Vzpomínka na výtvarníka
Milan Vavro (* 21. září 1933 - † 9. prosinec 2011)
V září si připomínáme nedožité 80. narozeniny klasika a legendy české časopisecké a novinové karikatury posledního půlstoletí - Milana Vavra. (Sám se za legendu nikdy nepovažoval, ale pouze za aktivního spolutvůrce české karikatury...)
Milan Vavro byl přední slovenský malíř, kreslíř, portrétista, ilustrátor, animátor, autor plakátu a především karikaturista, dlouholetý výtvarný redaktor, dnes již kultovního humoristicko-satirického časopisu Roháč (1948-1991), populárního a pod Tatrami oblíbeného všemi generacemi, ve kterém působil od roku 1949 až do jeho zániku (působil ve společnosti takových slovenských výtvarných umělců a mistrů úsměvné výtvarné jako byli Bednár, Čunderlík, Guderna, Weisskopf, ale i Born, Jelínek, Neprakta, Zábranský... z Čech, kteří ho naučili být v otázce profesionality nekompromisním), z toho 34 let působil jako vedoucí jeho výtvarného oddělení. Nejen formoval jeho výtvarnou tvář, ale od 60.let i vychoval celou plejádu kvalitních a úspěšných tvůrců české karikatury od Rady, Krumpolca, Míšánka, Lešša, Stana, Mráze, Tverďáka, Lesyka, Kotrhy, Durža, Břízy, až po Gžondu, Živického, Juháse a desítky dalších..., kteří úspěšně reprezentovali a reprezentují slovenskou karikaturu doma a ve světě dodnes. „Starý“ Roháč byl velkou motivací pro mladé
začínající karikaturisty - když platilo, že kdo byl v Roháči byl již někdo - pan karikaturista (jak mi prozradili jak źubo Radena či źubo Kotrha a Miro Durža...) .
Jak Vavro sám přiznal - Roháč byl pro něj tou nejlepší školou života a výtvarného kumštu. A také pravdivou výtvarnou kronikou doby, kterou jsme žili. Odrazem doby, ale i jejích tvůrců. Znal se a udržoval přátelské a kolegiální vztahy s českými výtvarníky – karikaturisty:Hoffmeistrem, Pelcem, Novákem, Nepraktou, Nesvadbou, Renčínem, Radom, Bornem či Danielem..., znal se i s Francouzi - Jeanem Effelem či Guillermem Mordillem.
Karikatura se stala prvořadým cílem jeho umělecké realizace. Klasik, legenda a jeden ze základních výtvarných pilířů, bez jeho výtvarného díla si moderní slovenskou karikaturu posledního půlstoletí nelze představit. Po zásluze ho řadíme k osobnostem naší karikatury, jako byli Kováček, Cincík, Richter, Bednár, Weisskopf, Čunderlík, Chmel, Zachar, Semian a jsou ještě Kotouček, Plocháňová, Míšánek... Dosáhl toho, po čem touží každý karikaturista, jeho excelentní švihové kresby byly poznatelné i bez podpisu. Zastával zásadu, že humor a satira mají vyjadřovat ve zkratce a zkratka nesmí být povrchní. A jejich základem je neodmyslitelné dokonalé zvládnutí kresby realistické... Bez toho karikatura nebyla, není a ani nemůže být... Kritéria, která požadoval od „kolegů“ spoluautorů v dresu „Roháče“ (tak je i nazýval), odraz doby, kterou jsme žili pod Tatrami - ale i jejích tvůrců. Své švihové kresby signoval na bílé čtvrtky více než deset tisíc krát...
Sám se za legendu nikdy nepovažoval, ale pouze za aktivního spolutvůrce české karikatury...
