Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Františka,
zítra Viktorie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mistr převleků čepic

 
Do Luhu pod Branovem jsem přijela pět dnů po Dušičkách. Převoznická pramice se ještě kolébala v lenivém proudu řeky, ale chalupa, kterou od roku 1651 dědili branovští převozníci s pramicí, bidlem neboli sochorem a převoznickým řemeslem, už byla na zámek. Já si však byla jistá, že Zdeněk Veselý, zvaný Kovák, není daleko, protože věděl, že sem přijedu načerpat inspiraci pro své psaní.  
 
Konečně za chalupou zašustilo listí. Zdeněk stál v zeleném kulichu a ježatými vousisky se spokojemě usmíval, že jsem tady. Vypadal trochu jako loupežník Sarka Farka a trochu jako kapitán výletního parníku na Vltavě. Ale nakonec se z něj vyklubal mistr převleků čepic. Aby mi udělal radost, hned skočil rovnýma nohama do role a za dveřmi vyměnil kulicha za námořnickou čapku, co svítila v přítmí světnice jako svatozář. Na větvích soušky postavené v rohu místnosti visela ještě safari přilba a vojenská brigadýrka. Mně se však zdála mariňácká čapka ideální rekvizitou pro místo, kde v každé roční době, za každého počasí, v kteroukoli denní i noční hodinu běží do daleka mezi břehy plných vrb a olší tajemná Berounka.
 
Zdeněk tu léta převážel, tak jako kdysi Karel Prošek, který se díky Pavlovým knížkám stal nejslavnější z převozníků na branovském přívozu. Teď tu na řece kraluje jeho vnuk Václav Prošek, stejně jako Karel Filip, Miroslav Truxa, Iva Vachtová, Jiří Nagy, Antonín Hrubeš a jejich šéfka Libuše Vosátková. Starosta, místostarostka, údržbář, sportovní redaktor, důchodce a profesorka si od jara do podzimu o víkendech a prázdninách předávají převoznické bidlo a pramici, aby převezli pocestné přes vodu vždy, když se z druhého břehu ozve zvolání: „PŘÍVOZ!“

 
 
Ti pak zpravidla navštíví i pamětní síň Oty Pavla, kterou v převoznické chalupě ve volných chvílích zbudovala skupina nadšenců. Zastaví se v místě, kde se na několika metrech čtverečních zastavila minulost. Pod stropem neviditelným vzduchem pluje pramice, kterou dávno ohlodal zub času. Roztříštěnou přídí míří k oknu, u něhož visí na skobě slavný spisovatelův batoh z jelení kůže, který dostal po válce od svého povedeného tatínka Lea, tehdy ještě Poppera. Od batohu se po stěnách rozbíhají fotografie a lístky z dalekých cest a krátká poselství, co mapují Otovu životní dráhu. Informace na stěnách a ve skleněných vitrínách se poskládaly do kaleidoskopu jednoho nedlouhého života, který byl radostný i žalostný, který byl rájem i peklem, ale který byl vždy naplněn obdivem a láskou k prostým lidem, kteří tady u Berounky žili, chodili na Brtvu na trávu a vyhrávali na gramofon „Tisíc mil“.
 
Já tu ovšem za doprovodu Zdeňka nevstoupila jen do spisovatelova života, ale vrátila jsem se společně s ním i do našeho mládí.
 
Teď proti mně seděl opálený, vousatý, svaly jako zápasník, na sobě vytahaný svetr v barvě khaki. Přivřela jsem oči, udělala si střih v hlavě a v mé dávné vzpomínce vidím vlasatého hubeňoura ve zvonáčích v dělňáku na tanečním odpoledni, kterému se říkávalo „čaje“. Kdopak ví proč, snad podle anglické tradice - čaj o páté. Samozřejmě, že jsme tam necumlali hašlerky a neusrkávali bylinkové thé. Někdy do nás zahučelo pivko či dvoudecka vína, ale chodili jsme sem především trsat. Okouzlil nás rokenrol, který tehdy hýbal světem. V divoké a nespoutané hudbě jsme našli něco nového. Už nás nebavily taneční orchestry na zábavách a nudné ploužáky. Tanec, málem s prvky sportovní gymnastiky, nám učaroval. Připadali jsme si jako rebelové. Nosili jsme tuniky s květinovými vzory, minisukně, boty se širokými podpatky, velké kulaté brýle, přívěsky a korálky a etno módu.
 
