Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak to bylo s přítoky Vltavy
 
Vlakem jezdím rád. Raději než autem. Nemusím se soustředit na řízení a také na ostatní účastníky silničního provozu, mezi nimiž se zhusta vyskytují pěkní vejlupkové, schopní ukázněnému kolegovi znepříjemnit jízdu, případně mu pomuchlat nervy nebo i plechy. Mohu si číst, dívat se z okna, sledovat krajinu či spolucestující.
 
Pozorovat lidi, to mě baví ze všeho nejvíc. I když v poslední době není na valné většině z nich, především těch mladších, nic moc na pozorování. Jakmile usednou, někteří i při nastupování do vlaku, začnou zírat do displeje, jak oni říkají, chytrého telefonu. Pro mne je hloupý. Stejně jako všechno, co zotročuje lidi. A uživatelé oněch chytrých telefonů, iPhonů, androidů, tabletů a dalších podobných věciček se na nich stávají závislými, ty věci si je zotročují.
 
Naštěstí ne všichni jsou ochotní neustále brejlit na svítící obdélníček a cvakat ukazovákem do tlačítek. Vlakem jezdí i lidé, kteří se chovají normálně, povídají si, čtou, svačí, spí nahlas, pletou svetry, luští křížovky… Ovšem mne zajímají spíše ti, co se chovají nenormálně. Takoví vnášejí do cestování vzrušení a zábavu.
 
Onehdy, při cestě do Lysé nad Labem, což je z Nymburka osobním vlakem nějakých osmnáct minut, pro mne celou tu dobu hrála pantomimické divadlo mladá slečna, zřejmě studentka školy užitého designu. Z kabelky vyňala zrcátko, šminky a řasenku, zřejmě doma nestíhala, a začala se líčit. Jestli jste někdy měli možnost pozorovat ženy při tomto obřadu, víte, o čem je řeč. Za takové ovládání obličejových svalů, kroucení úst, mžourání, zkrátka řečeno ksichtění, by se nemusel stydět ani největší z pierotů Jean Gaspard Deburau.
 
Nádherným příkladem mých exkursí do chování cestujících je i stolování. Tedy… spíše řečeno klínování, neboť ve vlaku si svačinky obyčejně rozkládáme na klíně. Při jedné mé cestě přistoupil v Kolíně starší muž, jehož lze charakterizovat jako silně rozprostraněného. A tenhle tlusťoch, okamžitě po dosednutí, vybagroval z ruksaku velikou plastovou krabici, z níž postupně zkonzumoval tolik jídla, že by stačilo hladovému dítěti z rovníkové Afriky na půl roku. Než jsme dojeli do Pardubic, zmizely v něm tři řízky, jimž se říká „přes celej talíř“, chleby tlusté na tři prsty, několik housek se salámem, až na čele se umastil nakrájeným uzeným bůčkem, který zakousnul dvěma klobásami a celozrnnou bagetou a na závěr si dal, samozřejmě po kouskách, šišku štrůdlu. Mezi Pardubicemi a Chocní zchroustal dva pytlíky mandlí v hořké čokoládě. Zda a čím pokračoval, už nevím, neb jsem vystoupil.
 
Nejvíce mne ovšem baví, jak by řekl Bohumil Hrabal, hovory lidí. Dozvídám se neuvěřitelné příběhy, intimní podrobnosti, často, že šéf je blbec, zajímavé informace. Při jedné cestě do Hradce Králové to byly poznatky skutečně úžasné.
 
Do plného vagónu jsem přistoupil na hlavním nádraží v Nymburce. Usedl jsem na jedno místečko k rodince na výletě. Otec – proplešlý čtyřicátník v brýlích, matka – šedivá domácí myška s ustaraným pohledem, syn – asi dvanáctiletý kluk s těkavýma očima, ostříhaný nakrátko. Hovořilo se o včerejších školních výsledcích, podle otce ne velmi dobrých. Po probrání dvojky z větného rozboru, neuspokojivého stavu v chemii a trojce z matematické úlohy se zlomky, měl otec k synovi řeč se zvednutým ukazovákem.
 
 
„Velmi jsi mne zklamal. Ze zeměpisu čtyřku! Kdo to jakživ viděl! Můžeš mi vysvětlit, na čem jsi pohořel?“ artikuloval nepřirozeně.
„Měl jsem vyjmenovat pět přítoků Vltavy.“
„Taková jednoduchá otázka! A jak jsi odpověděl?“
„Lužnice, Otava, Labe, Sázava a Ohře.“
„Hmmm… a co bylo špatně?“ zatápal otec.
„Měla tam být Berounka a Malše, špatně byla Ohře.“
„Ať počítám, jak počítám, chybně muselo být ještě něco!“
„To… Labe,“ špitnul syn.
„Jak to že Labe?“ nevěřícně se táže otec.
„No já jsem si vzpomněl na tu píseň, co tak rád zpíváš, tam kde se stýká u Mělníka Labe s Vltavou. Jenomže ono to je, říkal pan učitel, obráceně. Vltava je přítok Labe.“
Otci se evidentně ulevilo a debatu ukončil: „Musíš se víc učit! Já měl ze zeměpisu vždycky jedničku!“
Vlak se blížil k Hradci, vpravo se na obzoru objevilo nevábné panoráma kouřících komínů opatovické elektrárny a v mlžném oparu za ním siluetka Kunětické hory.
„Co to tam je?“ ukázala prstem matka.
„To vzadu je Kunratická hora a ty komíny jsou z opočnické elektrárny,“ odpověděl sebevědomě zeměpisu znalý muž. 
 
Jan Řehounek
* * *
Ilustrace Anna Ruizlová, Eva Rydrychová

Zobrazit všechny články autora
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 19.04.2023  22:34
 Datum
Jméno
Téma
 19.04.  22:34 Přemek
 19.04.  17:35 Von
 19.04.  09:04 Vesuviana