a právě s jejím svátkem je spojen zvyk řezat třešňové a višňové větvičky, kterým se říká Barborky. Říká se také, že dívka, které větvička do Štědrého dne rozkvete, se do roka vdá.
Tato předpověď nebývá vždy zcela spolehlivá, což je třeba připsat na vrub mnohdy neodbornému přístupu některých dívek k tomuto věšteckému procesu. Má-li být odhad přesný, musí se podle tradice větvička trhat po setmění a navíc zuby! Vdavekchtivá slečna by ji pak měla zalévat vlastními ústy. Na kterou stranu se větvička otočí, z té strany přijde ženich. Ale i když ženicha nepotřebujete pak vám rozkvetlé „barborky“ poslouží jako krásná a především živá dekorace.
„Barborky“ se řežou ze zlatice, trnky, okrasných slivoní, třešní, jabloní, višní, mandloně, vilínu, lýkovce ale i magnólie. Větvičky by měly být přešlé mrazem, který odbourává blokační látky v květních pupenech. Konce větviček seřízněte co nejšikměji a na chvilku ponořte do vody teplé až 60 °C. Poté je dobré celé proutky vložit třeba do vany a nechat minimálně šest hodin v teplé lázni o teplotě 35-40 °C. Potom je naaranžujeme do vázy s vlažnou vodou, do které je dobře přidat čajovou lžičku cukru, a umístit je na světlé místo. Vodu nejméně třikrát týdně vyměňujeme a případně opět lehce seřízneme spodní konce větviček, aby nic nebránilo příjmu vody. V bytech s ústředním topením se vyplatí proutky opakovaně celé ponořit do vody či mlžit, aby se předešlo zasychání pupenů. Za takovouto péči se nám „barborky“ určitě bohatě odmění svým kouzlem a krásou.
A proč se mají větvičky stříhat právě na Barboru?
Legenda o svaté Barboře praví, že svatá Barbora byla ctnostná panna, kterou její otec zavřel do věže, aby údajně nepodlehla svodům světa. Protože se mu to ani přes toto opatření nepodařilo, nechal svou dceru popravit mečem. Cestou na popravu prý vzala do ruky větvičku, která potom uprostřed zimy rozkvetla. A tak živé kvítky uprostřed mrazivé zimy symbolizují jakousi nezlomnou moc lidské lásky a jsou příslibem naděje a štěstí.