Vavro, excelentní kreslíř, figurista a portrétista, ilustrátor a autor plakátů, se věnoval vedle karikatuřy i volné tvorbě - malbě a animovanému filmu. Jak sám prozradil - volná tvorba (po oleji později postupně přešel k nitrolaku a kombinovaným technikám) byla pro něj vždy sondou do vnitřního světa a zároveň i odpovědí na základní otázky podstaty našeho života a lidské existence. Za svou „kartún tvorbu“ získal ocenění doma i za hranicemi - v Brazílii, Rusku, Jugoslávii či Turecku... V roce 1998 byl oceněn Cenou ministra kultury ČR. Vystavoval doma na více než 200 společných výstavách (Bratislava, Košice, Trnava…) i v zahraničí, na 140ti samostatných výstavách (Česko, Turecko, Maďarsko, Rakousko, Francie, Belgie... ).
Málokdo z generace Slovenských karikaturistů posledního půlstoletí se dokázal ve své tvorbě směle a s takovou dravostí zmocnit toho, čemu se podvědomě snažíme vyhýbat, protože máme strach - z tragédie života, našeho žití, vůči kterému se skrytě v závětří bouříme a zmítáme v krutém zápase s obludnou mašinérií dobové moci, pokoušející se nám namluvit takové nesmysly (tehdejší i dnešní konšelé), že máme zde na zemi jednou provždy určené místo. Čtenáře oslovoval silou svého nadčasového poselství. O jeho tvorbě se pochvalně vyjadřovali i respektování výtvarníci a karikaturisté, jako například již zmínění - Češi Adolf Hoffmeister a Jiří Winter Neprakta, ale i známí současníci Vladimír Močalov, Sergej Tjunin či Francouzi Jean Effel a Guillermo Mordillo, který osobně přijel - pouze za ním na Slovensko - a navštívil ho ve Viniční (kam se přestěhoval z Prahy).
Vedle karikatury se věnoval úspěšně jako mistr figuralista i volné tvorbě a také animovanému filmu. Známé jsou: 14ti dílný seriál „Ceruzkine príbehy“, 7mi dílný seriál Snílek či Valibuk... (s kameramany Milošem Hlaváčem a Miškom Klátikom). Ceruzkine príbehy viděli diváci v Rakousku, Belgii, Francii a Anglii, ale i v Dubaji, Kuvajtu, Libyi a Sýrii.
Po roce 1989 se již věnoval převážně komorní malířské a portrétní tvorbě, kde důraz kladl na kombinované malířské techniky nebo nitrolak, a kde portrétní miniatury postupně nahrazoval rozměrnějšími figurálními kompozicemi, ve kterých se snoubila imaginace a fantazie a tajemný svět barvy se světem reálným, viděným okem perfektního kreslíře. I nadále využíval svou spontánní švihovou kreslířskou pohotovost a vzácnou, přímo nevyčerpatelnou a nenapodobitelnou figurální kompozici, při tvorbě politické karikatury na stránkách slovenských deníků a časopisů, kde reagoval neúnavně na aktuální dobové dění na Slovensku, na aktuální skutečnosti, které nejen jím zatřásly. Kreslil proti obrovské masivní přesile, která byla trpkou realitou, přinášející a způsobující nepříjemnosti. Svou oblíbenou fixkou nás každodenně přesvědčoval, že humor a satira mají vyjadřovat ve zkratce. Ale zkratka nesmí být v žádném případě povrchní. Jeho životním krédem bylo: „To, co kritizuji, pod to se i podepíšu a nesu za to svou odpovědnost.“
Po roce 1989 si vyzkoušel i působení v zahraničí jako kreativní ředitel studia animované tvorby v Lucembursku. Byl spoluautorem knihy Ne DON - Chichotajsa (společně s M. Lopašovskou, vyšla v nákladu 65 tisíc kusů, a vydal vlastní album Milan Vavro (1998) a úspěšnou knihu autorských kreseb Milan Vavro 96. Vděčni jsme mu a za skupinovou sérii kariportrétů osobností a klasiků české literatury (několik desítek osobností), kterými zachoval pro historii a budoucnost řadu výtvarných podob našich vynikajících literátů, jako jsou Smrk, Hečko, Matužka, Nižňanský, C. Hronský, Jesenský, Krasko ...
