Trvalé bydliště Klondike
Pozn. redakce: určitě znáte naši kamarádku, se kterou se také potkáváme na Chatu – Alena Kennedy - polárka. Alenka o svém životě píše také knihy.
V knize Trvalé bydliště Klondike aneb kde medvědi dávají dobrou noc Alena Kennedy, vypráví o své cestě za svobodným životem na Yukon, kde spolu s manželem žije ve srubu. Medvědi procházející pod oknem, jízdy se psím spřežením, lov lososů či další podobné zkušenosti známé z dobrodružných knih, se jim staly skutečností.
Trvalé bydliště Klondike - příběh českých emigrantů, kteří žijí ve srubu na Yukonu uprostřed krásné, ale drsné kanadské přírody. Důležitou součástí jejich obživy je lov. Ať už rybaření coby živnost, lov zvěře pro upotřebení v kuchyni i odstřel medvědů nejen kvůli jídlu, ale také kvůli bezpečnosti, patří do každodenního života Kennedyho i Aleny. Život bez elektřiny, tekoucí vody i dalších výdobytků „moderní“ civilizace je nejen výzvou k přežití v drsnějších podmínkách, ale také klidným žitím, ve kterém není místo pro hektičnost a spěch.
Alena Kennedy vás velmi čtivou a zábavnou formou nechá nahlédnout do životního stylu, o němž většina českých trampů, milovníků přírody a obdivovatelů Londonovek mohla jen snít. Zavede vás do míst, kde se dodnes jezdí po zasněžených pustinách se saněmi a psy a namísto televize je možné sledovat úchvatné divadlo polární záře. Neméně důležitá je pro Alenu Kennedy také historie - srub, v němž manželé bydlí, postavili v dobách zlaté horečky staří zlatokopové a ona sama se významně podílela na určení místa posledního odpočinku polárníka Jana Eskymo Welzela.
Knihu Alena Kennedy - Trvalé bydliště Klondike si také můžete objednat v eshopu. objednávejte ZDE
Těšit se také můžete na rozhovor s autorkou Alenou Kennedy, který přineseme příště.
Nyní ukázka z její knihy:
Začal tah lososů. Sebastian odjel na řeku o den dřív než my. Druhý den za ním vyplouval Kennedy. Já potom vezla auto na Fortymile, protože pro cesty do Dawsonu to tak bylo rychlejší a jednodušší. Sebastian sebou vzal jen Sputnika, ale Kennedy bral do kempu všechny naše psy. Pro turisty na molu to byla úžasná atrakce, když jsme vyváděli z auta jednoho psa po druhém, všech pět krásných a silných miláčků, kteří spíš vlekli nás, než abychom je vedli my. Ať se člověk snažil jak chtěl, zachovat s našimi pejsky normální chůzi bylo nemožné o důstojnosti ani nemluvě. K tomu nadšený štěkot pěti psů dohromady... a vy se můžete jen držet vodítka a symbolicky řvát: "Hóu - hóu", což je povel k zastavení, ale v dané situaci naprosto zbytečný, protože psi se jen škrtí na řetězech a radostně táhnou jako o život. Naší zoufalou snahou bylo aspoň neupadnout, ale ani to se nám pokaždé nepodařilo. Davy turistů nás při tom fotily a filmovaly... Byla jsem na naše pejsánky pyšná až k prasknutí. Nakonec se ukázalo, že je Kennedy všechny do lodě nevměstná, ani kdyby se zbláznil, tak jsem některé musela naložit do auta. Kennedy vzal Hendrixe, Báru a Baldiho. Když loď zmizela za útesem, podařilo se mně odvést nešťastně vyjící Bělku s Kalou do auta. Obě byly mírné a poslušné, takže po této stránce proběhla cesta hladce. Zato Baldi v lodi chytil z rozrušení nějaké střevní potíže a znečistil Kennedymu náklad, kam jen dosáhl řetězem. Abychom to měli 1:1, mně se zas nakonec v autě vyzvracela Kala.
