem. V prázdné klubovně jsme použili staré stoly na podium. Tenkrát tam jeden kamarád utrpěl úraz, když mu spadlo kladívko na hlavu… To byl konec našeho snu – dětského a pubertálního. Setkávali jsme se ale dál. My holky z ulice a kluci jsme se ale setkávali dál. Občas v břízkách na kraji lesa, či v urputném boji Goráků s Poštáky anebo u táboráčku, kde zněla kytara a zpěv.
Když jsme povyrostla, stále jsem poskakovala někde, kde hrála hudba. V té době jsem také znovu chodila na kurzy k paní Hilebrantové - tentokrát na pohybovou výchovu a step. Zejména step jsem milovala a nevím proč jsem tam přestala chodit. Možná proto, že mi rodiče sjednali taneční hodiny u manželů Horákových. Chodila jsem tam s nadšením pár let. Byla tam báječná parta. Pan Horák byl z nás někdy nešťastný, protože jsme mu občas připravili krušné chvilky. Paní Horáková na nás dohlížela okem mateřským, Artur Štefl dohlížel na naše pokroky a předváděl s partnerkou držení těla a jednotlivé pohyby tak, aby náš společenský tanec byl potěšením jak pro nás tak i pro přihlížející. Po čase jsem dostala nabídku připojit se k začínajícímu klubu společenského tance od Roberta Lercheho a jeho manželky. Trénovali jsme v tehdejším Pionýrském domě, můj taneční partner byl Bohdan Rychtařík a tančili jsme již na vyšší úrovni. Postupně jsme se rozrůstali a bylo nás již několik párů. Absolvovali jsme hodně plesů (v GH Moskva (Pupp), v Lázních I., v Národním domě, v Lidovém domě ve Staré Roli, ale také v Mariánských Lázních, v Teplé apod.), kde jsme předtančovali jako skupina i jako sóloví tanečníci. V té době také jsme začali navštěvovat taneční akademii, pořádanou v Chebu tamním Kulturním střediskem. Absolvovala jsem asi 2 ročníky, ale vytrval Standa Zika, později – snad ještě i dnes, taneční mistr. Tenkrát jsme spolu občas i tančili sólově, např. v Teplé, v restauraci u nádraží s hezkým sálem. Sálu kralovala obrovská kamna, v chladných dnech doslova rozpálená, na což doplatily moje načechrané jemné sukně – tenkrát samozřejmě silonové - část, která se při tanci dotkla kamen jen zasyčela a smrskla se ve škvarek dosti páchnoucí. Standu jsem později velice často potkávala a měli jsme si vždy co říci.
Později jsme měli klubovnu vedle Lázeňského domu Kriváň, kde jsme si upravili salonek – no asi to bylo skladiště, ale byly tam parkety. Nadřeli jsme se tam opravdu hodně a měli jsme báječnou partu. Myslím, že to bylo nejlepší období našeho tanečního klubu.
Kulturní středisko města Karlovy Vary nás vyzvalo, abychom se zapojili k pomoci zemědělství – kulturním programem. Dali jsme hlavy dohromady, zjistili, co kdo z nás umí, mimo tancování a zpracovali kulturní pásmo. Byla dána dohromady kapela (kytara, trubka, atd.), recitační pásmo, pásmo vtipů a samozřejmě i tanec. Jezdili jsme po okrese do jednotlivých míst a zažili hodně legrace a někdy i trapasů. Jednou jsme jeli do obci Močidlec (u Otročína). V sále místní hospody byly lavice kolem zdí plně obsazené. Kluci hráli, zpívali jsme a s námi všichni přítomní. V rohu seděl jeden typický vrásčitý vesnický děda s krásnou, doslova Ladovskou fajfkou. Ten nám úplně naše pásmo rozhodil. Přednášela jsem verše od Kainara - Cvrček. V jedné pasáži kde se připomíná Jankovi, že se měl mít k činu – až Ti budou vnuci na kolenou sedět, tak ty o tom, Janku, nebudeš nic vědět… To děda vytáhl svou přepychovou fajfku a prohlásil – „to byl ale blbec..“ Smáli se všichni a nastala dlouhá pauza, protože kluci v záchvatu smíchu hrát nemohli, my děvčata jsme se svíjela vedle nich a vůbec - celý sál se chvěl smíchem. Tato situace je prostě nezapomenutelná. Jednou jsme měli jet na dožínky do Dobré vody. Řidič váhal, ale pak nás dovezl do Staré vody u Mariánských Lázní, kde na nás nečekali a nechtěli se k nám mít. Přesto jsme tam něco zahráli, něco zatančili a pokračovali do Dobré Vody na Toužimsku. Tam na nás již nečekali a pozvali si nějaké vojáky. Ale i tam jsme nakonec náš program uplatnili a odjeli velice spokojení - no, skoro už svítalo.
