Pohled z okna Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, myšlenky apod. Začali jsme obyčejným pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete fotku (fotky) i text na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený.
Tentokrát se podíváme hodně zvysoka...
Silvestr i Nový rok v oblacích nad rovníkem
Zcela střízlivý očekávám s očima na hodinkách Silvestr. Má být tím nejbláznivějším, jaký jsem dosud zažil. Zastihuje mě při návratu z mé další cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště na palubě Boeingu 747 letecké společnosti British Airways.
Nervózně trávím večeři, která je obdivuhodná i tím, že se na miniaturní tácek vešlo obsažné menu popsané na půl strany jídelníčku: Chicken creole duchesse potatoes Provencale and broccolli, Mandarine cake a cabbage salad with horse-radish, jinak kousek kuřete s bramborovou kaší, špetkou brokolice a přibarveným hráškem, na vidličku zelného salátu s křenem, jako zákusek je mandarinkové želé.
Pro hladového cestovatele je to jednohubka. Proto mi ani následné trávení nebrání, abych do sebe ještě vtěsnal také tradičně smíšené pocity, které vždy poskytuje povinná rekapitulace uplynulého roku. Dal, měl dáti, nedal. Jako obvykle. Netradičně tak činím ve výšce skoro jedenáct kilometrů a ke všemu nad Keňou, kdy se na obzoru za letadlem pozvolna vytrácí mystická záře světel Nairobi.
Ještě jsem se ani nerozloučil s posvátnou horou Kilimandžáro, kterou spolu s řekou Zambezi jen tuším v temnotách noci pod trupem letounu, a už mám nad sebou oblohu severní zemské polokoule, na níž vládne Velký vůz, souhvězdí, zdaleka ne tak romanticky medializované jako mýtický Jižní kříž, zato symbolizující moji rodnou hroudu, po níž už sakramentsky teskním.
Všechny mé dosavadní zkušenosti z oslav časového přechodu z 31. prosince na 1. ledna vzaly za své. Žádné rozčilování nad televizním programem pětatřiceti kanálů, na palubě dávají jen Krokodýla Dundyho, žádné výčitky svědomí z přejídání a zvýšeného cholesterolu, ani kocovina z přemíry alkoholu a bolesti páteře z pokusů vyjádřit latinsko-americkými rytmy své freudovsky rozervané valašské nitro.
Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsem odlétal do Londýna 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Napřed zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplývají i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se topí svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučím s Jižním křížem.
Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř čtyřmi stovkami pasažérů na palubě ocitá nad rovníkem, protínajícím zhruba v polovině Keňu. Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazují výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli slavit Silvestra.
Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží přes dvě stě tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i víc hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku. A tato skutečnost je tak silná, že zcela tlumí můj chronický strach z létání, kterého mě nezbavilo ani dvacet let pravidleného cestování vzdušným prostorem naší planety, ani nemalé dávky slivovice, jež pro navození psychické otupělosti svého organismu mám na palubě letadel k dispozici vždy i s tabletami nitroglycerinu.
Pilot měl určitě dobrý úmysl, byl patrně křesťan a stejně jako já nebral vážně skutečnost, že v boeingu je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů.
Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostal řádně zabrat. A tak se stalo, že ve chvíli CH, kdy čekám, že v letadle propukne všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu, se ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, ještě zřejmě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.
Jediným rozmarem tohoto okamžiku je nenadálá turbulence, takže připoután k sedadlu dbám hlavně na to, aby se mi při kodrcání letadla nevylil zbytek vzácného moku, jemuž jsem rozmnožil promile alkoholu nenápadným dodáním několika větších kapek švestkového moku z nejmenované valašské pálenice.
Když si uvědomuji, že zamýšleného delíria nedosáhnu, obracím se uraženě do svého nitra, kde s údivem zjišťuji, že výjimečně nemám důvod pro rekapitulační zpytování svědomí. Naštěstí je ale nač vzpomínat. Vychutnávám proto plnými doušky alespoň slastné okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát.
Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zulských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu Proto si nostalgicky v mysli pouštím střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen alkoholem.
Prostě z toho všeho, co mě zasáhlo i těsně minulo a drápkem se do mého infarktu se bránícího srdce zarylo během mých cest po krajině klukovských snů - po Jihoafrické republice, zemi platiny, zlata, diamantů a moravských horníků.
Břetislav Olšer