Už z hřebenové silnice jsem viděla údolí pod sebou zahalená v hustém kouři. Lesy za řekou Fortymile hořely, kam oko dohlédlo...
Po příjezdu k přístavišti jsem ještě asi hodinu čekala. Společnost mně dělali moji psi, které jsem uvázala u stromu a několik milionů komárů. Člověk se díky nim pořádně procvičí, protože míst, kam mohou komáři dosednout je mnoho a ručičky jenom dvě.
Forty Mile
Osada Forty Mile, existovala již řadu let před zlatou horečkou a byla v té době vlastně jedinou skutečnou komunitou na území Yukonu. Koncem 19. století tam žilo asi 600 lidí. Byla zde knihovna, hodinářství, pošta, obchodní stanice, divadlo, opera, asi deset barů, švadlena, holič a kovář. Byla zde i státní kancelář k registraci záborů k rýžování zlata a oficiální znalec pro rozbory rud. Osada byla založena už v roce 1886 poté, co prospektoři Howard Franklin a Harry Madison objevili v okolí první naleziště hrubého zlata. Tím začala první yukonská zlatá horečka, která sem přilákala množství dobrodruhů. Na soutoku Fortymile s Yukonem tehdy vznikla tato podivná vesnice na konci světa. Pojmenovali ji podle řeky a její osamělost se dala jen těžko popsat. Ze San Franciska, nejbližšího velkého města, vzdáleného téměř 5000 mil, sem vyjížděly každé léto dva kolové parníky s nákladem potravin a ostatních životních potřeb. Od ústí Yukonu u misie St.Michael jim cesta zabrala celé léto. Právě čas na to, aby se stačili vrátit z této nehostinné krajiny před blížící se zimou. Jiné spojení s civilizací odsud nebylo.
Kdo byli muži, kteří tady žili? Asi by se dali popsat jako muži prchající z nejrůznějších příčin před civilizací. Většinou dobrodruzi hledající volnost a svobodné rozhodování, samotáři a tuláci nemající klid na jednom místě. Muži, kteří šli tak daleko, až nebylo dál kam jít. Muži, pro než se hledání zlata stalo náplní života.
Forty Mile bylo město bezvládí, ne však bez zákona. O sporech rozhodovala zlatokopecká rada, která měla právo k vynášení rozsudků, včetně trestu smrti nebo vypovězení. Všichni s tím byli spokojeni až do dne, kdy žena obchodníka Healyho napsala stížnost vládě. Bylo to kvůli služce, která nepřišla v určenou dobu domů a obchodník Healy ji kvůli tomu nechal celou noc venku. Zlatokopecký soud určil, že jí musí zaplatit služné, cestu domů a ještě jí dát peníze jako odškodné. Ve Forty Mile vládla svoboda pro všechny a chování Healyho bylo tedy protizákonné. Určitou roli v rozsudku hrála i jeho celková neoblíbenost, jenže svoboda ve Fortymile tím skončila. Příští rok přijel z pověření královny inspektor Severozápadní jízdní policie Charles Constatin a vybudoval na protějším břehu pevnost s šestičlenou policejní posádkou, Fort Cudahy. Pro některé z obyvatel, jestliže si chtěli uchovat svou volnost a svobodu, tak nadešel čas posunout se o kousek dál na sever.
Do mého snění se ozvalo vrčení motoru a v zákrutu řeky se objevila Kennedyho loď. Zastavil se už v našem kempu na potoce "Zapadajícího slunce", kde vyložil náklad a uvázal psy u potoka. Naložili jsme obě čubičky a pár věcí do kempu, zaparkovali auto stranou od cesty a vydali se po proudu k soutoku s Yukonem. Voda byla čirá s rezavým zabarvením od obsahu železa. Břehy jasně zelené svěží trávou, místy čněla skaliska, nebo zase husté smrky sestupovaly až k vodě. Potom se břehy rozestoupily a před námi se otevřela obrovská šedá pláň. Chvíli mně trvalo, než jsem si uvědomila, že vplouváme do řeky Yukon. Tady v ústí Fortymile, byl velice široký a jeho šedý proud se ostře odlišoval od tmavé, ale čisté vody přítoku.
