SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Štěpánka,
zítra Felix.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

František Ženíšek - malíř

František Ženíšek je vždy spojován především s uměleckou generací Národního divadla, především spolu s malířem Mikolášem Alšem (1852 - 1913) a sochařem Josefem Václavem Myslbekem (1848 - 1922).

Narodil se 25. května 1949 na Novém Městě v Praze - v Žitné čp. 610 - na rohu Štěpánské ulice. Jeho otec Josef Ženíšek byl poměrně zámožným kupcem a přál si, aby syn následoval kariéru dvou svých příbuzných, kteří byli vyššími lesními úředníky, a proto studoval nejdříve František německou nižší reálku. Tehdy se začalo projevovat jeho malířské nadání. Ze začátku se to otcovi příliš nelíbilo, ale nakonec se dal umluvit a jednomu ze svých zákazníků, jakémusi malíři Zimmlerovi z Vršovic, který mu prý byl dlužen, svěřil synovo umělecké vzdělávání. Pan preceptor doporučil koupi olejových barev, naučil, jak se barvy z plátna smývají vodou a považoval svůj dluh za splacený.

Dalším učitelem Františka Ženíška byl malíř historických výjevů, bydlící v sousedství, Karel Javůrek (1816 - 1922). Javůrek byl vynikajícím kreslířem, takže dal svému žákovi podstatné základy pro jeho přijetí na Akademii výtvarných umění v roce 1863, tehdy sídlící v pražském Klementinu. Ženíšek se stal žákem tehdejšího ředitele akademie Eduarda von Engertha (1818 - 1897). Engerth byl představitelem malířského nazarénského směru, což byl klasicistní směr, zobrazující náboženské náměty a navazující na umění italského malíře Raffaela (1483 - 1520).

Když byl Engerth povolán v roce 1865 jako profesor na malířskou akademii do Vídně, odešel Ženíšek s ním a zúčastnil se tvorby kartónů pro vídeňskou Dvorní operu (nyní Wiener Staatsoper). V roce 1866 byla Vídeň okupována pruskými vojsky a tehdy se František Ženíšek vrátil dost dobrodružně oklikou přes Linec a České Budějovice zpět do Prahy a na akademii pak studoval opět u dalšího jejího ředitele Josefa Mathiase Trenkwalda (1824 - 1897), u něhož patřil k nejoblíbenějším žákům. Trenkwald přešel také v roce 1872 do Vídně.

V roce 1869 vystavoval Ženíšek na Žofíně obraz „Lazar před branou bohatého prostopášníka a na rok se stal jednoročním dobrovolníkem rakouské c. a k. armády.
Od roku 1871 byl členem Umělecké besedy.

Před svým odchodem do Vídně v roce 1872 se Trenkwald postaral o to, aby se jeho žáci uplatnili na výzdobě schodiště Thunovského paláce v Nerudově ulici na Malé Straně (dnešní Italské velvyslanectví), které upravil architekt Josef Zítek (1832 - 1909). Ženíšek spolu s malířem Josefem Tulkou (1846 - zmizel 1882) namaloval alegorie, znázorňující běh lidského života. Byla to jakási generálka pro pozdější výzdobu Národního divadla. V té době vystavoval Ženíšek na výstavě na Žofíně kartóny „Příchod do nového sídla“ a „Obžínky“. Měl společný ateliér s polským malířem Alfredem von Wierusz-Kowalskim (1849 - 1915) a Václavem Brožíkem (1851 - 1901) na Mariánském náměstí v Praze. Na akademii se vrátil v roce 1874 v důsledku toho, že měl na základě žádosti Společnosti přátel umění představit novému ředitelovi akademie, holandskému malíři Janu Swertsovi (1820 - 1879), jaká je úroveň absolventů pražské školy. - Ale stejného roku maloval ve Vídni podle návrhu Trenkwaldova obraz „Zjevení se Krista“, určený pro kostelík na hoře Tábor.

