PROSZE PANA …
Příhoda, kterou vám chci vyprávět, se odehrála skoro před 40 léty a stala se na úplném začátku naší emigrace v letech osmdesátých.
Pár měsíců po tom, co jsme se „zapomněli“ vrátit z naši dovolené v Německu, jsme bydleli v městečku Krefeld 40 km od holandských hranic. Má žena jako rodilá Varšavanka se tam seznámila se svou krajankou a ta měla za muže černocha z Etiopie. Ten předtím studoval v Polsku a také se tam oženil a později oba emigrovali do Západního Německa.
Někdy se stávalo, že naše ženy zůstaly doma, chtěly být samy, a my muži jsme vyrazili s dětmi na čerstvý vzduch do městského parku. Naše znalosti němčiny, jak to bylo na začátku, byly minimální a bylo pro nás pohodlnější se bavit polsky. S našimi dětmi tomu nebylo jinak. Ty vesele běhaly po trávě, brebentily mezi sebou čistou polštinou a my dva dospěláci jsme nijak nezůstávali pozadu.
Při jedné z našich procházek jsme se zastavili před velkou prodejnou aut a snili jsme o tom, jaký automobil si jednou koupíme. Nedaleko nás stál muž ve středních letech, dalo se říci, že nás i děti celý čas pozoruje a naslouchá. My jsme tomu ale nevěnovali žádnou mimořádnou pozornost. Až najednou k nám ten neznámý přistoupil a čistou šlonskou polštinou se nás zeptal: Promiňte mi, prosím, že si dovoluji vás vyrušit, ale nedalo mi to. Pánové jsou z Polska? Hned nato dostal ode mne pro něj šokující odpověď: Ne, ne, já jsem z Prahy, z Československa a tady můj přítel je z Etiopie! Muž, který byl šlonský Polák, zůstal stát s pusou otevřenou dokořán, dalšího slova ze sebe už nevysoukal. Pak už vůbec nic neřekl, otočil se odcházel jako zasažený bleskem. Akorát jsme slyšeli, jak si pro sebe polohlasně huhlá: To snad není pravda! Jeden z Prahy, druhý černoch z Afriky a mluví mezi sebou polsky! Odcházel od nás nevěřícně kroutě hlavou.
My jsme se museli začít smát a už jsme si domýšleli, co bude doma vyprávět. Přinejmenším, jak byl svědkem toho, že polský jazyk se stává jazykem celosvětovým.
PROSZE PANA …