Kennedy stočil loď doprava a motor se hned rozeřval námahou, jak začal bojovat se silným proudem. Na pravém břehu jsem nyní viděla několik polorozpadlých srubů a plechové skladiště – všechno, co zůstalo ze slavné osady Forty Mile. Sem tedy přijel George Carmacks zaregistrovat claimy, když objevili zlato na Klondiku. Tady se zastavil v jedné z hospod, aby se pochlubil se svým historickým nálezem. Někteří usedlíci mu nevěřili, Carmacks totiž neměl u všech dobré jméno. Získal dokonce přezdívku "Prolhaný George". Spousta osadníků ho také neměla ráda pro jeho život s indiány. Ale důkaz byl jasný - zlatokopové dokázali snadno podle struktury a barvy zlata určit, z jakého potoka pochazí a tohle zlato bylo naprosto neznamé! Do rána se z Forty Mile stalo město duchů. Barman Clarence Berry odjížděl jako první...
Kala se moc divila jízdě v lodi a nezdála se příliš nadšená. Celou cestu stála, ani si nesedla, jen chvílemi ji houpání řeky ukolébalo tak, že usínala, padala jí hlava a občas spadl i celý pejsek. Byla hrozně legrační. Pro Bělku nebyla cesta na lodi nic nového, takže klidně ležela s hlavou na mém klíně a jen občas zdvihla nos, aby prověřila zprávy, které jí přinášel vítr. Počasí bylo docela hezké, až na ten všudypřítomný kouř z ohňů. Tady se buš většinou nehasí a pokud neohrožuje osady nebo komunikace, nechá se prostě vyhořet. Hodně to pomáhá i samotnému lesu. Na vypálených místech rostou další rok houby zvané smrže a spousta lidí je sbírá na prodej. Vykupují se sušené i čerstvé na export do Japonska. Když je dobrá sezóna, dají se tím vydělat slušné peníze.
Dorazili jsme do kempu, kde už nás čekal unavený Sebastian. Udělal zatím pořádný kus práce. Natáhl jednu síť do zátoky a kromě toho hned ráno střelil medvěda. Byl to pěkný kousek a Kennedy mu šel hned na pomoc se stahováním. Já jsem zatím zatopila ve starém sporáku pod kuchyňským přístřeškem. Všude kolem rostl labradorský čaj (rojovník). Utrhla jsem pár větviček a dala vařit. Někdy se mu říká indiánský čaj, jenže indiáni, kteří se u nás na kempu čas od času stavili, nad ním jen ohrnovali nos. Nám chutnal, pili jsme ho také doma, protože rostl i na Medvědím potoce. Jsou to velmi aromatické lístky a je z nich výborný bylinkový čaj. Slouží také jako medicína proti rýmě, žaludečním a ledvinovým problémům a zmírňuje potíže při tuberkulóze. Pomáhá i proti bolení hlavy po kocovině. Dnešní indiáni ale stejně dávají přednost čajům v sáčcích. Vlastně si nedovedu vůbec představit, že by mladí indiáni měli žít tradičním způsobem života. Spousta dětí je tak tlustých, že nemůžou dát nohy k sobě, natož aby běhali po horách s lukem a šípy. Soustavné pití Coca coly a jiných přeslazených pop-drinků způsobuje obezitu a další zdravotní problémy. Někteří mladí indiáni jsou velice arogantní od doby, co je vláda podporuje. Berou mě všichni čerti, když slyším, jak jsme indiánům tuhle zemi ukradli a do jaké strašné bídy jsme je uvrhli! Tady na Yukonu byl život odjakživa tvrdý. V krutých zimách často vymřel hlady celý kmen, pokud se jim nepodařilo ulovit dostatek zvěře, a ta se v zimě stahuje jinam. K tomu nomádský způsob života se soustavným pohybem za potravou. Staré a nemocné lidi, kteří už nebyli schopni jít se svým kmenem dál, prostě posadili u ohýnku a když dohasnul, zmrzli. Nebyla to krutost, ale nutnost vyplývající z tvrdého boje o přežití. Nikdy zde nebyly války mezi bílými a indiány a dneska je jejich populace vyšší než před příchodem bělochů. Už za dob zlaté horečky dostávali příděly mouky a cukru v době nouze.
