Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jsem majitelkou pokladu, heč
 
Jednoho dne se na stránkách Seniortipu, Rozhledny a Českého dialogu začaly objevovat nové fejetony, které okamžitě vzbudily rozruch. Byly vtipné, svižné a originální. Autorka? Terezie Čerbáková. A začaly padat otázky. Kdo to vlastně je, tahle vycházející fejetonová hvězda? Odkud se tu vzala? Ledacos vyplývá z jejích příspěvků, např. že je to profesionální mučitelka lenivých lidí, ale zvědavost nedá. Zajímá mne to, tak po Terezce pálím sérii otázek.
 
Oslovuje tě někdo jinak než Terezko? Máš nějakou zajímavou přezdívku?
Nejlepší přezdívku by mi určitě vymyslely cvičenky. Podle náročnosti drezury by se asi měnila. Možná už nějakou mám podle toho, jak mi šeptaj za zády a nadávaj. Do uší mi ale nejčastěji přichází Terezka. Asi když už to maj za sebou, potvory. Moje drahá kolegyně na KTV VŠCHT mi ale říká Čerbi a já to od ní slyším ráda.
 
Jaké mívala sny o své budoucnosti 15letá Terezka?
To jsem byla ještě jelítko, co neví, co chce. Pubertální dívenka, která rodičům celkem zavařila. V tom věku jsem nastoupila na střední školu a v té době visel na stěně ještě Husák. Na konci prváku už tam visel Havel. Neměli jsme v té době možnost rozletu, na budoucnost jsem moc nemyslela. Snila jsem o ní spíš až o pět let později, kdy mi konečně došlo, že tu budoucnost si musím udělat já sama.
 
Byla jsi vždycky trenérkou?
Nebyla. Málem jsem byla technička zemědělských strojů. Teda čtu to na maturitním vysvědčení. To bylo takový šlápnutí vedle. Tehdy bych to neřekla, ale teď říkám, že to bylo dobře. V motorech jsem se vrtala čtyři roky, takže to ve mně zanechalo stopy. Mezi většinou chlapů, věčně umatlaná od oleje a za volantem traktoru jsem prostě nemohla dospět v Barbie.
 
Po jiném povolání jsi nepošilhávala?
Po škole jsem vyměnila svoji zlatou mamku za matku Prahu a kromě plánu neudělat našim ostudu, jsem chtěla studovat oděvní návrhářství. Šila jsem snad od třinácti let, háčkovala, pletla, vyšívala. Mamka mi dala základ. A uniformní socialismus. Potřebovala jsem se odlišit. Hledala jsem práci, kde mi umožní dálkové studium. Nejprve to byl krásný obchod na nábřeží, kde se prodával a šil bytový textil. Tam jsem se prověřila. Navrhovala jsem, šila, aranžovala výlohy, prodávala. Pro větší výdělek jsem ale odešla do velkého obchodu s kancelářskými potřebami. A neodešla dvanáct let. S obchodem na nábřeží jsem ale ještě dlouho spolupracovala na výstavách bytového textilu. Vystudovala jsem oděvní průmyslovku, ale kouzlo Prahy bylo silnější, na návrhařinu už jsem nešla.
 
Co přesně tě přivedlo k trénování?
Moje mezilopatkové svaly. Bolely. Euforický pocit při cvičení s hudbou, když jsem byla ještě ta v davu, cvičenka. Nutkání zkoušet otevírat nové dveře. První kurz instruktorky skupinových lekcí mi otevřel velká vrata, nad nimiž visel nápis: Tělo. A já v těch vratech stála s otevřenými ústy, která jsem dodnes nezavřela. Vygumovala jsem z mozku obrázek trenéra, co se opírá o posilovací stroj, počítá série s jednou rukou na mobilu a druhou mává na blondcky, zatímco klient mu umírá pod činkou. Zjistila jsem, že se u toho dá používat mozek. A pak už jen otevírala další dvířka s kurzy, častěji těmi rehabilitačními. S každým klientem a novými pracovními příležitostmi mě to vedlo k dalšímu kurzu. Až jsem otevřela dveře vysoké školy. A dnes koukám zpátky a mám zase otevřená ústa, kolika dveřma už jsem prošla. Směju se, jak se dá krásně život naplnit. Jak se může člověk naplnit.
 
