Překvapení
Mám stále potřebu s někým komunikovat.
Třeba v nákupních střediscích využiji každou příležitost. Někdy se jen usmějete, o což se snažím stále, a pak mě potěší, když se úsměv opětuje a někdy dokonce krátké popovídání.
Tatínkové a maminky, zvláště ti, kteří nesou právě nedávno narozené děťátko, nemohu minout. Pochválení, jak je pěkné, nemohu zakončit jinak, než požehnej je Pán Bůh. Ještě se nestalo, že by rodiče nepoděkovali.
Manžel ale tyto mé konverzace nemá rád, protože říká, že si jednou přece jenom vykoleduji nepěknou odpověď. Raději se tedy drží trochu stranou.
Nedávno jsme se vydali na nějaký nákup, tak kolem třetí hodiny odpoledne. Manžel zaparkoval auto, připravil mi mé chodítko a přes jeden menší park jsme se vydali na cestu.
Pod jedním stromem, kde bylo seskupeno několik laviček, seděli mladí školáci, tak hádám kolem patnácti let.
Když jsme je míjeli, jedna dívenka s plavými vlasy mi zamávala a pozdravila. Zarazila jsem se a měla jsem pocit, že tu tvářičku znám, a tak jsem také pozdravila a zeptala se, odkud se známe.
Dívka řekla, ne, neznáme se, ale napadlo mě vás pozdravit. V krátkém hovoru jsem se dozvěděla, že jsou všechny žákyně z blízkého gymnázia.
Najednou se ale od nich k nám přiblížily dvě dívky, zatím co ty ostatní se již bavily něčím jiným.
Když k nám došly tak se ta jedna nečekaně zeptala:
„Prosím vás, směla bych vás obejmout a políbit?“
Nemohla jsem a nechtěla to odmítnout a jsem ráda, že jsem neřekla ne. Cítila jsem, že to bylo upřímné.
A ta dvě děvčata, si začala se mnou povídat. Samozřejmě o jejich škole, kterou chtějí ukončit maturitou.
Nedalo mi to a ukázala jsem jim prstýnek, bez kterého nevyjdu z domu a pověděla jim, že jsem ho dostala od mých rodičů, když jsem udělala maturitu v roce 1956.
Dodnes nevím, jak to rodiče dokázali, v době bolševismu, když otec přišel o všechno, ale naštěstí našli tehdy dobrého přítele, který jim pomohl. Pro mne je ten prstýnek poklad.
Děvčata mě pozorně poslouchala a najednou ta jedna z nich mě opět objala a políbila na tvář.
To se již celá ta skupina studentů chystala k odchodu. A děvčata se k nim připojila.
Já stále nemohu uvěřit, tomu krásnému setkání, ale jsem moc šťastná, že takoví mladí lidé stále ještě vyrůstají.
