Pamětníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Inspirace
pro napsání tohoto článku byly dvě. Také se vám stává, že když jste v naprosté pohodě, přivřete oči a vracejí se vám vzpomínky jako ve filmu? Mám na mysli vzpomínky na ranné dětství. Mně ano. Mám však problém. Jsou to vzpomínky skutečné nebo jsem si je vysnil? Jak se dále zmíním, přesvědčil jsem se, že vzpomínky jsou pravdivé, jen za letopočty tak úplně neodpovídám…
Moje neteřinka, vlastně je to praneteřinka mně poslala E-mail.
Milý strýčku,
dostali jsme ve škole za úkol vyzpovídat některého dědečka nebo babičku. Máme se dozvědět něco o Hitlerovi a 2.světové válce. Buď tak hodný a něco mi o Hitlerovi napiš.
To je ta první inspirace.
Druhou je vybídnutí naší editorky. Řekl jsem si, když už jsi jednou o svém dětství psal a dostal jsi za to jedničku, třeba si je přečtou rádi i tví vrstevníci.
Milí mojí neznámí přátele.Tak se do toho pustím
Své neteřince jsem napsal…
Vše co se týká Hitlera jsem se dověděl z literatury, filmů a podobně, ať tedy poprosí rodiče, aby jí nějakou literaturu sehnali.. A ona si pak informace našla na internetu.
Jsem válečné dítě, tak ti mohu napsat co si pamatují. Narodil jsem se v roce1940 v překrásném městečku, které dnes nazývají Bránou Beskyd. Městečko se jmenuje Frýdlant nad Ostravicí. Celou válku jsme bydleli v podnájmu v jedné místnost. Dům ve kterém jsme bydleli, obývali ještě majitelé a v podkroví s námi bydlela ještě Němka. Ta měla asi manžela na vojně a děti neměla. To je dost důležité. Ve dvou letech jsem onemocněl záškrtem.V té době to byla smrtelná nemoc. Přežil jsem, protože mne opatroval v nemocnici nějaký pán, který se mnou probděl několik nocí. Dával mi teplé obklady na prsa a já jsem se neudusil. Tohle vím od mojí maminky. Když jsem pookřál, a to si už pamatuji, volala na mně ta naše Němka „Fanušku pojď nahoru“. Tam mi pak lisovala pomerančovou šťávu a já nabíral sílu. Po večerech tatínek poslouchal zahraniční rozhlas. Divím se, že neměl strach, že my děti, měl jsem o tři roky staršího bratra, něco nevykecáme. Dokonce si dnes myslím, že nás musela slyšet i ta Němka. Za noci létalo dosti často nad městem letadlo a vystřelovalo rakety. Spolu s tatínkem, jsme se několikrát také dívali na Ostravu, když byla v noci bombardována. Vždy jsme prvně zahlédli vyšlehnout plameny, jiskry a potom rány. Přes cestu, naproti našeho domu byl dům, ze kterého jsme měli veliký strach. Tam totiž každé odpoledne vycházel voják v černé uniformě a naleštěných vysokých botách. Asi to byl SS. S tímto vojákem jsme prožili jednu příhodu.
Teď musím trochu odbočit a situovat náš dům. Bydleli jsme naproti parku. Dnes, kde je podchod byl normální železniční přejezd. Za tímto přejezdem, po levé straně vedla "dálnice", tak jsme jí říkali, protože byla rovná a šlo se po ní k babičce, která bydlela na Pstruží. Cesta pokračovala kolem parku, až na Solárku. Po pravé straně této cesty tekl potok, který sice nebyl veliký, ale za to měl dost hluboké koryto. Přes potok stál dřevěný můstek. Auta tam nejezdila, tehdy tam nestála prodejna, jako dnes. Hned v prvním domě jsme měli kamaráda, se kterým jsme prováděli různá alotria. Jednou mě bráška a kamarád poslali pod můstek. Na provázek přivázali peněženku. Já měl za úkol zatáhnout, když se pro ní někdo sehne. Oni dva byli za plotem a pozorovali. Co čert nechtěl, zrovna, mimo jiných, tam šel ten černý voják. Já jsem viděl, že mi kluci dávají nějaké znamení, ale potáhl jsem. Voják se postavil rozhlédl a šel dál. Až byl na cestě a viděl mě pod mostem, podíval se na mne takovým pohledem, na který do smrti nezapomenu. Jinak se to obešlo bez dalších následků.