 
 
Co se v průběhu let v posilování a trénování lidí změnilo?
Změnil se pohled na tělo. Tedy do těla. Můžeme do něho nakouknout pomocí dokonalejších zobrazovacích přístrojů. Ví se lépe, jak funguje. Fitness trénink tak není stejný jako před deseti lety. Necílí se pouze na to, jak v těle vypadat, ale jak se v těle cítit. Přiblížil se fyzioterapii. Takže si neničíme tolik tělo sportem. Umíme ho opravit cíleným pohybem a přesvědčit tak lidi, že chirurgický zákrok není vždy efektivní řešení. 
Vracíme se do dob, kdy používáme v tréninku model kopání motykou, štípání dříví a házení písku. No jo, došlo nám, že nemáme přirozený pohyb. Sedíme u počítačů, v autech, jezdíme na eskalátorech. A tak kyneme a záda nám nadávají. Co kus, to nějaký problém s páteří. Strašidelné je, že už i děti jsou na tom stejně bídně jako dospělí. 
 
Takže je pořád co zlepšovat, měnit, upravovat.
Víme sice hodně, ale taky se toho o pohybu až zbytečně moc nakecá. Nakupuje se spousta krámů, co měří to či ono. Speciální židle, na kterých zaručeně záda nebolí. Necháváme se oblbnout pilulkama na hubnutí. Jsme mistry v důvodech, proč se nemůžeme pohybovat. Na gaučích s chipsama v ruce diskutujme o neúčinnějších formách cvičení s anglickými názvy. Uniká nám ta podstata, že tělo je konstruováno na pohyb. Jakýkoliv. Často se vidím s bičem v ruce, jak řvu: ,,Neměř, neřeš, prostě pohni tělem, sakra!“ Slovy mi ještě nikdo nezhubnul, ani si neopravil záda.
Moje tréninky jsou třeba z větší části zdravotní, s cílem odbourání bolesti, než s cílem redukce hmotnosti. A i když mi klienti hubnou nebo zpevňují svalstvo, netrénuju v posilovně, ale v tělocvičně. Procvičuju víc svalových partií najednou, častěji se zátěží vlastního těla, nenechávám vysedávat lidi v posilovacích strojích, když sedí hodiny u počítače. Nemám ráda, když se všechno nějak musí jmenovat, aby to mělo punc moderny, ale tomuto se říká funkční trénink.
 
Poznáš na člověku, jeho přístupu, iniciativě, už na prvním setkání v tělocvičně/posilovně, jak vážně bude brát sport?
Na první dojem jsem asi ve škole chyběla. Obecně se mi u lidí často stává, že to je úplně naopak. Jsem od začátku spíš skeptická, abych se asi pak nechala příjemně překvapit. Držáci jsou nejvíc v osobním zdravotním tělocviku. Bolest je mrcha. Takže tam už tuším, že to budou brát vážně. Ale osobní trénink s cílem redukce hmotnosti je jen pro elitu. Jen ti nejlepší vydrží dojít do cíle. A to neodhadnu nikdy. Možná až po pár trénincích. Mohou to brát vážně, ale stejně tak vážně dokáží vyluxovat lednici. A když shodí nějaké to kilo, často jim to stačí. No, jsme jen lidi. Takže jen odhaduju.
 
 
 
Jak a jak často odpočíváš? 
Jdu na kosmetiku, na masáž, nakládám se do vířivky, plácnu se na pláž a na konci dovolený mě z ní seškrábnou. Dělám si srandu. Jen to píšu a už se nudím. Ale jo, s přibývajícím věkem se mi někdy líbí nic nedělat.
Realita je ale taková, že rozlišuji několik druhů odpočinku. Mozek vozím do hor. Tam maká tělo tvrdě, ale já ho na vrcholu odkládám a nechávám ho louhovat v tom prostoru pod nebem. Mohu tak ale odpočívat jen, když si ten vrchol vydřu. Vyždímu tak z těch masivů víc energie pro sebe. Ideální je ale takový odpočinkový horský balíček s lidma, které vidím jednou za rok nebo je neznám vůbec. Neřešíme zaběhlá témata, sdílíme to nej z celého dne. Zde je ovšem jistota, že pro játra to  odpočinek není.
No, a pak je třeba nechat odpočinout tělo, které má denní zátěž. Někdy stačí prostě jen necvičit. A nejlépe ho vypnout spánkem, ale v tom jsem břídil. Kolikrát do noci pracuju, sestavuju tréninky, stahuju hudbu, píšu fejetony, připravuju víkendy se cvičením. A taky rodina má požadavky. S dětma moc tělo odpočívat nemůže. Tak spím, kam mě posadí.
Odpočinek je tedy v mém podání asi spojen vždycky s nějakým prožitkem nebo prací, která je za mnou vidět. Zahrada, šití, restaurování nábytku, výroba adventních věnců. Odpočinek je vypnout denní stereotyp. Nedělat pět věcí najednou. Neslyšet hlasy. Můžu klidně říct, že odpočívám na víkendech se cvičením, přestože je organizuji a cvičím tam. Je to vždycky trénink bránice a masáž srdce, protože mám parádní lidi kolem sebe.
A všechny tyto druhy odpočinku mají jednu společnou věc. Hudbu. Ať cvičím, píšu, pracuju, lezu po horách. Vždycky je tam pro ni místo. Uvolňuje, umocňuje, motivuje, pomáhá odpočívat a odstřihnout se od všednosti.
 
