Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ
 
Po více jak padesáti letech kadeřničení jsem byla donucena řemeslo pověsit na hřebík. Trpěla jsem častými bolestmi zad a pravé kyčle. Čínské masáže a chiropraktické manipulace odborníků od bolestí na nějaký krátký čas pomohly. Ne však dlouhodobě. Problémy se často vracely, a to hlavně při velké pracovní zátěži. Časem byly bolesti permanentní, v noci se nedalo pokojně spát. Začala jsem se při chůzi kolébat jako kachna. Nezbývalo nic jiného než navštívit praktickou lékařku. Ta mě poslala na rentgen zad a kyčlí. Mimo jiné na test hustoty a pórovitosti kostí. Diagnóza přišla ne zrovna nejlepší ‐ silná osteoporóza kostí s ohrožením zlomenin. S dopisem od doktorky jsem spěchala ke specialistovi Dr. S, který mi byl doporučen mými syny. David se v posilovně seznámil s mužem po operaci obou kyčlí a ten si nemohl Dr. S vynachválit. Stejnou ódou vznášela do nebe doktora jedna žena Danielovi, po operaci jedné z kyčlí. Hraje s ní pravidelně tenis v klubu přátel.
 
S nadějí jsem se s dopisem mé lékařky vypravila do ordinace za Dr S. Recepční dopis přijala a podstrčila mě k vyplnění přijímací formu. Poslední otázka byla: "Uveďte prosím privátní zdravotní pojištění". Říkám jí, že privátní pojistku nemám, akorát tu co musí mít každý občan v Austrálii pod názvem "Medicare." Takové základní pojištění, za které automaticky strhávají roční poplatky. Jediné co si platíme extra je roční poplatek na ambulanci v případě odvozu do nemocnice, neboť bez tohoto opatření je odvoz drahý. Hrozně drahý a to od 700 až do 1000 australských dolarů. Žena na mě vykulila oči a s politováním mně sdělila, že Dr. S. žádného pacienta bez privátní pojistky nepřijímá. Na stěně za recepčním stolem byli zvěčněni mimo Dr. S. dalších pět doktorů ortopedů. Říkám té paní, ať mě objedná k některému z nich, že je mi nakonec úplně jedno ke kterému, že zmiňovaného stejně neznám. Ona na to, že mě asi zklame, ale žádný ten doktor pacienty bez privátního pojištění nekonzultuje. To se mi možná jenom zdá, pomyslela jsem si. Takže tady ti všichni doktoři asi dělají jenom business a bez pojištění se na pacienta ani nepodívají a ani nemají zájem ho léčit? To je tedy vyhlídka k uzdravení, šlo mé myšlenkové brebentění.
 
Ještě mě ta příjemná paní, která plní pouze své úkony a za pravidla této zdravotní organizace není zodpovědná poslala do obchodního střediska. Ať si zajdu do nějaké mnou z vybraných agentur a zařídím si privátní pojištění. Pak se mám vrátit a bude mi vyhověno. Tak jsem se tam pro zajímavost vypravila. Zašla jsem do Medibank private, přes kterou máme tu extra ambulantní pojistku s tím, že bych si chtěla doplnit plné pojištění. To, co agent vypočítal se mnou otřáslo.  Netušila jsem, že pro manžele roční poplatek činí až 6000 australských dolarů. Dostala jsem plno papírů k prostudování a rozloučila se s ním, že po uvážení se možná vrátím. Vypadla jsem ze dveří, a ještě za mnou agent vyběhl s tím, že musím být členem 12 měsíců, aby pojistka byla platná. Vzpomněla jsem si, že jsme si před 40 lety platili nějaké extra pojištění.  Po operaci krčních mandlí (bylo mně tenkrát 28 let, týden jsem byla v nemocnici s komplikací a krvácením) mně oznámili, že pojištění je neplatné, protože jsem si ho platila pouze 9 měsíců a podmínka je 12 měsíců. Operaci jsem musela zaplatit, protože zákrok byl v privátní nemocnici. To překvapení si nechali až po operaci. Před operací se zeptali, ale neřekli, že rok splácení je podmínka. Po ukončení léčby jsem pojistku zrušila. Bez té pojistky, kterou mi neuznali bych si počkala na bezplatné ošetření ve státní nemocnici, akorát do té doby, než bych přišla na řadu. Ani nápad pomyslela jsem si! Nic privátního platit nebudu. Kde je ta dřívější lékařská péče? Když jsem byla mladá maminka a onemocnělo mi dítě, náš obvodní lékař přijel k nám domů v jednu hod. ráno s brašnou a na kole. No nic, nedá se to změnit, doba holt jde dopředu a toto jsou pouze moje pozitivní vzpomínky na obětavého, poctivého českého doktora.
 
Odcházela jsem podrážděná s černými myšlenkami, že jestliže se mi nepodaří najít ortopeda, který léčí i bez pojistky, budu se na věky kolébat v bolestech ze strany na stranu. V přemýšlení mě vyrušilo pozdravení známé, kterou jsem již dlouho neviděla. Otázka, co mě trápí, že vypadám tak vystresovaná mě zarazila. " Víš co, Jaruš, jestli máš čas pojďme na kafe a já ti povím co mám na srdci." V kavárně jí líčím můj problém a cítím se bezmocná. Jarka řekla, že není nic ztraceno ať nezoufám, že je půl roku po úspěšné operaci kyčle, a její ortoped žádnou pojistku nevyžadoval. Opravdu, nestačila jsem se divit?  Opravdu, ona na to. Ptala se mě proč hledám privátní doktory? "Já je nehledám, Dr.S. mi byl doporučen. Kdo to mohl tušit, ani moje doktorka nevěděla, že bez pojistky ho nikdo nezajímá. Pečlivě jsem si zapsala jméno Jaruščiného ortopeda a na druhý den pelášila k mojí doktorce s prosbou o doporučení k Dr. M. Ta byla šokována, že jsem byla odmítnuta dokonce šesti doktory a vzala případ do svých rukou. Než napíše dopis, radši Dr.M do ordinace zavolá a zeptá se jak se věci mají. Sekretářka ji ujistila, že žádnou pojistku nepotřebuji, pouze ať se dostavím s tou státní, základní "Medicare". Úleva, sláva, jsou tu doktoři, kteří léčí a nevidí pouze dolárky. Domluvila mi datum návštěvy, napsala mu dopis s mými problémy a já se spokojeně vracela domů, že se konečně něco pozitivního děje. V určený den návštěvy jsme v čekárně s Vladimírem netrpělivě čekali na přijetí doktorem M. Nevěděli jsme co máme očekávat, chtěli jsme oba vědět co napoví moje rentgeny. Mezitím jsem vyplňovala dotazník, kde nebyla žádná zmínka, co mám za pojištění. V tom se objevil vysoký, pohledný muž odhadem asi 47letý a zval nás oba do ordinace. Navzájem jsme se představili. Zeptal se nás opatrně odkud pocházíme. Zjištěním, že z České republiky se jeho tvář rozzářila a s nadšením nám sdělil, že jeho dědeček byl Čech. Seděli jsme před počítačem, kde byly k nahlédnutí moje snímky kyčlí. Dr. M. se divil, že ještě chodím! Ukázal nám snímky zdravých kostí a kloubů k porovnání s mými. Řekl, že je nutná operace nejdříve pravé kyčle a v blízké budoucnosti levé kyčle. Vyplnil se mnou formu do nemocnice, na které se zmínil, že jsem přednostní pacient s minimální čekací lhůtou 3 měsíců. Ujistil mě, že se nemám čeho obávat, protože operace tohoto druhu jsou běžné, zajeté, a navíc mě uleví od nepříjemných bolestí. Rozloučili jsme se s poděkováním a na viděnou ve státní nemocnici.
 
Mezitím jsme se sešli s přítelem, který byl zrovna po operaci obou kolen, v privátní nemocnici. Platí si privátní pojištění už mnoho let. Byl překvapen, že musel doplácet $10000 za ty dvě kolena. Cože? Takže v privátu, při tak vysokých ročních splátkách se nakonec ještě doplácí? Nestačili jsme se s manželem divit. Doposud nám zdraví sloužilo a vždy, když byl nějaký zdravotní problém stačilo nám ošetření přes základní státní pojistku Medicare. Výhoda těch privátních pojistek je, že se na lékařské zákroky nemusí čekat. Jestliže je však případ naléhavý je pacient ošetřen i bez pojištění okamžitě.
 
Po slíbených třech měsících čekání jsem se konečně dostala na předoperační testy. Všechno bylo v pořádku, akorát se anestezioložce nezdála moje štítná žláza.  Trpím již 16 let zduřením. Je to struma neboli vole. Vyvolaly to dvě injekce proti chřipce, asi nějaká reakce co můj systém a dědičné náchylnosti nesnesly. Krevní obraz ukázal zvýšenou reakci, ale pouze minimální. Musela jsem se chtě‐nechtě podrobit dalšímu vyšetření, a to CT testu a ultrazvuku. Byla obava, aby při uspání, jestliže by struma tlačila na dýchací trubici, nevznikly nějaké komplikace. Výsledky přišly v pořádku, ale tím se čekání na operaci o měsíc prodloužilo.
 
Byla sobota 25. března 2023 a já přišla na řadu odpoledne jako čtvrtá pacientka, poslední případ toho dne. Měla jsem strach, asi jako každý, kdo jde pod nůž, avšak s důvěrou, na úspěšný zákrok a zbavení problémů. I když jsem věděla, že hned v pořádku nebudu, že mě čekají rehabilitace, bolesti možná i komplikace. Nebyla cesta zpátky, muselo to být jinak mě čekala budoucnost s hůlkami nebo to nejhorší na vozíčku. Ještě před uspáním za mnou do předoperačního sálu přišel Dr. M. s tím, že se mu můj rentgen nelíbil. Měl obavu, aby při operaci nepraskla při té mé osteoporóze nějaká kost. Za dvě na půl hodiny po operaci jsem se probudila na pohotovosti, kde mě nějakou dobu pozorovali, testovali, jestli je vše ok. Vše bylo v pořádku, tak mě převezli na pokoj. Měla jsem ho sama pro sebe s výhledem na pohoří zvané Brindabella. Díky však injekci epidural jsem asi až po dvanácti hodinách plně cítila pohyb nohou. To mě docela vystrašilo, měla jsem obavu, že ta paralyzace nohou mně zůstane.
 
Vžila jsem se do lidí vozíčkářů a poléval mě studený pot. Během těch dvanácti hodin mě však zdravotní personál ujistil, že to je normální dočasný proces ať se ničeho neobávám. Ano, obavy se na druhý den vytratily. Ten den za mnou přišel fyzioterapeut s tím, že už musím z postele ven a na procházku. Přišel se zvýšeným vozíkem, o který jsem se lokty opřela a vyšli jsme na chodbu před pokoj. Za malou chvilku ho upozorňuji, že se mi točí hlava a je mi nevolno. Ihned jsme se do pokoje vrátili. Sedla jsem na postel a když jsem se po nějaké době probrala z omdlení, stálo kolem mé postele asi pět lidí. Dva doktoři se sestrami. Byla jsem napojena na nějakou pojízdnou mašinu. Jedna ze sester mně měřila krevní tlak, který klesl 90 na 50. Údajně moc nízký. Doktor odebral nějaký předepsaný lék proti bolesti, který to údajně zapříčinil, píchli mi injekci a všichni se asi po půl hodině, kdy mě stabilizovali vytratili.
 
Během dalšího pobytu vše bylo jak má být.  Odmítala jsem i ty další dryáky proti bolestem. S jinou terapeutkou jsem chodila na procházky s berlemi. Ta mě s nimi učila chodit po schodech. Po necelém týdnu, kdy mě propustili, jsem se léčila už v domácím prostředí. Dalších šest týdnů jsem chodila na rehabilitační cvičení a na kontroly k mé lékařce a mému ortopedovi. Ten byl s mým progresem nesmírně spokojený.  Hned u něho v ordinaci jsme spolu vyplnili dotazník k operaci levé strany. Ta levá kyčle není tak urgentní, prý kategorie 3. jak byla ta pravá kyčle kategorie 1.  Na ten druhý zásah si klidně počkám. Už tou první operací se moje kondice zlepšila. Kdyby se však moje situace změnila a nastaly komplikace s problémy, mám se hlásit na pohotovosti a tam bych měla nárok na rychlý zákrok i bez drahé privátní pojistky.
 
Jana Gottwaldová
***
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 06.10.2023  12:01
 Datum
Jméno
Téma
 06.10.  12:01 Jana.G
 06.10.  01:51 Vladimír Kříž
 06.10.  00:08 Jana
 05.10.  08:06 Vesuviana
 05.10.  00:52 Jana G.
 04.10.  19:31 Evussa
 04.10.  14:51 Přemek
 04.10.  12:15 Ivan
 04.10.  11:41 Von