… a ještě jeden hororový prožitek.
Byli jsme u kamaráda, u toho, co bydlel přes potok u cesty. Někde pod Ondřejníkem měli Němci cvičiště. Tam chodili cvičit kluci Hitlerjugent. Jak tak pochodovali kolem nás, jen nás odděloval potok a plot, my tři jsme se "opičili" po nich a podle bubínku a píšťal jsme pochodovali. Tohle se neobešlo bez následků. Maminka musela chodit pro brášku do školy, aby mu ti kluci neublížili.
Velice zajímavé a pro nás děti dost strašidelné byly přelety leteckých svazů. Pozorovali jsme je ze dvorku všichni i Němka. Samozřejmě bez tatínka, ten pracoval v Ostravě na šachtě. Těch letadel bylo velice mnoho. Byly to jenom větší tečky na obloze. Od hluku se chvěl vzduch i zem. Naši se přehadovali s Němkou čí jsou to letadla. Opět s velikým odstupem si říkám, jak to, že se to obešlo bez následků. Jak a kde skončila naše Němka nevím a nikdy jsem se neptal. Teď už se nemám koho zeptat. Tradovalo se u nás v rodině, že maminka musela jít vždy uklízet do školy, když bráška udělal nějaký průšvih. Nechtěl totiž hajlovat. Náš staříček zahynul v Osvětimi. Pro mne tím nastaly další situace. Na konci války školu, která se nachází ještě dnes na náměstí, přestěhovali do domu, kde je dnes optika. Ze stávající školy Němci udělali lazaret. Tam musela maminka uklízet a já jsem tam krátkou dobu za ní chodil. Proč krátkou dobu? Protože mne méně zranění Němci obtulovali a krmili. Prostě byl jsem asi šikovný kluk. (Jestli se mi to povede, pošlu fotku). Maminka mi zakázala za ní chodit.
Naší oblíbenou zábavou (pořád mám na mysli, brášku a kamaráda) bylo na železničním přechodu klást kamínky na koleje. Nevím koho to napadlo, ale soutěžili jsme kdo přeběhne nejpozději před projíždějícím vlakem. To nás bavilo do doby než nás seřezal člověk, který obsluhoval závory.
Konec války jsme prožili u babičky na Pstruží. Je to taková Lašská usedlost, dvě krávy, nevím kolik prasátek. Drůbež se nepočítala. Děda byl horník. Ke konci války však už do Ostravy nikdo nejezdil, protože byly vyhozené koleje.
Děda se hodně bál. Vždy když se střílelo a párkrát někdo střílel z Ondřejníku přes Frýdlant, museli jsme se postavit ke stěně. Tam prý to bylo nejbezpečnější. Děda vždy jak nás srovnal, tak se šel schovat do sklepa. Sklep byl na zahradě.
Konec války byl pro mne slavnostní. Maminka mne pomaličku vzbudila a když jsem otevřel oči, řekla mi „Fanušku vstávej je konec války“. V noci tady byli Rusové. Po snídaní jsme šli s bráškou do Frýdlantu. Tam kolem kostela už bylo plno koňů a vojáků. Ti nás posazovali na koně a vozili nás.
Poslední vzpomínka na Frýdlant je ta, která mi potvrdila pravdivost mých vzpomínek…
Stojím jako dítě na náměstí čelem ke škole. Nejsem tam samozřejmě sám, ale náměstí je plné. V ruce mám mávátko a neustále vyhlížíme příjezd delegace, kterou vede Dr. Edvard Beneš. Ano, jako dítě jsem vítal ve Frýdlantu nad Ostravicí prezidenta „Osvoboditele“. Nemmohu to tvrdit s určitostí, ale mám dojem, že mu spolu s holčičkou předával kytici můj bráška.
Tuto událost jsem si chtěl ověřit v Muzeu. Dozvěděl jsem se, že ve Frýdlantu není. Každý měsíc jezdím na hrob mých rodičů. V únoru jsem se odhodlal a na cestě jsem zastavil staršího muže. Na pana prezidenta jsem se ho zeptal a on mi všechno potvrdil.
Po válce jsme se odstěhovali do pohraničí. Na to se mne už neteřinka neptala.
František Blabla
Další články autora:
