Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Ze vzpomínek lázeňského povaleče
Přemýšlím už dlouho, že sepíšu své vzpomínky na bohatou kariéru lázeňského povaleče. Teď mi zrovna kamarádka z Vídně poslala i odkaz na krásné horské lázně, do kterých jede. Tam se asi už nepodívám, ale moje vzpomínky jsou také velmi příjemné.
Prochodil jsem hodně pěkných koutů naší domoviny, ale své vyprávění asi začnu lidmi. To je poklad největší.
Už nevím přesně, kolikrát jsem byl na pokoji sám a kolikrát střídal spolunocležníky na dvoulůžkovém pokoji. Někdy ani nešlo si připlatit za jednolůžák, protože ty se objednávaly půl roku dopředu a takový předstih já nemíval. S jistotou ale vím, že jsem vždycky vycházel se spolunocležníky dobře, nekonfliktně. Když o tom přemýšlím, vystřídal jsem jich možná i dvě desítky, protože někdy se střídali i během pobytu, nastupovali a odcházeli různě.
Pár z nich mi utkvělo v paměti.
Třeba jeden školník z Brna, velmi laskavý a hodný pán, nebo starší pan doktor. Lékař, psychiatr. To byl vlastně můj první spolunocležník. Skoro ideální. Byl členem psychiatrické společnosti a zajímavě uměl vyprávět třeba o Freudovi, já s ním občas trochu probíral antické filozofy. Byl to navíc pán mimořádně decentní. Žádný z nás nemluvil pořád, velmi rychle jsme našli přesnou hranici vzájemného vztahu.
Ještě jeden mi utkvěl v paměti. Přijel jsem na pokoj a tam seděl takový zamračený nemluva, skoro nepozdravil. Potom se ukázalo, že je to Ukrajinec, který neuměl moc česky a k nám se dostal v rámci repatriace volyňských Čechů. Já oprášil ruštinu, on celkem rozuměl dobře, dost jsme se kamarádili. Byl ve věku mého bráchy, byl naší zemi vděčný za mnoho, říkal, že jsme mu tady zachránili život. Měl nějaké složité operace srdce. Vyprávěl hodně zajímavého třeba o tom, že navážel s náklaďákem hlínu k havarovanému Černobylu. Detaily bych už dohromady nedal, ale pamatuji si na jeho lidskou dobrotu. Když jsme se loučili, skoro plakal, chtěl si dopisovat. Nejsem přítelem lázeňských přátelství ani lásek, navíc psát azbukou bych už těžko svedl. Často jsem na něj ale vzpomínal, jaký byl jeho další osud.
Dalším důležitým faktorem lázeňského pobytu je stůl, u kterého sedíte, a s kým. Někde i zkušeně sesazují různé potenciální dvojice, jinde je to na náhodě. Zajímavé je registrovat, jak když přijde nový host, zkušení lázeňští povaleči okamžitě provedou rekognoskaci terénu. Při jednom pobytu jsem ke stolu vyfasoval trojici skvělých Moraváků, na které vzpomínám dodnes. Bylo to v moravských lázních. Na každém stole bývají karty všech, kteří u stolu sedí, a tak mi bylo jasné, co mne čeká. Přijel nějaký doktůrek z Prahy na Moravu, tak si ho vychutnáme. Nebránil jsem se, potykali jsme si a šéfování u stolu se ujal Honza z Olomouce, který seděl proti mně. Bylo mi jasné, že jsem hlavním terčem jeho humoru. Umím ale přijímat i rozdávat, a tak asi po třech dnech říkal Honza: vypadal jsi, že neumíš počítat do deseti, ale nedáš se. Abych to nenatahoval. Dědci mne vzali mezi sebe, jenom jsem zbaběle utíkal ze smrští fernetu a slivovice, které tam občas vály. Tady ještě vzpomenu i zbylé spolustolovníky. Lojzík byl hodně prostá duše. Pěstoval někde u Olomouce na zahrádce různou zeleninu a prodával ji na trhu. Byl to ale člověk laskavý, do lázní jezdíval jako na dovolenou, protančil tam večery, měl tam dokonce nějakou milou, ale podrobnosti už nevím. Ovšem jednoho dne ho hodně zradilo nemocné srdce. Bylo jasné, že v těch lázních není zbytečně, chodil jsem s ním na procházky, byl šťastný, že není sám. Čtvrtý u stolu nebyl dědek. Tibor byl asi padesátiletý krásný chlap, aktivní fotbalista, asi ho zradilo srdce, nemluvil o tom. S tím jsem se kamarádil také hodně, když jsme se loučili, říkal mi: k nám ty dondeš (bydlel asi dvacet kilometrů od lázní) ožereme sa spolu a moja tě odveze. A věřte mi, za Tiborem bych i pěšky došel rád. Bohužel, v Praze mi v létě ukradli mobil a tím i jediné spojení, které jsem na dědky měl. Škoda, byli fajn.
Tak to by asi byla první část mých vzpomínek o lidském faktoru v lázních. Příště možná něco k procedurám.