Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Řehoř,
zítra Růžena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Obrázky z Německa

 

Omlouvám se těm čtenářům, kteří pokládají povídání o tom, jak kdo a kde pracoval, jaké tam měl pracovní podmínky, jaké kolegy a vůbec všechno povídání o práci a o zaměstnání za nudné.Vzhledem k tomu, že jsem žel Bohu celý život nepřišel na to, jak se živit jinak než vlastí prací a to ještě ke všemu každodenní, točí se moje vzpomínky i okolo tohoto tématu. Už vzhledem k tomu, že jsem pracoval v několika zemích a u mnoha různých firem.Teď už jsem řadu let doma na tak zvaném „zaslouženém odpočinku“, ale moje myšlenky se často vrací k těm víc než 40 dlouhým rokům, kdy jsem vykonával různá povolání a chodil, či nějak jezdil do práce. A víte, co zjišťuji? Že to bylo v mnoha případech vlastně docela zábavné. Nemyslím snad práci jako takovou, ale všechno okolo ní.

 

Například tohle: Když jsem kdysi asi po pěti letech zaměstnání v Nizozemí začal pracovat v Německu, kam jsem z Holandska denně musel dojíždět, celkem 120 km, zažil jsem hned první den překvapení. Každý člověk má trochu trému, když se ocitne mezi úplně neznámými lidmi. Soustředil jsem se tehdy na to, abych se s nimi především dobře domluvil. První den mi cestou autem do Německa v hlavě burácela holandština, čeština a angličtina, doprovázená němčinou v roztomilé směsi. Snažil jsem se i myslet jen německy, což je dost obtížné a naštěstí se to ukázalo zbytečné. Šlo to najednou jaksi samo od sebe. Noví kolegové byli velice přátelští, vlídně mne přijali a ocenili i mou němčinu, takže jsem se uklidnil. Najednou mně ale vyvedl z míry starší sympatický pán, který přišel k mému stolu přišel a povídá česky: „Nazdar, jak se máš?“ Trochu rozpačitě jsem ho česky ujistil, že teda dobře, načež on německy opáčil, že ta otázka, co mi právě položil, je to jediné co si z češtiny z dětských let ještě pamatuje. Pak ještě zanotoval jakousi dětskou písničku “My jsme děti republiky máme rády jaré cviky“, kterou si prý pamatoval z té doby, když jako malý Sokolík cvičil na sletě v Praze. Vzpomínal na své mládí, kdy byl „na handl“ u jedné pražské rodiny. Syn té rodiny byl zase u jeho rodičů v Liberci. Byla to tehdy běžná a chvályhodná oboustranná snaha zlepšit jazykové znalosti dětí. Časem se ke mně přihlásilo ještě asi pět dalších kolegů - Němců původem ze Sudet. Měli snad dojem, že jsou také tak nějak Češi, nebo co. Zajímavé je, že jsem od nich, ani od nikoho jiného ani jednou neslyšel nějakou výčitku, nebo jedovatou poznámku na téma: Tak vidíte, nás jste vyhnali a teď jste tu sami také… Ani náznakem ne.

 

Asi po dvou letech, když jsem se u firmy trochu rozkoukal, začal jsem hledat cestu, jak se trochu osamostatnit. Jsem už takový neposeda. A vida, brzy se naskytla příležitost odkoupit od tiskárny, kde jsem pracoval, celé reprodukční oddělení. Odvážili jsme se toho ještě se dvěma kolegy a založili si malou reprodukční firmu. Zaměstnanců jsme měli celkem 35, z toho také těch pět těch sudetských Němců - a já byl zase pro změnu „zakoupený“ Holanďan. Proč zakoupený? No přece proto, že jsem za své nizozemské občanství musel zaplatit 1500 guldenů. Ostatní kolegové si z nás dělali legraci a říkali nám Harte Kern, čili tvrdé jádro. Často jsme společně vzpomínali na dětská léta, strávená na lyžích v Krkonoších a já zejména na dobu u babičky v Jičíně a nebo u tety v Liberci. Netrvalo dlouho a sudetští kolegové začali vyzvídat zdali moje žena vaří a zdali umí uvařit to, či ono. Brzy přišla brzy řeč na držkovou polévku. Manželka je opravdu dobrá kuchařka, pro ní by to bylo bývalo snadné, ale jeden skutečně velký problém tady byl, a to kde sehnat ty držky. Radili jsme se a koukali po obchodech, až jsem jednou docela náhodou objevil v jednom supermarketu v oddělení s jídlem pro psy mražené držky. Co teď, risknout to? Koupil jsem dva balíčky a doma jsem pak přemlouval manželku, abychom to nějak zkusili, ty držky zcivilisovat. Vypadaly opravdu hrozně, byly nevyprané, zelené, plné trávy, či čeho. Nakonec jsme je vařili a vařili a vařili, vodu slévali a slévali a slévali, až je po dlouhé době manželka konečně uznala za použitelné. Potom ještě začala okrajovat z dršťek všechno, co jí připadalo nepoživatelné a neestetické. Upozorňuji na to, že ona sama držkovou polévku nerada. No, nebudu napínat, polévka byla nakonec skvělá a já, hrdý jako držkový král jsem vezl hrnek této vzácné tekutiny přes hranice. Natěšení kolegové z tvrdého jádra opatřili kmínové rohlíky - ty také museli objednat u pekaře - a pak jsme už jen vysvětlovali ostatním, co to bude za ohromnou baštu. Ohrnovali nosy až do té chvíle, než jsme začali polévku ohřívat a téměř celým podnikem se linula libá vůně. Však to znáte. Chodili okolo a loudili na nás. Dostávali ochutnat po lžičkách. Polévka jim kupodivu hned zachutnala, přestože držkami tady „nahoře“ v Nordrhein Westfalen všichni opovrhují. Dole na jihu, například v Bádensku je to jiné, tam je dostanete u každého řezníka už krásné vyprané, uvařené a nakrájené na nudličky.

