Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Bedřich,
zítra Anežka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Já vím, bývalo to jinak…

 

Myslím, že při tom teplém zimním počasí jaké nás oblažuje poslední léta, vyšel zimní spánek úplně z módy. Medvědi, sysli a zahrádkáři si jenom tak zdřímnou na půl oka a už je tu březen, první z letních měsíců...


Já vím, bývalo to jinak


Pozvolnější jaro bylo příjemnější, člověk měl čas uklidit krabice s vánočními ozdobami na půdu, vyprat tu nejteplejší bundu (ve které vypadá každý jako kosmonaut Armstrong na Měsíci) a odložit ji na horní poličku... a taky bylo dost času na zahradnické katalogy, přípravu sazeniček a hledání klíče od zadních dvířek do zahrady...


Nedá se nic dělat, v našem kraji se smrskla roční období ze čtyř na dvě: máme buď šest anebo dvaatřicet nad nulou... Navíc tyto změny přicházejí bleskurychle. Letos jsem jeden večer uvažovala, jestli mi vinič na lodžii v noci nezmrzne, dokonce jsem mu zkoušela uvázat šál, ale on nejen neprochladl, nýbrž do rána nahodil tmavorudé pupeny, velké jako nehet na palci.

 

   

Ilustrace - D. Maršíková, M. Horáková, J. Válková


Lodžie je teď už moje jediná zahrada. Je dost velká na miniaturní lavičku a stolek, květináče, terakotová korýtka různých velikostí a hlavně koše, do kterých strkám květináče, páté přes šesté. Bydlím vysoko a když je větrno, květináče mi lítaly po lodžii jako vyplašené slepice - v koších tak jsou uzemněné.

 

   

Ilustrace - J. Brychová, J. Opravilová, Z. Turečková


Nepěstuji nic zvláštního - kuchyňské bylinky pro chuť a vůni:
(tymián, šalvěj, bazalku, mátu, meduňku, pažitku, petrželku, oregano),

 

  

Ilustrace - Václava Arnoštová


něco pro vůni:
levanduli a rozmarýn, popínavý břečtan a vinič, pár keříčků, kterých jména jsem okamžitě zapomněla ještě v prodejně,

 

     

Ilustrace - Václava Arnoštová


do toho letničky podle sezóny:
begónie, petúnie, macešky...,

 

   

Ilustrace - Václava Arnoštová


ale moji obzvláštní miláčkové jsou skalničky.
Každá skalnička je dokonalé miniaturní umělecké dílo, na které se vydržím s obdivem zblízka dívat, dokud... dokud mne nerozbolí záda, takže se musím narovnat. Občas najdu někde i plevel, třeba ojedinělé stéblo trávy: vytáhnu ho velkou pinzetou a jdu si telefonicky postěžovat kamarádkám, jak jsem se nadřela při pletí...

 

     

Ilustrace - Václava Arnoštová


To se ví, že vždycky to tak nebylo...


Měla jsem v životě i etapu zahradnickou, ke které jsem přišla tak, jak už člověk k zahradničení přichází: nechtěně, nenápadně, náhodně.


Po letech jsem jednou potkala ve městě známou. Vyměnily jsme si několik prudce intelektuálních myšlenek, jako "Ty ses vůbec nezměnila!" a "Jak s
e máš, co pořád děláš?" a já jsem celou tu dobu uvažovala, jak se ta osoba jmenuje.

Říkalo se jí "Duci", ale nevěděla jsem, jestli je to její jméno, příjmení, anebo zaměstnání... Když jsme probraly základní filozofické otázky lidstva (ukázalo se, že Duci je rozvedená, já vdova a obě jsme v důchodu), pozvala mne Duci do zahrady. Byl také právě březen. Představila jsem si jak sedím v jarní zeleni pod kvetoucí třešní, popíjím kávu, kochám se kvetoucími sněženkami, krokusy a narcisy, svítí na mne jarní sluníčko a ovívá mne mámivý jarní vánek... Duci říkala, že to všechno v zahradě má.


