Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Síla slova, Slavomír Ravik
 
Co podnikneme? (11)
 
Úžasný titulek, nebýt toho, že otevírá den Ježíšova soudu. Toho času stály proti sobě v Jeruzalémě tři mocnosti – Římané, zosobněni prokurátorem Pilátem, který ovšem nemohl vystát židovské hromotluky a „práskače“. Druhým pilířem se stala židovská velerada, která se zase nemohla smířit s římskou nadvládou a žalovala v sídle veleříše i na samotného Piláta. Tento židovský sbor se tedy již s velkým časovým náskokem rozhodl Krista usmrtit. Nu a třetím fenoménem se stal Ježíš sám, jediná osobnost čistá a oproštěná od veškeré nenávisti. I ptali se členové velerady, jak se dovídáme v Janově evangeliu „Co podnikneme?“, nebo v jiných překladech „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám svaté místo i národ. Tehdy jim prohlásil jeden z nich, Kaifáš, který byl v tomto roce veleknězem: Vy vůbec nic nevíte, ani nemyslíte na to, že je pro vás lepší, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ Což si zapamatujeme, abychom pochopili v pointě této úvahy relativitu času a spravedlnost odplaty, jíž se mělo dostat židovské populaci Jeruzaléma o pouhé tři desítky let později po ukřižování Ježíše.
 
Nicméně, jak čteme, „ten den rozhodli, že ho sprovodí ze světa.“  Co bylo v tomto okamžiku rozhodující? Obava z římské mocnosti? Možná to byla spíše obava, že „všichni v něho uvěří“. Jako dnes i tehdy šly citové, ideové a etické otázky stranou, zejména, jednalo-li se momentálně o uchování moci a vlivu v daném prostoru. V takových okamžicích totiž padají škrabošky kryjící povahu v podstatě jen politických zájmů. Vůdčí postavy národa se zbavují skrupulí, neboť, jak čteme, v zájmu „národa“ padají i všechny mravní pochybnosti. I když se tentokrát měl stát obětí nejušlechtilejší duch, který kdy žil na této zemi. Věru snadno se rozhoduje o oběti tam, kde nemusíme být plátci zrovna my.
 
Abychom pochopili toto vynesení ortelu smrti, připomeňme si všechny skryté motivy, které vedly tehdejší mocipány k tak osudnému řešení. Uvidíme, že zvrhlá motivace měla a má neuvěřitelně blízko i k dnešním amorálním pravidlům moci. Byli to především farizeové, kteří přidávali k Zákonu ještě ústní tradici. Hledali cesty, jak se zbavit odpovědnosti k rodičům, jak se vyvázat ze závaznosti přísahy, jak obcházet pravidla Zákona. A tak víra, která vedla národ z egyptského zajetí, která během čtyřicetiletého putování pouští povzbuzovala národ v dějinných zkouškách, začala docela prostě mezi těmito doktrináři vysychat. Duch Mojžíšových knih, Bůh, který představuje výzvu, volání k odpovědnosti, se prostě utápěl v nepřehledném labyrintu spletitých regulí. Pro Ježíše ovšem Bůh nebyl předmětem úvah a rituálů, ale nositelem sdělení o víře, co by důvěře, že nejsem na světě – a to za žádných okolností - sám. Že nade mnou stojí vyšší řád, na jehož soud se musím spolehnout. Ježíšův Bůh byl totiž zárukou, že stojím na straně dobra, které musí zvítězit, jestliže položím na misky dějinných vah i já svůj díl, dobrou vůli a pevné úsilí svého života.
 