Curriculum Vitae
Milan Vavro se narodil 21. září 1933 v Bratislavě. V letech 1950-1954 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Bratislavě u profesora T. Lugsa, v letech 1982-1985 absolvoval i studium žurnalistiky na Filozofické fakultě UK v Bratislavě. Jeho kresby jsou i v muzejních sbírkách renomovaných karikatur ve Varšavě, Basileji či Gabrovo... Poslední roky žil a tvořil ve Viničné (u Pezinku), kde ho osobně navštívil i Guillermo Mordillo, který přijel na Slovensko, aby se s ním setkal, když viděl jeho kresby na výstavě v Turecku. Zemřel po krátké nemoci ve Vyšných Hágoch 9. prosince 2011.
Návštěva karikaturisty Mordilla na Slovensku ve Viničné
Sousedé populárního slovenského karikaturisty Milana Vavra, po jeho příchodu z Prahy a přesídlení do vesničky Viničné si velmi brzy zvykli na četné auta s různými "ešpzétkami", které zastavují před jeho domem a ateliérem, v jejich dosud klidné obci u Pezinku. Ale v ten dubnový den to byl naopak sám výtvarník, který neskrýval své velké překvapení, když pán v letech, který vystoupil v ten den z auta před jeho domem se mu sám představil, jednoduše: „Mr. Vavro, já jsem karikaturista Mordillo! A chtěl jsem Vás poznat i osobně...“
Sám velký a světoznámý karikaturista Guillermo Mordillo zná tvorbu jednoho z našich nejuznávanějších představitelů satirické kresby Milana Vavra. Touha, vidět na vlastní oči Vávrovu volnou tvorbu ho přivedla z Monaka (kde střídavě žije) na Slovensko, do Viničné.
Jak mi prozradil náš výtvarník Milan Vavro - jeho host, jak se ukázalo si neuměl představit našeho karikaturistu i jako malíře. Mordillova návštěva klasika slovenské karikatury věru příjemně překvapila, ale i mile potěšila. Nestává se totiž často, aby umělec světového jména se unavoval a vyhledal slovenského umělce doma pod Tatrami - na Slovensku. Síla volné tvorby Milana Vavra hosta prý překvapila natolik, že vyslovil podezření, zda náhodou netvoří pod vlivem nějakého dopingu. „Nakonec jsme se dohodli, že každé ráno užívám hrst vitamínů a to je můj doping,“ zavzpomínal s úsměvem na jarní návštěvu mistr Vavro. Jak mi on sám prozradil, vzácný, ne každodenní host (a jeho vrstevník - rodák z Argentiny) se mu prý přiznal, že jeho tvorbu obdivuje už několik desetiletí. Osobně se prý nesetkali... a pokud ano, tak nejspíš v Turecku, kde byl Vavro vícekrát oceněn a Mordillo tam často býval členem poroty...
Mordilla upoutala zejména jedna z Vávrovych maleb – podobizna krásné ženy, kterou si nakonec i odnesl do svého - dnes monackého ateliéru. Mordillo se narodil v Argentině, žije střídavě v Paříži, New Yorku a Monaku. Je tvůrcem kreslených filmů a animací, které realizuje ve vlastních studiích. V 70. letech jeho tvorba obletěla svět. U nás byly známé zejména jeho obrázky s neodmyslitelnou „žirafou“ v oblíbeném dobovém českém časopise 100+1...
Ve vzpomínkách hostitele zůstal Mordillo (jeho vrstevník) jako příjemný starší pán, milý společník, upřímně zvědavý a přímý, který dlouho nevěřícně kroutil hlavou, když na jeho otázku, za jaké ceny prodává své obrazy, mu odpověděl, že i za „tisíc“ euro... prý, proč tak „levně“, nedovedl nijak pochopit... I proto si Mordillo odnášel z Viničné tak hrdě a pyšně, vzácný "levný" obraz kolegy a už i přítele Vavra, kdy hostiteli tuto návštěvu bude připomínat pouze jeho katalog, který vybral s velkou okázalostí z uzamčeného boxu ze zavazadlového prostoru auta zaparkovaného před domem č. 18...
Peter Závacký
***
Další články autora: