Felliniho komparz
Byla jsem napnutá jak guma na bangee jumping. Kamarádka Ála ve mně svým vyprávěním vzbudila takovou zvědavost, že jsem počítala dny, kdy mě seznámí se společností, která se schází ve vinotéce v Křivé ulici.
„Hotový Felliniho komparz,“ řekla už na olomouckém nádraží. „Budeš zírat, za to ti ručím." A pak začala vypočítávat na prstech: „Doktorka Iva, její muž Honza – dramaturg, kuchařka Nela, kunsthistorik Slávek, manažer Filip, profesor angličtiny Jaroslav, astroložka Jana s přítelem Zdeňkem, co je tavič par excellence, zlatnice Inka a její láska, zámečnický mistr Miloš, který by ovšem mohl vařit v grandhotelu, zubařka Jarča, operní pěvkyně Věrka, houslistka Helenka, památkář a malíř Tom, řidič Hubert, rozhlasový moderátor Mojmír, Karel – co o sobě tvrdí, že je galanterní pokrývač, květinářka Alice, strojař Laďa, studenti Tomáš a Míša a majitelé vinotéky magistra Jitka a Petr – zemědělský inženýr. Líheň příběhů ze života, pro spisovatele nekonečná inspirace.
Přivítali mě, jako bych mezi ně odjakživa patřila. Na stole stály napěněné půllitry, skleničky s vínem, pekáč klobás, co vykouzlil dvoumetrový Miloš, a narozeninový dort, který upekla Nela.
„Dej si s námi čtvrtku,“ nalil slivovici do malé stopky Laďa.
Všichni čekali, že se budu upejpat. Copak je můžu zklamat? Řekla jsem si a v pořádném záklonu slivovici pustila po jazyku, tak jak se na Moravě pije. A jak mi při tom padl pohled na strop, čtu na něm nápis napsaný malířskou štětkou: Dobrý den.
„Tady je každý den dobrý, protože tu bývá největší skupenství dobrých duší na zeměkouli," řekla Ála.
„A proto jsem tu šťastnej. A proto mám letos krásný narozky," radoval se Laďa. "Loni mě oslava minula,"počmejral se ve vlasech. "To jsem ještě seděl v base.“
Málem mi zaskočilo. „To jako ve vězení?“
Přikývl a tvářil se, jako kdyby vyprávěl zážitky z lázní.
„Asi autonehoda s tragickým koncem,“ podotkla jsem opatrně.
„Kdepak," řekl upřímně, a pak naznačil chmat nenechavých prstů.
„Laďa je šikula," řekla jen tak mimochodem Ála. „Dokáže otevřít každý zámek, ale taky dovede všechno opravit.“
Na Laďovi bylo vidět, jak je pyšný, že je takový machr: „Kdybys potřebovala dát v bytě něco do cajku, stačí mi svěřit klíče a přijdeš k hotovému,“ nabídl velkoryse.
Zřejmě mu neušlo, že jsem se zarazila.
„Neztratil by se ti ani knoflík," ujišťoval mě. „Tobě bych tam nechal ještě bombošku.“ Pak se zadíval na pohárek proti světlu, okamžik si liboval, jak slivovice ve skle řetízkuje, a řekl: „Já jsem definitivně polepšenej. Už nechci nikdy cedit vzduch přes mříže. Už žádný všivárny, žádný podrazy. Poliši můžou klidně spát.“
„Včera teda moc nezařezávali," promluvil promtně Hubert. „Dva mě v noci zastavili u Nové ulice. Chcete mně pomáhat nebo chránit? zavtipkoval jsem. Zírali, jako že nevěří svým uším. Pak jeden pronesl – pan řidič je žertéř. A druhý – radši jeďte, pane vtipnej, než vás ta legrační sranda přejde."
Ála měla pravdu. Inspirace pro spisovatele jedna báseň. Historka tu střídala historku. Všichni, co se tady dnes sešli, opravdu perlili.
Najednou se rozlétly dveře a do lokálu vplul Mojmír. Ihned mu padly oči na pekáč klobás. „Jak vidím, právě včas," olízl se mlsně.
„Zíráš na ně jako mimino na dudlík," hned mu strčil jednu klobásu pod nos Miloš. „Kdo zaváhá… znáš to, ne?“
Mojmír se už po prvním soustu rozzářil: „To je teda šmakuláda.“
„Však jsem je udil celou noc, zatímco vy jste chrněli," řekl dobrácky Miloš. „To se vám teď z té delikatesičky dělají boule za ušima, že?" mnul si ruce. „Jsem to ale kus šťastnýho vola." Pak přejel všechny vyzývavým pohledem: „Tak nešetřete pochvalou."
„A co kdybych ti ty klobásy pohanil?“ zeptal se s plnou pusou Mojmír.
„Tak to bys měl příště tlamu leda na spařenej šťovík," odpověděl Miloš a nechal pekáč s klobásami kolovat kolem stolu.
„To teda nehrozí," zasmál se Mojmír.
„Ty klobásky jsou na mou duši lepší než proslavené maďarské,“ libovala si Jana. „A mně věřte, my máme se Zdeňkem srovnání. Každé prázdniny jsme stanovali u Balatonu."