V té době k nám chodili i nečlenové Klubu, jako například Jarda – kterému jsme říkali Čochtan, ten z nich byl nejvýraznější a všude nás provázel. Báječný a veselý byl i další Jarda, který ovšem potom zmizel do Vídeňské lední revue. Spolu s ním k nám chodila i jeho sestra. S tímto Jardou jsem se mnohem později setkávala, jednou dokonce při čekání na Čínskou delegaci, když jsem šla do Elefantu se svým krajským nadřízeným. V plně obsazené kavárně nám rychle našel báječná místa a diško rázně odmítl - prostě kamarád. Marně pátrám po mém nejlepším tanečním partnerovi Jirkovi – prostě jsme se navzájem všichni poztráceli v cestě za jinými povinnostmi.
Nejdříve jsem měla zájem tančit a zpívat ve souboru čistě folklorním. Jenže jsem se do něho doslova neprotlačila, tenkrát (vlastně to byl základ dnešního souboru Dyleń), jsem sice chodila na celou řadu zkoušek, ale měla jsem jednu vadu – nevyhovující výšku a hlavně jsem neměla partnera. Zkoušky bývaly v budově Pohraniční stráže na kraji Staré Role. Chodili tam i vojáci, na jednoho si pamatuji – sice bych ho nikdy blíže nepoznala, ale hrál krásně na housle a jeho Montiho čardáš mi dodnes zní… U prvních začátků folklorního souboru stála paní Balounová a dlouhá léta jej vedla. Každé září v roce se konají v našem městě Folklorní slavnosti, řadu let již mezinárodní. V té době ve městě také hrála tenkrát slavná cikánská cimbálová kapela. Většinou v Národním domě, ale i v Puppu i jinde, často je bylo vidět i na jiných místech a určitě se vždy objevili v průvodu na 1. máje.
Část našeho tanečního klubu
Hudba mne provázela i na četných koncertech Karlovarského i Mariánsko lázeňského orchestru. V Lázních III. jsem byla pokud možno každý pátek. A v GH Moskva (Pupp) určitě na všech vánočních koncertech, zvlášť, když se již mohla dávat Rybova Vánoční mše. Ta pro mne řadu let znamenala začátek vánoc. Poté, co jsem po těžkém onemocnění ztratila sluch i obtížně se pohybuji jsem ještě jednou s bratrem absolvovala Předvánoční benefiční koncert v Richmondu. Pořadatelem bylo Centrum pro zdravotně postižené občany Karlových Varů a účinkující byli absolventi Pražské konzervatoře po zrakově postižené. Měla jsem z toho velké obavy ale i krásný zážitek. V ruce program se skladbami které jsem znala, s vibracemi zvuku, a mezi lidmi… Vibrace zvuků do dnešního dne stále vnímám. Někdy si zvuk pustím i v ČT, když je na programu záznam z nějaké opery, operety nebo koncertu. Bratr řadu let v Karlovarském pěveckém sboru zpíval, dodnes tam účinkuje švagrová Zita. Závidím jim, chtěla bych tam být také. Vždy mně musí vyprávět jaké kvality bylo vystoupení a jací byli diváci.
Velkým zážitkem pro mne byly návštěvy u mé sestry Jany, provdané na Slovensko. Švagr byl hodně let umělecký vedoucí národopisného souboru Kopaničár. Už název souboru napovídá, že jde o místo ležící na hranici s Moravou - Myjavu. Celá oblast Kopanic je stále nádherná stejně jako kroj a hlavně písničky. Měla jsme možnost zatančit si čardáš a další tance na folklorních slavnostech v Trnovcích. Slyšet nejen písně a tance, ale i vyprávění o tamním životě. Určitě se k nim také jednou vrátím. I k dalším zážitkům, na které pamatuji.
Hudba je pro mne stále živá, miluji naše národní písničky, hlavně s cimbálem, slovenské – ty stále považuji za naše. Mám ráda všechny naše kroje. Vidím všechno co se v nich zobrazuje – chudoba, bohatství i láska k naší zemi. V Martině jsem navštívila muzeum krojů různých oblastí. Muzeum je to nádherné, vytváří i pohled na skutečnost jak se v určitých oblastech žilo. Samozřejmě dnes nevím, jestli se i tam vše nezměnilo. Ale láska vůbec – ta je znát ve všech tancích, i smutek, radost, loučení, zklamání…
Když jsem sama, tak si i dnes potichu některou hezkou písničku zazpívám. Prostě i nyní mne hudba, i když v jiném rytmu, provází….
Jarmila Vojtěchová, Karlovy Vary
Další články autorky: