Ukázka z připravované nové knihy Tomáše Zářeckého „Digitální trest Boží“
Během 4. a 5. století našeho letopočtu docházelo v Evropě a přilehlých oblastech k zásadním dějinným změnám. Po tisíci letech existence se stahovala mračna nad mocnou římskou říší, jejíž éru společně s dějinami řeckých polis nazýváme antikou. Zvonil umíráček době, která zrodila základy naší západní civilizace, ať už v oblasti umění, vědy, politiky, sportu či filosofie. Ani pozdější „pokřesťanštění pohanů“ tyto základy úplně nevymýtilo, i když křesťanská morálka se mnohdy nacházela v zásadním rozporu s římskou tradicí. Dodnes používáme latinu v řadě vědních oborů, chodíme do divadel na tragédie i komedie, čteme knihy či sledujeme filmy vystavěné podle aristotelovských zásad, věnujeme se sportům jako běh, skok do dálky, box, zápas, hod oštěpem, diskem a pořádáme olympijské hry, byť původním ideálům už notně vzdálené. Žijeme v obrovských městech s důmyslnou kanalizací a v době velkých společenských změn se scházíme na náměstích. Pojmy jako demokracie či tyranie neodmyslitelně patří k naší době. Sokratovský dialog funguje jako efektivní vyučovací metoda a mnozí lidé marně hledají stoický klid v rozbouřených vlnách 21. století. Příběhy a hrdinové antické mytologie se přestěhovali do zábavního průmyslu v hávu superhrdinů a generují miliardové zisky. Antický svět, i když zanikl před více jak půldruhým tisíciletím, nadále pulsuje v naší kolektivní paměti, kulturním dědictví i každodenní realitě.
Důvodů, proč Řím zkolaboval, lze uvést celou řadu. Jednalo se o déle trvající a svým způsobem i nevyhnutelný proces, protože vše pomíjí – ať už v životě jednotlivce, lidských dějinách, přírodě či vesmíru samotném. Nicméně jedním z rozhodujících faktorů zániku se stalo stěhování národů, fenomén obrovské migrace, který během přibližně dvou staletí neponechal v Evropě kámen na kameni. Příčinou masivních pohybů desítek kmenů, v jejichž důsledku do střední Evropy dorazili i Slované, byl jednak nedostatek půdy způsobený rostoucí hustotou zalidnění v původních domovinách, jednak strach z krvelačných kočovníků valících se na Evropu ze středoasijských stepí známých jako Hunové. Kdo byli tito lidé, odkud se vzali a kam zase zmizeli? Na tyto otázky neexistují jednoznačné odpovědi. S trochou nadsázky lze napsat, že Hunové přišli na scénu dějin, aby ji převrátili vzhůru nohama, a když svou úlohu splnili, zase se vytratili. Stěhování národů znamenalo předěl mezi starověkem a středověkem, dobou nebývalého civilizačního rozmachu i úpadku.
Hunové platili za nemilosrdné válečníky a kořistníky. Těžko spolehlivě rozlišit s odstupem více jak půl druhého tisíciletí, jaké zkazky lze považovat za historické pravdy a jaké patří spíše mezi legendy ústním podáním ještě zveličené. Písemné zprávy o Hunech pocházejí z per jejich nepřátel, mnohdy je proto možná křiví strach či odpor. Tradovalo se o nich, že pijí krev svých nepřátel i vlastních koní (pro lepší spojení bojovníka a jeho zvířete v bitvě), že usekávají hlavy nepřátelům a přivazují si je k sedlům nebo z nich vyrábí poháry, z nichž pijí, a nadto že holdují kanibalismu. I když se jedná spíše o báchorky, Hunové si děsivou pověst cíleně pěstovali a před nájezdy si zřejmě rozřezávali tváře do krve (či si je krví mazali), byli všelijak tetovaní a vůbec zevnějškem divocí. Není se tedy čemu divit, že mnohé germánské kmeny „v cestě“ nečekaly, až na ně tito plenitelé zaútočí a vzaly nohy na ramena – jejich útěku dále na západ však stála v cestě skomírající západořímská říše. A ta jejich nápor následovaný atakem samotných Hunů již neustála.
Nejznámějším vůdcem Hunů se stal obávaný Attila Hun, který měl pronést větu, že kam vkročí, tam tráva už nikdy neporoste. Ať už to skutečně řekl, nebo mu to některý z pozdějších historiků vložil do úst, výstižně to popisuje realitu tehdejší doby. Mimochodem zda se tento obávaný muž jmenoval Attila, také nevíme jistě. Křesťanská Evropa mu později vymyslela přiléhavé přízvisko – Attila, Bič Boží. Jako kdyby ho Bůh seslal na zemi, aby ztrestal hříšníky. Aby zničil tehdejší, dle křesťanských měřítek zkaženou, společnost. (Pro doplnění, pohybujeme se v době, kdy už je křesťanství uznaným náboženstvím Říma.). O Hunech se v pozdějších staletích věřilo, že je zplodilo a na zemský povrch vyvrhlo samotné peklo. Attila, Bič Boží, velkou měrou přispěl ke konci jedné fascinující epochy, i když se samozřejmě nejednalo ryze o jeho „zásluhy“. Snad ho však můžeme nazvat pomyslnou poslední kapkou? A nyní si položme otázku, zda se v naší době neobjevil nový Bič Boží, který by znamenal pro naši civilizaci stejnou hrozbu jako kdysi Attila pro Římany?
Nevím jak vy, ale přiznám se, že já těch „bičů“ vidím v současném světě zatraceně hodně. Od globálních změn klimatu přes vymírání druhů a plasty (nejen) v oceánech až po válečné konflikty. Spatřuji dlouhou řadu ekologických, energetických, technologických, politických či sociálních problémů, která mě plní obavami a s každým přibývajícím rokem, kdy se věci nezlepšují, ba naopak zhoršují, a to stále rychlejším tempem, mě jímá rostoucí úzkost o budoucnost lidstva i živé a neživé přírody. Ale třeba jsem jen přílišný pesimista. Na dalších řádcích se proto zaměřím pouze na jeden (?) Bič Boží. Připojil bych k němu však přívlastek „digitální“.