Ukázalo se, že Duci poskytuje informace podobně jako rádio Jerevan. Nemohu říct, že by přímo lhala. Jenom se tak nějak nezatěžovala přesností svých informací. Sluníčko svítilo, ale baterka by dávala víc tepla, protože přítomný vánek byl ledový. Kvetoucí třešeň byl proutek, ze kterého by nebyla ani pořádné párátko. Káva nebyla, právě došla, uvařily bychom si čaj, ale netekla voda. Krokusy a narcisy ještě nekvetly, zatím co sněženky už byly odkvetlé. A o sezení a kochání nemohlo být ani řeči.

Patřím k té pořádkumilovné generaci, jak o ní byla nedávno v ST řeč (článek pana L.Ťopky). Protivilo se mi sedět vedle staré vany, plné plastových tašek a sáčků, zbytků dřeva, hřebíků, kostry dětského kočárku a neurčitých neidentifikovatelných nelétajících předmětů. Stačilo letmé Ducino povzbuzení a začala jsem vanu vyklízet, odpad odnášet, třídit, prostě vnášela jsem do chaosu, nepořádku a zmatku lad, harmonii a pořádek. Duci si mne zamyšleně prohlížela.

 

Moje zahrada po osmitýdenní absenci - kresba Z. Turečková 


Nevím jak k tomu došlo, ale do měsíce jsem chodila do zahrady nejmíň třikrát týdně. Hlavní chodník už byl průchodný, vana se krčila v rohu, ukrytém před veřejností, nikde se po zahradě nepovalovaly lahve, tyče, rezavé motyčky, přepravky, ani jiné nenáležité předměty. Duci tyto změny přijímala shovívavě a dávala mi najevo, že pořádek je staromódní přežitek, protože v současném zahradnictví jsou důležité úplně jiné trendy. Chtěla jsem vědět jaké a Duci řekla, že teď je na řadě "předjarní řez ovocných dřevin", o kterém zelenáč jako já nemá ani potuchy. Nesmírně mi zaimponovala tím, že tato čtyři slova za sebou několikrát opakovala a držela přitom v rukách takové ty zahradnické střihačky s metr dlouhými držadly. Já mám slabost pro feministické myšlenky a zachvátila mne úcta ke slabé křehké ženě, která dokáže vykonávat činnost, vyhrazenou v zaostalé minulosti výhradně mužům. Když jsem skončila s projevem úcty a obdivu, Duci nůžky položila, přikázala mi postavit na kafe a odcházela.
"Kam jdeš?" volala jsem na ni, zmatená z nečekaného vývinu situace.
"Pro souseda", odvětilo to proradné stvoření beze stopy hanby." Slíbil, že mi přijde prořezat stromy!"


Navzdory tomuto zklamání jsem k Duci do zahrady chodit nepřestala. "Jen drápkem uvízl a chycen je celý ptáček!" říkali naši předkové. Zalíbilo se mi okopávání, sazení, pletí, střihání keřů, zalévání a jiné a jiné činnosti. Pravda, nebyla to zahrada podle mého vkusu. Jak se znám, já bych zakládala zahradu jako Manhattan: kolmo na sebe stejně velké záhony, takové streets a avenue, kopře, drž se tady bokem, mrkvi s petrželí, neopovažte se míchat! a která z fazolek vybočí z řady, bude utracena! Trávník bych každý pátek střihala manikúrními nůžtičkami a dlaždice na chodníku drhla kartáčem...


No, Duci měla jinou koncepci a konec konců byla to její zahrada. Její nespoutaný duch jí velel sázet mangold do kopretin, proutek příští hrušky k paprice, záhon jahod ozdobila astrami. Co jí vypadlo z ruky, to tam leželo, někdy splynulo se zemí navždy. Označováním sazenic Duci pohrdala, takže se zahradou často ozývalo její volání: "Stojíš na slunečnici! Dupeš po kedlubnách! Tam nechoď, tam budou ozdobné dýně!" a viděla jsem, že buď se naučím stát ve vzduchu, jako to umí kolibřík, anebo budu jenom posedávat na zahradním plotě.


Přicházela jsem připravená na překvapení všeho druhu, ale i tak mne pestrost flóry v Ducině zahradě fascinovala. Na jejích stromcích a keřích tam rostly nejenom jablka, švestky, ostružiny či rybíz, ale i podprsenky, sluneční brýle, tašky, zahradní nářadí, blůzy, umělohmotová vědýrka... zatím co v zeleninových záhoncích se dařilo mobilům, balíčkům kapesníkům, hřebenům i zahradním katalogům... Duci bezmyšlenkovitě odkládala předměty, které právě nepotřebovala a odcházela jinam, bez brýlí, bez lopatky (myslím tím zahradnickou lopatku, nikoliv zádové kosti!), pohříchu i bez toho kusu prádla, bez kterého se dáma v letech a při těle nemá ukazovat ani sama sobě...
Pochopitelně, že nejvážnější bylo, když si na keřík mezi angrešt zahákla i brýle. Bez brýlí brýle nenajdete, to dá rozum. Tehdy Duci na chvíli upouštěla od nadřazené pozice zahradnického guru k neschopnému začátečníkovi, který ani nevytuší intuicí, že dupe po čerstvě zasazené růžičkové kapustě a přívětivě mne žádala: "Nenašla bys mi někde v zahradě brýle? Udělala bych zatím kávu, kdybys mi ukázala, kde máme konvici a hrnečky..."
Protože máloco je tak, jak nám to v dětství rodiče říkali, ukázalo se, že pořádek opravdu není důležitý, aspoň v zahradě ne. Duci měla pravdu. Zahrada se za zmatek, nepořádek a chaotické zacházení odvděčovala nádhernou zeleninou, výstavními broskvemi, jahodami, velkými jako golfový míček, voňavými a sladkými... Ostružiny dozrály do černočerné sladkosti, švestky byly modročerné, sladké jako med a jakživ neslyšely o šárce... Kopretiny by dostaly na Flóře Olomouc aspoň čestné uznání a když v červnu rozkvetly šípové růže v oblouku nad vchodovou brankou, nebylo kolemjdoucího, který by se nezastavil. Je pravda, že koncem léta jsem byla už trochu anemická, protože mi Ducina nepořádnost pila krev, ale ráda uznávám, že její štědrost byla bezedná. Odcházela jsem domů nabalená zeleninou, ovocím a květy tak, že by to stačilo takovému Monaku anebo San Marinu na měsíc. Vitaminy ze mne přímo sršely a někdy jsem uvažovala, jestli to není až nezdravé žít tak zdravě.


Bylo krásné toto "zahradní" období mého života... Dodnes si myslím, že zahrada je nejhezčí, nejlepší koníček, jaký může člověk mít.

 

  

Ilustrace - L. Holubová, Z. Jeklovec


Po létech se naše cesty s Duci trochu rozešly a teď už zabloudím do její bývalé zahrady málokdy. Zahradničí tam teď Ducini potomci, ona jenom sedí pod rozkvetlou třešní (teď už to je opravdu třešňový strom), popíjí čaj, usmívá se a kochá se...


Ale s uspokojením konstatuji, že hlavní ideový princip její zahrady zůstal nedotčen. Když jsem tam byla vloni naposledy, spadl na mne obrovský žebřík, sotva jsem otevřela zahradní branku. Duci řekla, že tam asi zůstal od obírání třešní. Bylo září...

 

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: členové klubu

* * *

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 27.03.2014  08:17
 Datum
Jméno
Téma
 27.03.  08:17 Vendula
 27.03.  06:05 Jitka
 27.03.  04:54 Bobo :-)))
 26.03.  16:29 Blanka B.
 26.03.  10:37 Vesuvanka díky
 26.03.  09:28 Jarek
 26.03.  08:45 Von
 26.03.  08:22 LenkaP
 26.03.  08:09 Inka
 26.03.  07:48 hera
 26.03.  07:04 Květa :-)))