 
Jak to, že z tebe sálá tolik pozitivní energie?
Na to se mě ptá hodně lidí. Není to program. Není to cíl. Nerada se podbízím, abych si lidi získala. Vím přesně, kde se to bere. Musíš něco mít, abys mohla dát. A já mám velký barák. Jeho základy tvoří můj muž, který mě nedrží pod zámkem, i když někdy otáčí očima nad tím, jak jsem zaměstnaná. Mám normální zdravé děti, co zlobí jako děti. Mám oba rodiče, u kterých budu mít vždycky domov. Bez rodičů a mé tchýně bych třeba nemohla tolik pracovat. Mám prostě základnu jako hrom a na tom se prostě dá sakramentsky dobře stavět. Jen se to blbě dělá poslepu. Musíš vidět. Vidět, že všichni nějak k základům přispěli. Vědět to. Vědět, že stačí vteřina, a může být všechno jinak. Nebrat to jako samozřejmost. Až mi někdy leze mráz po zádech, když si uvědomím, jakého pokladu jsem majitelka. Se vytahuju, viď? A mám ještě kamarádky, heč! Ne ty, co se s nima jen žvaní, ale takový, co si ze svého pohodlí ukrojí, aby mi pomohly třeba ohlídat děti nebo dát moje tělo dohromady.
Obvodové zdi toho domu jsou z lidí, se kterými pracuju. Mám výborný materiál ve skupinovkách i v osobním tréninku. Stříkám blahem, když cvičím s hudbou a za mnou to dupe do rytmu. A když se mi ten materiál sjede na víkend se cvičením, cítím, jak se vařím uvnitř. To bych se rozdala, aby cítili to, co já. Normálně někdy pustím slzu, ale to nikomu neříkej.
A celý dům je zastřešený mojí prací. Sama jsem si poskládala střešní tašky, ačkoliv jsem na to neměla návod a nikdo mi neradil. Jen jsem věděla, že strašně chci.
A já se v tom domě pořád pohybuju. Musím se hýbat. Je to droga. Serotonin, endorfin, dopamin. Měla bych léčit. A víš co ještě? Cítím pořád, že mě má někdo vobyčejně rád.
 
Na jaké typicky mužské práce sis troufla a zvládla je? Na jakou se ještě chystáš? A existuje vůbec nějaká, na jakou by sis netroufla?
Tyhle moje fušeřinky nesou název Napadeno kutilem. Troufnu si, když na to mám nářadí. Výsledek je předem neznámý a trvá mi to, ale ten puntičkář ve mně mi nedovolí to odflinknout. Takže to klidně můžu i předělávat. Dobrý trénink, který zvyšuje mou řemeslnickou kvalifikaci. Napadnu kde co. Starý nábytek i s čalouněním, rámy oken, vyštukuju, vymaluju, uříznu a přivrtám. A když sedí řemeslník dva dny na pivu, tak si tu stěnu prostě nahodím sama. Ráda bych napadla parkety, ale na to potřebuju kromě stroje hodně času. Nikdy nestrčím svou kutilskou ruku do elektřiny. Vibruju už tak dost.
 