Ovšem, jak jsou na tom se zdravím?
Kvůli matkám, které ani v těhotenství nepřestávají pít, je mezi nimi hodně dětí s tzv. alkohol syndromem. Bohužel se o tom nesmí moc mluvit, protože by to mohlo být považováno za rasismus. Řekněme tedy, že je to "politicky nekorektní téma". Tyhle děti se rodí s nízkou porodní váhou, mívají úzké oči (trochu jako u Downova syndromu), tenký horní ret, sníženou inteligenci a spoustu zdravotních i mentálních problémů. Protože je "nevhodné" o tomto stavu mluvit, není možné vytvořit instituci, která by se zabývala nápravou, a tak se kolo točí dál. V době zlaté horečky a ještě dlouho po ní byl prodej alkoholu indiánům zakázán. Teprve v pozdější době si vymohli rovnoprávnost v pití. Tím pochopitelně nechci zevšeobecňovat – ano, některé indiánské rodiny jsou na takové úrovni, že jim i bílí mohou závidět.
K večeři jsme měli medvědí játra s bannockem (bánykem), indiánským chlebem od doby, kdy indiáni poznali bílou mouku a prášek do pečiva. Každý ho dělá trochu jinak – k základu z mouky, špetky soli, prášku do pečiva a vody se přidávají také sušené nebo čerstvé borůvky, brusinky, hrozinky, ořechy… cokoliv dle vlastní fantazie a chuti. Z těsta se dělají malé vdolečky, nebo se udělá jeden velký vdolek, a smaží se na sádle na pánvi.Vhodné je právě medvědí sádlo. Bannock se dělá slaný i sladký. Na sladko jej mažeme marmeládou, slaný je k masu místo chleba. Dokud je čerstvý a teplý, je výborný, druhý den už nic moc.
Jater bylo strašně moc, nedokázali jsme sníst ani polovinu, a to jsme se velice snažili. Sebastián říkal, jak je rád, že medvěda zabil. Už jen kvůli mně, protože pokud budu muset zůstat v kempu sama, aspoň se o mě nebudou muset bát. Každý medvěd má totiž svoje území, do kterého ostatní nelezou a než zjistí, že je prázdné, chvíli to potrvá.
Mrazák ani lednici jsme neměli, tak jsme se snažili co nejvíce masa spotřebovat. Přešli jsme na medvědí dietu: guláš z medvěda, medvěd na kari, medvědí roštěnky, rošťáci… Rošťáci se daly nějakou dobu skladovat marinováni v hrnci ponořeném v ledové vodě potoka. No, dělala jsem, co se dalo.
Jeden den jsme na nedalekém ostrůvku opravovali sítě, když kolem projížděl turista v kajaku. Na špičce měl připevněnou kameru, aby ho snímala i s pozadím krajiny. Pochopitelně měl šikmé oči a byl z Tokia. Představil se nám jako Takayuki, japonský spisovatel směřující k Beringovu moři. Pozvali jsme ho na medvěda na kari a on pak s námi strávil celý večer.
"K medvědovi uděláš rýži, ne?"
"Cože?" zděsila jsem se, "já a dělat rýži pro Japonce? Tak na to teda všichni zapomeňte!"
