Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Granát
Tak nějak se stalo, že jsme s mužem oslavili čtyřicet let společného života. No…oslavili… Spíš jsme si oba na výročí vzpomněli. Můj muž pochází z rodiny, kde se moc neoslavovalo ani nedárkovalo (dodnes rád vzpomíná na své desáté narozeniny, k nimž jako dárek dostal smažený řízek přes celý talíř), a tak prvních dvacet let společného života onen 5.červenec nějak nebral v potaz. Když se však ani na kulaté výročí neobjevila aspoň kytka, zdravě jsem se naštvala, zakoupila láhev becherovky, její hrdlo jsem ozdobila papírovým srdíčkem s následujícím nápisem: Už 10 let Ti ležím v žaludku, tak si ho pročisť! a postavila jsem ji na jeho místo u stolu. Muž sice nezareagoval ani mrknutím oka, ale od té doby se v inkriminovanou dobu většinou objevovala na stole kytka nebo bonboniéra, někdy i obojí, popřípadě jsem byla pozvána do restaurace na oběd.
Letos se stalo, že jsme si s mužem těsně před oním datem „vyměnili názory“, následkem čehož u nás panovala tichá domácnost. V tomto roce připadl svátek Cyrila a Metoděje na neděli, takže já, typická sova, jsem si pospala o trochu déle, zatímco muž, který se při vstávání (ale i při usínání) řídí slepičím budíkem, byl čilý už od časného rána. Když jsem vešla do pokoje, zaregistrovala jsem ve váze kytici. Muž se nenápadně vznášel okolo, ale neřekl ani slovo. „No, když ticho, tak ticho!“řekla jsem si, postavila jsem vedle vázy s kyticí dárkovou taštičku, v níž se skrýval dárek pro muže, a odešla jsem do kuchyně vařit. Po chvíli jsem pokojem znovu procházela na balkon pro brambory a koutkem oka jsem zahlédla, že taštička je sice netknutá, ale vedle ní leží maličký, rudě zářící staniolový sáček, ozdobený umně skládanou mašličkou. Od té chvíle mi zvědavost nedopřála klidu. Že by si muž uvědomil, že jsme spolu už čtyři desítky let, a ocenil to? Vyvěsit bílou vlajku se mi zrovna nechtělo, protože v našem sporu přece byla pravda na mé straně (jak také jinak, že ano?), ale na druhé straně mi bylo jasné, že můj tvrdohlavý partner první mluvit nezačne. A tak jsem po půlhodince váhání zatroubila k ústupu. „Poslyš, na stole v obýváku něco máš v taštičce,“ prohodila jsem , když muž přišel do kuchyně nadzvedávat pokličky. Svou výzvědnou činnost nepřerušil, ale zabručel pod nos: „ Však ty taky.“ Ledy byly prolomeny a já jsem mohla ukojit svou zvědavost. Slila jsem ale napřed brambory a pomalu, jako že mne nic nežene, jsem se vydala do obýváku.
Na omak bylo jasné, že se v sáčku skrývá malá krabička. Teď to začalo být napínavé! V tak malé krabičce se může skrývat nějaký šperk, ale také malý skleněný pejsek, které já sbírám a které oba s mužem občas kupujeme. Rozdělám tedy sáček – a je to jasné! Tahle krabička pochází z klenotnictví. Otevřu ji a hledím na přívěšek k řetízku. Je to hvězdička tvořená českými granáty zasazenými do zlata. Mám radost, děkuji, ale v skrytu duše jsem v rozpacích. Já totiž šperky s českými granáty nemám moc ráda-kvůli mnohým „drápkům“, které přidržují jednotlivé kamínky. Ty se neustále zachycují o oblečení, a tak přívěšek, místo aby ladně visel na krku, je věčně zachycený někde na rameni. Nedám však svoje pocity najevo a jen se muže zeptám, co ho vedlo k tomu, že koupil šperk právě s českými granáty. „Ženské v práci povídaly (no to jsem si mohla myslet - jeho obvyklá soudní, eventuálně poradní stolice!), že po 40 letech je to svatba granátová, tak musí být granátový šperk!“vysvětluje. „ Hm, to se mi nějak nezdá…Před lety jsem dítkům v osmé třídě zpestřovala hodinu občanky výčtem svateb a dárků, které se k nim váží, ale granátovou-tu si nepamatuji,“ škrabu se za uchem a jdu nahlédnout do análů.
Za chvíli mám jasno. Po čtyřiceti letech se slaví svatba rubínová, a ten šperk má tedy být s rubínem. „Škoda,“ povzdechnu si v duchu, „že poradní sbor dal muži tak zavádějící informaci! Rubínky se mi moc líbí…“ Rychle se však vzpamatuji: Ale co! Dopadla jsem ještě výborně. Taky mi mohl darovat ruční granát! Odjištěný…
Míla Nová