Zdeněk však nebláznil jako my. Seděl většinou u stolu, ucucával pivo a nespoutanou hru synkop jen do rytmu vyťukával podrážkou na podlahu.
 
Byl tak trochu nemluva. Ale jednou ho přece jen jeho kamarád přivedl do varu. Ostatně jako nás všechny.
 
„Co takhle nějaká změna? Naučím vás holandsko!“ vletěl mezi nás jako velká voda. „Nebo radši twist. Ten je hotová brnkačka. Nemá žádná taneční pravidla.“
 
Uprostřed parketu názorně předváděl taneční variace a doplňoval je podrobným výkladem: „Rychlé kroutivé pohyby pánve, jako když si osuškou utíráte záda, váhu pěkně přenášet z nohy na nohu, loktama šmrdlat po žebrech, pak pěkně sestup do dřepu, následně výskok a zatleskat.“
 
My se po něm ihned opičili. Svým nadšením jsme pobláznili i Zdeňka a ten se nakonec k té bláznivé mele přidal. Rázem předváděl takové výkony, že by se za ně nemusel stydět ani mistr sportu.
 
Zpěvák u mikrofonu s nagelovanou vlnou nad tmavými okuláry se pokoušel pět jako Elvis Presley a Zdeněk v rytmu písně křepčil v předklonu, že se málem bradou dotýkal kolen a pak zase prohýbal záda, až skoro vystřihl most.
 
„Kováku, tys to teda rozjel! To se musí zapít!“ halekal nadšeně jeho kamarád. „Teď zrovna frčí vodka s džusem.“
 
Zábava se dost rozjela. Když došlo na placení, všichni jsme z kapes lovili i poslední drobáky.
 
„Ten účet je za útratu nebo si kupujeme celej dělňák?“ zeptal se vrchního už zase s klidem Angličana Zdeněk.
 
Byly to časy, které dávno minuly. Teď jsme si spolu v zešeřelé místnosti listovali převoznickým deníkem. Zdeněk se rozhlédl: „Pomocí vody tu získám zítra víc světla.“
 
Překvapeně jsem zvedla od popsaných stránek oči: „Jak to uděláš?“
 
„Umeju okna,“ rozesmál se. A pak řekl: „Pojďme raději ven, ať si užiješ Berounku.“
 
Seděli jsme spolu na lavičce pod akátem, který prý má takovou moc, že pod ním i ten největší lhář musí kápnout božskou, a rozhlíželi se po tichém přívoze, poslouchali, jak vlny v řece tlučou o loď, která co nejdřív skončí na břehu, aby tu počkala na jaro a na své převozníky. Čas se nachýlil a také mozaika našich vzpomínek, co jsme tu se Zdeňkem skládali, už byla kompletní.
 
„Ještě mi po těch letech řekni, kvůli které slečně jsi na ty čaje chodil. Kterápak se ti tam líbila? Ale pravdu. Víš, že to tady pod tím akátem ani jinak nejde.“
 
Spiklenecky mi špitl do ucha: „No přece ty.“ A hned dodal: „A ještě všechny ostatní.“
 
To byl celý on. Mlčel, a pak z něj vypadlo něco, čím člověka rozesmál nebo potěšil. Dodnes mám od něj schovaný pohled, který mi z přívozu jednou poslal. Je na něm napsáno:
 
Pozval jsem pár kamarádů na přívoz. Byl bych rád, kdybys přijela. Po Zpátečním lístku sem patříš.
 
Zdeněk
 
I když už tu Zdeněk Veselý, zvaný Kovák, není, asi převáží duše na druhý břeh s Charonem přes řeku Styx, mám na branovském přívoze dveře vždy otevřené. Je to báječný pocit vědět, že se mohu vracet mezi přátele do kraje mého dětství, mých snů a mých vzpomínek.
 
Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové "Nezbedné toulky ".

 
Jaroslava Pechová

* * *
Koláž © Marie Zieglerová


Komentáře
Poslední komentář: 14.11.2015  08:58
 Datum
Jméno
Téma
 14.11.  08:58 Von