 

Tím jsme si s manželkou na sebe něco spískali. Tedy, já jsem spískal na ní. Uvědomoval jsem si, že není možno stále používat ty držky pro psy a tak jsem po dlouhých diskuzích s řezníkem u kterého jsem v Německu kupoval maso, dohodl, že mi je opatří a nechá na jatkách vyprat. Jenže to nebyl žádný malý balíček, co mi přinesl, najednou jsem měl té vzácnosti asi osm kilo. Další problém byl nedostatek velkých hrnců v naší domácnosti. Vyřešil to jeden kolega, který pracoval jako dobrovolník u Červeného Kříže a tam velký hrnec opatřil. A ještě transportní várnici, která jídlo udržovala teplé. Vařili jsme potom v našich dvou tlakových hrncích na směny, nakonec jsme držky pěkně nakrájeli, přidali jíšku, všechno pěkně okořenili česnekem, marjánkou a paprikou, slili to dohromady - a já vezl kolegům výsledek několikahodinové práce: velký hrnec plný držkové polévky. Odpočítali jsme si pěkně porce a zbytek jsme uložili do mrazáku na „horší časy“.

 

Ale tím to neskončilo, sudetští kolegové se vytrvale a „nenápadně“ ptali, zda by moje manželka nebyla ochotná uvařit nějaké další české speciality. Přitom ode mne věděli, že její zaměstnání vyžaduje mnoho času, že se služebně stále pohybuje mezi Londýnem, Paříží, Vídní a Curychem a dokonce i New Yorkem. Ale musím podotknout, no tedy, utěšuji se tím, že se tím vařením vlastně mnohdy odreagovávala ze stressu, kterému byla vystavena. A tak došlo k výrobě dalších specialit, jako makové buchty, tažený závin, bramborový salát, polévka s játrovými knedlíčky - ale to by bylo příliš dlouhé vyprávění.


Věnujme se raději něčemu vyššímu, třeba různým jazykům. Čeština, náš jazyk mateřský je krásný jazyk. Máme k ní proto pochopitelně zvláštní poměr, doma mluvíme celá léta jen česky, dům máme plný různých českých knih, vedle těch holandských, německých a anglických. Na ulici a ve společnosti se ale snažíme vždy mluvit řečí té země, kde se nalézáme. Není to nějaký hloupý snobismus, ale snaha neupozorňovat na sebe. Lidé zde jsou zvyklí na různé evropské jazyky, a když slyší češtinu, tak okamžitě zbystří pozornost, protože čeština se akusticky silně silně liší od běžných jazyků. Tedy, to mluvím o době minulé, teď je tu tolik různých brebentilů, že se vůbec nedá rozeznat, odkud se vzali. S tím automatismem, totiž snažit se mluvit pokud možno tím jazykem, kterým nás kdo osloví, jsme měli celkem dobré zkušenosti, potíže jsme měli kupodivu až po roce 1989 v Praze. Chtěli jsme obědvat a vešli jsme tedy do jedné restaurace v Pařížské ulici. Místnost byla poloprázdná a číšník se na nás tedy okamžitě vrhnul s otázkou:“Möchten sie speissen?“ Automaticky (viz předchozí řádky) jsme mu německy odpověděli, že ano. Uvedl nás ke stolu a předložil jídelní lístek. Začali jsme se spolu česky dohadovat co si dáme, zdali riskneme tu svíčkovou, když tu v tom vrchní, který stál v doslechu se do nás velmi rozčileně pustil, jak to, že mluvíme česky, když jsme předtím s ním mluvili německy. Manželka se na něj studeně podívala a odsekla, že to byl on, kdo si začal. Od té chvíle velice naštvaný vrchní nás dost nerudně obsloužil a je možné, že nám i do omáčky plivnul.