Kennedy, který dlouho cestoval po Asii a na rýži byl specialista, mne tedy zastoupil. Bohužel se mu kvůli špatně topícím kamnům podařilo to, co nikdy předtím, rýže "katastrofa" v půli hrnce rozvařená v druhé půli tvrdá. Takayuki to snad ani nezaregistroval, jak ji s japonskou uctivostí chválil. Zajímal ho stejně pouze medvěd. Fotografoval Sebastiana, mě, Kennedyho, medvědí kůži, psy a zejména talíř s medvědem. Ten nejvíc. "Můj první medvěd...," zapisoval si Takayuki do cestovního deníku a fotil snad každé sousto.
Na tuhle cestu ho poslal jeho nakladatel, který mu platil veškeré výdaje za to, že Takayuki napíše knihu o řece Yukonu. Alespoň tak jsme to pochopili z debaty, vedené převážně rukama a nohama. Domluva s ním nebyla snadná. Jediné japonské slovo, které znám, "sayonara", bylo pro konverzaci poněkud nevhodné.
Druhý den ráno Takayuki odjel. Popřáli jsme mu šťastnou cestu do Nome. Jak jsme se mnohem později dozvěděli, v pořádku tam dorazil a knihu napsal. K našemu velkému překvapení nás totiž asi po patnácti letech vyhledal na Bear Creeku přes nějakou organizaci kanadsko-japonského přátelství. Tentokrát si sebou přivezl překladatelku i svého vydavatele. Nemusím ani dodávat, s jakou radostí jsme ho po letech uvítali a rýže se tentokrát už povedla…
Oheň se rozšířil. Už i na protějším břehu přes hustou clonu kouře občas probleskly plameny a když jsme jeli prohlížet sítě, neviděli jsme náš kemp. Vrátili jsme se s rybami, u potoka je omyli, a pak seděli v naší otevřené kuchyni a odpočívali u hrnku horkého čaje. Bělka, která byla uvázaná mezi kuchyní a Sebastianovým walltentem, začala najednou podivně štěkat. Hned bylo znát, že je to jiný druh štěkotu než obvykle. Sebastian i Kennedy chytili pušky a rozběhli se do buše. Během několika vteřin byl zpátky Sebastian a křikl na mě:
"Jsou tam dva medvědi, zůstaň tady!"
Věděla jsem, že pokud to bude jenom trochu možné, pokusí se medvědy odehnat, ne však zabít. Medvědího masa jsme měli víc než jsme mohli spotřebovat a ani jeden z nich není lovcem trofejí. Nakonec se jim podařilo jednoho medvěda zahnat do řeky, druhý zmizel neznámo kam a už se nevrátili.
Kennedy mně pak vysvětlil, že medvědi by sem vůbec nepřišli nebýt toho požáru. To oheň donutil zvířata k útěku z jejich revírů. Během dalších dnů prošlo poblíž našeho kempu ještě několik losů a nepočítaně lišek.
Každý den po ranním vybírání sítí se jezdilo na Fortymile, kam z města přijížděl nákladní truck, do kterého se nalovené ryby překládaly. Byla to pořádná dřina, ale kluci si jí přejmenovali na "fishderby". Scházeli se zde rybáři z celého povodí až od amerických hranic. Ryby se nakládaly z lodí do vaniček, vážily na decimálce a opět ručně překládaly do náklaďáku s ledem. Bylo tam vždy veselo a dobrá nálada, ať pralo slunce nebo v mrazivém lijáku, zvlášť když občas někdo objednal zásilku piva, pro všechny. Truck ryby odvážel do města, kde dostal místní kmen Han od státu podnik na mražení a zpracování ryb a stroj k výrobě ledu. Bohužel produkce zkrachovala, když po několika letech přestali dostávat dotace.
Doufáme, že se vám úryvek líbil. Knihu si můžete také objednat po telefonu: 547 356 440 (po-pá 9-18 hodin) anebo vyzvednout v Brně po předchozí domluvě.
Ctirad Oráč