Odkud pramení popularita sociálních sítí
Nejvyšší stupeň pyramidy potřeb A. Maslowa hovoří o seberealizaci. A uvažte, jak jednoduché je se realizovat přes sociální sítě – stačí pár sekund a kliknutí a hotovo! Můžeme sdílet nahrávky (i totálně příšerného) zpěvu, tance, literárního díla, recenze seriálu, politických názorů, postavy v plavkách… Můžeme se „vyzvracet“ do kyberprostoru, kdykoliv pocítíme nutkání. Cokoliv, co nás napadne a co absolutně nikoho nezajímá a bum, je to na světě. Pro celý svět. Navždy. A heuréka, nestojí to zase tolik mnoho financí, úsilí ani času (míněno zveřejnění). Zasáhnout můžeme přitom stovky či tisíce, ale zrovna tak i desítky milionů uživatelů! A najednou trůníme na vrcholu pyramidy potřeb, která motivuje naše jednání. A tím jsme i u odpovědi, odkud pramení popularita sociálních sítí. Vezměme si, jak náročné je dosáhnout úspěchu ve skutečném světě. Kolik času, úsilí, financí a tisíce dalších věcí stojí založit kapelu, která bude hrát na festivalech a její písničky zahrají v rádiu? Jak nesmírně náročné je napsat knihu a také ji vydat? Jakým musíme oplývat talentem, odhodláním i nezbytným štěstím, abychom uspořádali vernisáž svých obrazů nebo fotografií? Jak musíme žít a jednat, abychom si vysloužili respekt a uznání širokého okolí? Jak vysokou kvalitu práce musíme odvádět, abychom se na kariérním žebříčku prokousali výše? Tohle všechno už je hodně těžké. A zdaleka ne každý tak v hierarchií potřeb vystoupá až na úplný vrchol. Zdaleka ne každý zažije ty nejsladší pocity štěstí a úspěchu. Alespoň ne v reálném světě. Jenže sociální sítě nabízí zkratku. Umožní nám tyto potřeby naplnit a uvolní nám hormon štěstí – dopamin. A my si na nich na oplátku vytvoříme závislost.
Otázkou zůstává, zda je tato zkratka dobrá, nebo špatná? Z mého pohledu toto uspokojení potřeb není plnohodnotné a chybí mu jistá autentičnost. Současně chápu postoj těch, kteří budou tvrdit, že když to dotyčnému stačí ke štěstí, proč mu ho kazit? Ok, na tom by asi nic vyloženě špatného nebylo, kdyby to tím ovšem také končilo… Jenže ono nekončí. Sociální sítě tu nejsou proto, aby nám poskytovaly radost a štěstí, jsou tu proto, aby generovaly zisk. Je to ohromný byznys na vydělávání peněz a uplatňování moci nad miliardami uživatelů a jejich daty, časem, pozorností… A proto tvoří sofistikované nástroje a rafinované prostředí, v němž se uživatelé navzájem posilují v psychické závislosti. Protože pak na nich bude chtít inzerovat každý. Sociální sítě zkrátka představují jeden z nejefektivnějších nástrojů ovládání lidské mysli. A proto jsou také extrémně nebezpečné. Kdo je ovládá, disponuje obrovskou mocí. Chceme to? A ten „někdo“ – jsou to ještě vůbec lidé, kdo toto všechno řídí? Nebo se nám to už úplně vymklo z rukou?
Vzpomínáte z lekcí psychologie na Pavlovovy pokusy se psy? Některé naše reflexy jsou nepodmíněné (vrozené), jiné jsou podmíněné (naučené). Pavlov psům vždy při krmení rozsvěcel světlo – postupem času se naučili reagovat na samotné světlo a nikoliv žrádlo, takže slintali na rozsvícenou žárovku, i když žádné jídlo nedostali. To je podmíněný reflex, Pavlov prostě naprogramoval psy. A to samé činí sociální sítě se svými uživateli. Ti se na ně naučili vracet, protože očekávají odměnu – nové sledující, nová srdíčka, nové komentáře, nové fotky od přátel, nové příspěvky ve skupinách, nové návrhy přátelství, nové návrhy stránek, nové produkty ve slevě… Jednoduše řečeno, do mozku se jim propsala informace, že pokaždé, když otevřou své profily a sociální sítě, bude tam na ně čekat odměna. Někdy větší, někdy menší, ale v zásadě se nepřihodí, že by přišli a nic nedostali. To už si algoritmy pohlídají, koneckonců jsou k tomu stvořené. Proto na všechny Facebooky, Instagramy a tuny dalších lezeme x-krát za den. Protože ať už vědomě či nevědomě máme v mysli uloženou představu odměny. (A každý chce odměnu, když ji může dostat.) Je to naučený podmíněný reflex stejně jako žrádlo-světlo, nic víc. Další kouzelnický trik, další hrátky s lidskou psychikou.
Ukázka z připravované knihy Tomáše Zářeckého „Digitální trest Boží“