Prý také děláš z prdu kuličky. Co si pod tím mám přesně představit?
Dělám z ničeho něco. Je to harampádí, které už není potřeba a skončilo by v popelnici. Ráda vracím věci do života, dávám jim šanci. Ať je to oblečení, kousky látek, starý nábytek nebo  pecky z ovoce. Není to z úsporných důvodů. Každý ten kousek je výzva, jestli to dokážu. Povyšuji to na umění ve chvíli, kdy nemusím na výrobu čehokoliv nic koupit a výsledek je přesto jako koupený. Ale originální. Jen je to pracnější. O vánocích jsem se našla u vany, jak peru hromadu skořápek od vlašských ořechů a říkám si, proč to dělám. A když pak z těch skořápek vyrobím deset adventních věnců pro rodinu, kamarádky a klienty, vím přesně proč. Pro radost za radost. Pro pochvalu. A protože moje máma má vždycky pravdu: Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit. Řídím se tím, i když maluju. Neumím to, ale ono to nějak vždycky dopadne. Jen se to prostě musí zkusit. Cokoliv.
 
Mé otázky tě zastihly právě na dovolené u moře. Připadá mi to na takového živla, jakým nesporně jsi, trochu nuda, ne?
Nenudím se tu, já to neumím. Vyměnila jsem po roce tepláky za šaty. Ráno si zacvičím, jsme pořád ve vodě, pilujem s Juli šipky do vody, hrajeme pexeso, stavím sochy z písku. Sochám si cvičenky, asi se mi stýská. Je to dovolená pro děti, ale hlavně s nima. S manželem tu můžeme používat jiné věty než ty logistické. Furt jsem v čudu. Na kurzech, ve škole, v tělocvičně, na víkendech nebo se dobrovolně někam nacpu. Naučila jsem se ten klid užít. Dovolit si dovolenou. Bez nasazení těla, bez výsledku a cíle. I když cíl je tady vlastně být spolu a výsledkem má být pohoda. A je.
 
 
 
Jak jíš, medituješ, miluješ?
Miluju jídlo, medituju u toho. Sním všechno. Dělá mi to problémy na horách, když jdeme několikadenní přechod a všechno táhnem na hrbě. Jsem vždycky chlapům k smíchu, kolik jídla táhnu. Jsem takový chlap. Jak mě nenakrmíš, nic se mnou není. Musím jíst pravidelně, ale musím si to hodně hlídat. Práce mi v tom překáží. Někdo by to nazval zdravou stravou, ale je to prostě jen  strava s mozkem trenérky. Ale při mém výkonu se ztratí i nějaká ta buchta. Nebo miluju gulášek mého tchána. To i šest knedlíků. Miluju, když mi někdo uvaří. U toho se dá meditovat. A klidně i u tlačenky. Jinak mě meditace zdržuje. Má tu nevýhodu, že se u ní nedá nic dělat.
 
 
 
Určitě je toho víc, co miluješ...
Miluju? Nerada jsem sluníčková, slovně rozteklá a roztomilá. A tahle otázka k tomu vybízí. Ale pokusím se po svém odpovědět, sama jsem zvědavá, co z toho vyjde. Je to totiž někdy síla. A zajímalo by mě, jestli tohle někdo taky cítí, nebo se mám léčit na láskologii. Ale nechce se mi toho zbavit. Je to totiž takový úžasný stav. Nemusí přímo souviset s nějakým příjemným zážitkem. Základem je jen samota. Sedím doma. Něco dělám. A přijde to. Trvá to třeba minutu, ale potom ve mně zůstává takové pohlazené tělo zevnitř. Asi se to dá fakt nejlépe přirovnat zamilovanosti.
Takový trvalý stav, kdy vidíš věci o trošku lepší a líp se vyrovnáváš s držkopády života. Děje se mi to přesto, že jsem velká, někdy pěkně hubatá holka, co umí říkat ne a nežije na obláčku fantazie. Neobjímám vesmír a stromy. Drtím pevně půdu pod nohama, takže vím, kde se to bere. Z člověka. Z lidí. Jsem pořád mezi lidma, sbližujeme se skrz jejich těla, skrz společné zážitky. Pochvala od člověka, rozzářený oči udřený ženský na cvičení dělají se mnou zázraky.  Z pohybu. Z hudby, z hor. Někdy se za ty emoce až stydím, a i trochu za to, že to teď zveřejňuju. Z toho, že všechno je tak, jak má být. Ale to už jsme v kategorii vobyčejný štěstí, který bydlí v tom baráku, jež byl popsán. Chemika se na to ptát nebudeme, jo?! On by nám to odborně odporně pokazil.
 