Co se farizeů týče, tito doktrináři představovali v očích prostého lidského společenství vlastenecké hnutí namířené proti římské moci a jakousi noblesní vrstvu, která věří hlouběji než všichni ostatní. Byl to však jen lehký nános líčidla, které obyčejný člověk nedokázal prohlédnout. Farizeové byli ovšem, jak se dočítáme v evangeliích, mocenskými pleticháři se svou vlastní doktrínou – a tedy vnější a okázalé obřadní projevy sotva hýbaly citovou strunou jejich duše. V jejich dílech ovšem občas zasvitne perla, které farizeové nedbali. V Talmudu například čteme úžasnou moudrost, že Bůh stvořil zprvu jednoho člověka, „abychom se naučili, že kdo jediného člověka zabije, jako by   zničil celý svět, a kdo jediného člověka zachrání, celý svět zachraňuje.“ Což je poněkud paradoxní, vzpomeneme-li na soudní proces s Ježíšem, který byl spíš atentátem než právním pojednáním. Ani jeden z mocných Izraele se touto myšlenkou neřídil v okamžiku, kdy měla velerada rozhodnout o vynesení tragického ortelu smrti právě nad Ježíšem. Ostatně jako „vyvolení“ se neměli ani stýkat s „národem země“, jak farizeové označovali Židy, kteří nenáleželi k této společenské a rádoby duchovní elitě.
 
Konečně farizeové se museli s Ježíšem utkat ještě v jednom velmi významném problému, totiž z pozic své věroučné pýchy. Tento hřích pýchy kvalifikoval G.K.Chesterton jako stav, v němž jsme s to „vidět se bez jakékoli proporce k Vesmíru“. A tu také nalézáme, co vlastně dělilo v nejhlubší podstatě Krista od mocných Izraele. Byla to propast mezi pýchou a pokorou. Kristus věděl víc než jeho současníci a viděl se tedy ve správné proporci k metafyzickému řádu, který nás přesahuje. Jen v tomto poměřování a vazbě můžeme totiž nahlédnout na možnosti vlastního života. Hřích pýchy naopak vyvolává v člověku dojem, že on sám je středem světa ba Kosmu, že on je tím správným rozhodčím v otázce víry a morálky. A farizeové tak podlehli vlastnímu sebeklamu, že oni jediní mají pravdu. A nezbývalo tedy mnoho času, aby oni sami okusili smrt kříže, na něhož svými odsudky, naléháním na Piláta, přibili Ježíše.
 
Byla to prostě mocenská klika jak se patří – se stranickou neústupností, s trváním na dogmatech a zaujatostí vůči všem, kdož mohli jejich svrchovanou pozici ohrozit. A tady tkví celé tajemství obecné nenávisti farizeů, velerady a sektářsky vedeného společenství. V případě Kristova soudu a umučení na kříži měl ovšem celý Izrael očekávat těžký úder Božích trestů. Alespoň Starý zákon byl v tomto smyslu velmi výmluvný. Uběhlo pak už jen zhruba třicet let a císař Vespasianus oblehl a dobyl Jeruzalém. V obleženém městě, které kdysi ukřižovalo Ježíše, bylo uvězněno na 600.000 Židů, přes hradby byla shazována těla nebožtíků, a stromy kolem města Římané pokáceli, aby měli dostatek dřeva na kříže. Denně tak popravovali ve stylu Velkého pátku na pět stovek lapených obhájců Jeruzaléma – ovšemže před očima zoufalých obránců. Nakonec se dostalo do zajetí jen 97 tisíc bojovníků – mnozí z nich putovali do Říma v triumfálním procesí, v němž byl, krom židovských válečníků, nesen i sedmiramenný svícen chrámu se všemi naloupenými poklady. Avšak i apoštolové byli nuceni opustit domovskou půdu a plnit Ježíšův příkaz, aby se konečně vydali do světa a šířili radostnou zvěst evangelia. Tím také odpověděli na původní dotaz přednesený veleradě. „Co podnikneme…?“
 
Ilustrace: Biblické příběhy, Ravik
 
Předkládá Olga Janíčková
* * *
Zobrazit všechny články autorky
 


Komentáře
Poslední komentář: 12.11.2024  03:09
 Datum
Jméno
Téma
 12.11.  03:09 olga janíčková
 11.11.  22:32 Jaroslava
 11.11.  08:17 Von