„Jezero Magyar tenger, tedy maďarské moře," přikývl Zdeněk. „Tam stanovala celá východní Evropa, když k těm exotickým jezdit nemohla. Balaton byl od jara do podzimu Babylon. Kempy plné stejných stanů, stejných slunečních brýlí, stejných saténových trenclí z NDR, co se staly módním hitem.“
„Zdeněk si taky jedny modré koupil v Drážďanech a u Balatonu v nich frajeřil," prozradila Jana.
„To už je z dnešního pohledu za cara Juchara,“ prohlásil Zdeněk.
„Ale jak jsem tě jednou ráno chtěla překvapit, to si ještě pamatuješ?" optala se Jana.
Zdeněk se rozchechtal na celé kolo. „To jak sis spletla stan?"
„A trenýrky," zavzpomínala Jana. Pak se pustila do vyprávění: „Vleču síťovku se snídaní a tu vidím zadnici v modrých trenkách, jak vyčuhuje ze stanu. Zdeněk uklízí naše mini šapitó, napadlo mě. Hned pěkně po špičkách k němu a chňap do těch trenek. Budliky budliky, nesu čerstvý rohlíky, laškovala jsem. Jenže hlavu ke mně otočil úplně cizí chlap. Krve by se ve mně nedořezal."
„Tak to bylo jako z grotesky,“ málem nám tekly slzy.
„Mně ovšem do smíchu nebylo," přiznala Jana. „Chlápek ale nehnul brvou a trumfnul mě: Nestyďte se sáhnout znova, já jsem totiž Casanova," řehnil se.
„Já chci bejt taky Casanova," Laďa se z té bujaré atmosféry tetelil štěstím. Do sklínek rozlíval tekuté hrozny a jásal: "Už chybí jen zpěv a taneček.“
Jako na zavolanou vstoupila do lokálu Helenka. Futrál s houslemi odložila na parapet a bylo na ní vidět, jak celou olomouckou filharmonii hodlá pustit z hlavy.
„Nesedej,"přesvědčoval ji Laďa. „Vyndej skřipky a zahraj.“ Helenka se dlouho přemlouvat nenechala. „Andantino Variato od Paganiniho ode mne asi nečekáte," levou rukou uchopila housle za javorový krk, nasadila si je pod bradu a pak na ebenový hmatník kladla prsty a pravačkou táhla smyčec po strunách. Housle se rozezpívaly a my s nimi: „Vínečko bílé, jsi od mé milé, budu ťa pít, co budu žít, vínečko bílé,“ znělo vinotékou, div z toho neruply tabulky v okně. A co teprve když nasadila svůj zvučný mezzosoprán operní pěvkyně Věrka. Ze sladkobolných písní jsme postupně přešli k těm svižnějším, až došlo na čardáš. „Stála jsem tam toho rána, v duši stesk a žal, známá píseň od Kálmána zněla opodál. Já zoufalá potají v duši doufala, že starý housle pana Kiše začnou tiše lkát a Monty čardáš hrát,“ položila se do textu Věrka, až nám z toho trnulo u srdce. Na provizorním parketu kroužil Slávek s Inkou a studenti Míša a Tomáš. Oba páry vedla tklivá melodie, ale i zápolení tanečníků, kdo z nich je větší jednička a se svou partnerkou vymyslí originálnější figuru. Jenže čardáš postupně nabíral grády. Helenka při hraní stále zrychlovala tempo, až se nakonec smyčec v její ruce málem proměnil v nečitelnou šmouhu, a Věrce, která bravurně intonovala, se v refrénu z raketového papápapádašibidibišibidibi skoro zasukoval jazyk. V takové rychlosti už taneční kreace Slávka a Inky neměly šanci. Oba si sedli ke stolu a ovívali se dlaněmi jako vějířem, tak je ten tanec rozehřál. Míša s Tomášem tančili jen o malou chvilku déle.
„Heuréka,“ jásal Tomáš. „Vítězství je naše," dělal legrační grimasy a vypadal jak malé dítě u vánočního stromečku. „Já jsem holt takovej soutěživej klaďas.“
„Vždyť to bylo skoro fifty fifty,“ zdálo se mi spravedlivé Slávka vyzdvihnout. „Nezapomeň na ten věkový rozdíl," sjela jsem Tomáše pohledem. "Slávek je náhodou skvělý tanečník."
Ten se ale zakuckal smíchy. „Já jsem přece totální netanečník.“
„Do dvou promile netanečník, poté Fred Astair,“ zašklebil se na něj dobrosrdečně Tomáš. „Příště budeš určitě stát na bedně ty. Příště dohlídnu, aby mi došel včas dech.“
Připadala jsem si jako v oáze pohody, kde každému záleží na tom, aby tomu druhému neotrávil den. Sledovala jsem ono předivo lidských vztahů a došlo mi, že jsem svědkem zkráceného podání velkých událostí. I Federico Fellini, oskarový režisér z Rimini, který dokázal ze všední reality upříst na plátně fascinující, téměř magickou podívanou, by se tu přesvědčil, že ani v životě není malých rolí. Takový komparz by dozajista bral všemi deseti.
