Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme článek, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Jak jsem se naučil poslouchat ticho
Hluk je jedním z negativních projevů rozvoje civilizace a stále ve větší míře se způsobuje i zdravotní potíže. Zdálo by se tudíž, že opak hluku - ticho bude lidmi vítané, že si ho budou vyhledávat a užívat si ho. Svým "pozorováním" jsem však dospěl k názoru, že tomu tak zcela není a naopak mám obavu, že lidé ztrácí schopnost vnímat ticho jako jeden z darů přírody.
V úvodu svého zamyšlení bych nevědecky rozdělil ticho na přírodní a umělé. Slovy školáků umělé ticho je, když si dáme na uši klapky a nebo se zavřeme do izolované místnosti. Toto ticho je naprosto nezajímavé naproti tomu přírodnímu, které poslouchám já.
Přírodní ticho, které jsem se naučil poslouchat na chalupě v malinké vesničce u lesa je zpěv ptáků, šumění lesa a louky, někdy i řev srnce z lesa, kvákání žab z blízkého rybníčku, přelet divokých kachen a další zvuky...
Ale zpět k mému pozorování. Zřejmě proto, že člověk je tvor přizpůsobivý zvykl si do jisté míry na hluk a s trochou nadsázky bych přidal, že se řadě lidí stal i návykem. Naproti tomu ticho, jakožto stav téměř výjimečný, nezvyklý je podle zásad lidského chování třeba brát s opatrností, nejlépe se mu vyhnout, jako všemu neznámému a neobvyklému.
Jak jinak si lze vysvětlit i mé chování z počátku pobytů na chalupě. Zásadně jsem si k práci spojené s opravou a rekonstrukcí pouštěl celý den rádio. Pokládal jsem toto počínání za zcela normální, jako bych se toho ticha bál. Teprve postupně jsem začal omezovat zvukovou kulisu rozhlasového vysílání, postupně jsem se učil poslouchat to přírodní ticho.
Zvláštní na tomto tichu je též to, že je nejvíce slyšet, když je největší ticho, po setmění, to zejména manželka často vychází si vychutnat tu krásu hvězdné oblohy a zvuků z lesa.
Naučil jsem se slyšet jeho niance, jeho proměny dle průběhu dne, proměny dle ročních období. A zjistil jsem, že to přírodní ticho vlastně žádné ticho není, ale že je to naopak krásný zvuk - téměř hudba.
Současně jsem se naučil pustit si rozhlas. Jen tak, cíleně - k poslechu a tím si poslech vychutnat. Dodatečně jsem si uvědomil, kolika blábolům politiků a různých neználků jsem se ušetřil, že již rádio není puštěno celý den jako kulisa.
Pohled z okna 