Co bys udělala, kdyby na tebe začala na ulici pokřikovat skupina mladíků?
Tak hlavně by asi záleželo na tom, co by pokřikovali. Většinou nehnu brvou, když je to takové to skupinové hecování se omladiny. Stejně tak, když zazní pískot z výkopu. Jsem pro ně příležitost k rozptýlení, jedna z mnoha, nevidím důvod jim věnovat pozornost.
Ale jednou mě totálně zmrazil chlap na zastávce. Postavil se přede mě a řekl: „Jsi tak krásná.“ A odešel. Já se nezmohla na slovo. Otočila jsem se za ním, jestli jde nakřivo, jestli našel tu větu na dně flašky, nebo si šlehnul dávku. Šel rovně, normální chlap s taškou na laptop. Spolustojící na mě koukali. Trapas. Neudělala jsem nic. Jen zrudla jak spartakiádní trencle.
 
Píšeš úžasně, jsi originální, nebojíš se emocí. Zdá se mi nemožné, že bys to v sobě objevila až teď. Že jsi to dřív už zkoušela?
Psát jsem opravdu nezkoušela. Češtinu jsem měla a mám ráda, vždycky jsem si ráda hrála se slovy. Psala jsem legrační přání k narozeninám, básničky. Občas někdo chválil můj sloh nebo rukopis. Ale ono je psát a psát. Když nemáš, co říct, nemá smysl špinit papír. Můj zlatý prastrýc a hlavně mi velmi blízký člověk Venda Židek mě pořád pošťuchoval, abych psala, že má čuch na talenty. Nevím, asi to vyčetl z mých dlouhých dopisů, které jsme si vyměňovali mezi Prahou a Kolínem nad Rýnem. Já si to nemyslela a ani nemyslím. Nevím, jak se stane z člověka spisovatel. Já jsem prostě jednou sedla k počítači, protože jsem měla pocit, že něco ze mě musí ven. Měla jsem potřebu to poslat dál. Sdílet. Ať jsou sociální sítě jakkoliv haněné, tak tady mi byly tím nejlepším nástrojem. Díky komentářům jsem měla zpětnou vazbu, vylepšila někomu den tím, že se zasmál. A to jsem přesně potřebovala. Proto jsem v tom pokračovala a pak náhodně jeden z fejetonů poslala Vendovi a on ho uveřejnil na Seniortipu.
 
Jsi stejně upovídaná na živo jako písemně? Jak myslíš, že se správně kutá díra do hlavy?
Krumpáč a motyku mám ve svém řečnickém vybavení. Beru ho vždycky ke kamarádkám. Buď si tu díru do hlavy nechaj udělat dobrovolně nebo se prostě prokopu. Makám na tom, pak setřu pot a ptám se, jestli už nejsem dlouhá. Vím, že jsem. Ony se bojí říct, že jsem, když svírám v ruce krumpáč. Mám hlavně problém něco neříct. Musím kolikrát upnout čelisti do svěráku, aby mi jazyk nezačal tancovat, jak mu mozek velí. Dokáže být totiž někdy pěkně jedovatý. Ale brousím ho, piluju.
 
Až napíšeš svůj první román, o čem bude?
Nevím, jestli bych dokázala napsat román. Navíc mám pocit, že všechno už bylo někým napsáno. Vím ale, že jediné, co se neomrzí a dá se opakovat v různých formách, je smích.
Takže jestli si troufnu, pak nezabořím prsty do klávesnice, dokud nebudu mít téma, kde bude prostor alespoň pro úsměv. A klidně se k němu budeš muset probrečet. Potřebuju, aby se lidi smáli. Já to potřebuju.
 
Renata ŠindelářováTerezie Čerbáková
 
* * *
Fotografie archív Terezie Čerbákové
Profesní webové stránky:
http://www.squashpark.cz/cs/web/treneri/terezie-cerbakova
http://ktv.vscht.cz/lide

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 25.08.2017  11:56
 Datum
Jméno
Téma
 25.08.  11:56 Bohumil
 24.08.  23:00 Renata Š.
 24.08.  17:51 Terezie Čerbáková
 24.08.  13:08 Von
 23.08.  15:17 Edita Pavlasová
 23.08.  14:14 Danka
 23.08.  13:26 ferbl
 23.08.  12:36 Mara
 23.08.  10:54 Jitka Činorodost je pozitivní
 23.08.  09:11 Ivan
 23.08.  06:25 Bobo :-)))