 

Velice zajímavé je také to, kolik Čechů v cizině spoléhá na to, že jim nikdo nerozumí. Jeli jsme kdysi domů z dovolené ve švýcarském Laaxu, a toulali se ještě kolem Bodamského jezera. Použili jsme tehdy přívoz z Romanshornu do Friedichshafenu. Při naloďování jsem slyšel jeden pár mluvit dosti hlasitě česky a upozornil na ně ženu. Už, už jsem se k nim chtěl přihlásit naším obvyklým „Ahoj Češi…“Ale manželka mne prozíravě varovala, abych na ně raději nemluvil a ještě chvilku pozoroval. Bylo to zábavné. Zaparkovali svůj VW mikrobus a zakrátko jsme zjistili, že se tak nahlas přou o to, kdo z nich je větší vůl. Protože mluvili opravdu velice hlasitě, upoutala jejich konverzace, prošpikovávána velice hrubými výrazy pozornost mnoha pasažérů. Že si nevyměňují roztomilosti bylo každému jasné. My jsme stáli na hoření palubě, rozpačitě krmili kolem poletující racky houskou a byli jsme moc rádi, že tomu hádajícímu se páru nikdo nerozumí. Tedy, doufali jsme, že ne. Vydrželi na sebe ječet, dokud loď nepřistála ve Friedrichshafenu. Byli jsme rádi, když jsme konečně mohli pokračovat dále v cestě. Dva rozhádání krajané se vrátili stejnou lodí nazpět. Ukázalo se totiž, že jeden z nich (ten větší vůl) nechal doma všechny doklady.

 

Zajímavé je též pozorovat chování některých cestujících krajanů, takových těch věčných nespokojenců. Po listopadu 1989 jsme se seznámili s velmi milými lidmi, se spisovatelkou Ilonou Borskou a s jejím manželem Ivem Štukou. Několikrát nás také v Holandsku navštívili. Já, už jako důchodce, jsem se tenkrát snažil ukázat jim krásy a zajímavosti naší mokré země. Jeli jsme si tedy tenkrát po Afsluitdijku, což je ta proslulá dlouhatánská hráz, která odděluje Severní moře od Ijselmeeru. Asi v její polovině je menší restaurace, kde je možno koupit různé běžné občerstvení. Protože bylo nepříjemné počasí zastavili jsme tam na něco pro zahřátí. Předtím jsme během jízdy diskutovali o zvláštnostech chování občanů různých národů, zejména tehdy, když se ocitnou v cizině. Vyprávěl jsem o našich zkušenost s Čechy, kteří bývají během dovolené v cizině dost nespokojení, bolestně postrádají především pivo, knedlíky, špekáčky, tlačenku a jiné typické věci a nedovedou pochopit, že „jiný kraj, jiný mrav“. My to postrádali také, ale všechno se dá skoro všude uvařit. Jen chtít.

 

Zasedli jsme ke stolu a vybírali si na jídelním lístku. Bylo to snadné, protože jak Ilona tak Ivo již při předešlých návštěvách objevili a oblíbili si „panekouky“ (jak si hezky počeštili holandský název pannekoekjes). Jsou to vlastně naše české palačinky. Připravují se na různé způsoby, buď sladké, a nebo se špekem, či se šunkou a se sýrem, a ještě jsou polité zvláštním tmavým sirupem. Zejména děti je milují. Tak jsme si tam seděli u okna, jedli hrachovou polévku a ty palačinky a pozorovali Ijselmeer. Vtom se vhrnula dovnitř dost velká skupina starších pánů, podle oděvu zjevně zuřivých sportovců. Neučinili pokus sednout si ke stolu, ale hrnuli se přímo k pultu, kde byla vystavena různá studená jídla.. Hned se o nich začali hlasitě bavit, ukazovat na ně prstem a různě se ošklíbat a nadávat, že tu nemají nikde nic pořádného k jídlu, jenom ty jejich blbé blafy. K našemu údivu mluvili česky. Obsluhující personál ignorovali. Ilona se na mne trochu vyčítavě podívala a vzdychla „měls pravdu“. Nedalo jí to tehdy a šla se brblajících pánů zeptat odkud jsou. Byli to praví vzdělanci, skupina profesorů z jedné pražské fakulty, na cyklistickém výletě po Nizozemí. Můžete si tenhle příběh také přečíst v knize Ylony Borské “Dobrodruzi s polopensí”.

 

Karel A. Pokorný

 



Komentáře
Poslední komentář: 04.03.2011  00:22
 Datum
Jméno
Téma
 04.03.  00:22 Jan Amos K.
 03.03.  03:15 kmet Je báječné i v této diskusi
 02.03.  20:22 Miluš
 02.03.  16:38 janina
 02.03.  13:21 Irča Vzpomínání
 02.03.  09:31 Lenka
 02.03.  09:23 ferbl
 02.03.  08:18 Vlastav
 02.03.  07:48 venca
 02.03.  07:27 KarlaA