Jeho pražský učitel Swerts mu zprostředkoval další práci, tentokrát v Belgii, kde podle jeho návrhů maloval v r. 1875 spolu s malířem Bohumírem Gódou Roubalíkem (1845 - 1928) nástěnné obrazy na radnici v Courtray. Zde se poučil o historické malbě belgické malířské školy. Následovaly tři roky práce ve Vídni, kde spolu s Josefem Tulkou a malířem Maximiliánem Pirnerem (1854 - 1928) pracoval na kartónech výzdoby oken pro Votivní chrám ve Vídni.

V roce 1877 se vrátil do Prahy a zařídil si společný ateliér s malířem Antonínem Chittussim (1847 -1891). Tehdy nakreslil a namaloval pro vídeňský salón H. O. Miethkeho akvarelový pohádkový cyklus „Zvířátka a Petrovští“. Na oslavu vzkříšení francouzského hospodářství po francouzsko-pruské válce v roce 1870 se v roce 1878 konala v Paříži všeobecná výstava (L´Exposition Universelle). Ženíšek získal stipendium na návštěvu výstavy a při návštěvě Paříže namaloval pro obrazárnu vídeňské akademie kopii obrazu španělského malíře Diega Velázqueze (1558 - 1660) „Infantka Klára Eugénie“.
V roce 1879 byla vypsána soutěž na výzdobu Národního divadla a Ženíšek spolu s Mikolášem Alšem podali své návrhy pod názvem „Okřídlená paleta“. Soutěž vyhráli a odjeli na studijní cestu do Itálie, což byla podmínka poroty. Po návratu nastala realizace návrhů výzdoby Národního divadla. Zde bohužel nastal rozkol mezi Ženíškem a Alešem. Ženíšek tvořil uhlazeně podle novorenesančních požadavků, vycházel z díla Josefa Mánesa (1820 - 1871) a inspiroval se dílem francouzského malíře Jeana Ingrése (1780 - 1867). Protože měl už z ciziny větší věhlas, získal si oproti Alšovi větší oblibu v pražských měšťanských kruzích; jako Sokola - členem Sokola byl Ženíšek od r. 1866 - ho hájil i Miroslav Tyrš (1832 - 1884) - kdežto Aleš poněkud ze současného vkusu vybočoval.

Spor o podíl obou umělců na výzdobě Národního divadla nebyl dosud vyřešen; tam, kde Ženíšek usiloval o plastičnost a vyrovnanost, dával Aleš přednost kontrastu a dynamičnosti. Mikoláš Aleš také nesdílel Ženíškovu ambicióznost, která mu byla bytostně cizí. - Během života obou umělců společnost dávala přednost Ženíškovi, po jejich smrti byl více vyzdvihován Aleš. Z výzdoby Národního divadla jsou tedy některé obrazy malovány ve spolupráci s Alšem - například luneta „Žalov“, pak velké alegorické obrazy „Historie“, Mythus“ a „Život“. Na Mánesa obzvláště navazuje stropní výzdoba hlediště Národního divadla s alegoriemi znázorněnými Múzami jednotlivých umění - „Lyrikou“, „Epikou“, „Tancem“, „Mimikou“, „Hudbou“, „Malířstvím“, „Sochařstvím“ a „Architekturou“. Tyto návrhy byly výlučně dílem Ženíškovým. Na stropě foyeru jsou alegorické Ženíškovy obrazy „Zlatý věk umění“, „Úpadek umění“ a „Vzkříšení umění“. Přemalby těchto obrazů po požáru Národního divadla byly svěřeny slovinskému malíři Januzovi Šubićovi (1830 - 1903) a Bohumíru Roubalíkovi, kteří pracovali pod Ženíškovým vedením.

Žení

šek vyhrál i soutěž na původní oponu, ta však shořela při požáru Národního divadla v roce 1881. Na oponě se uprostřed vznášel Génius s vavřínovým věncem v pravé a s palmovou ratolestí v levé ruce. Vpravo byla alegorická postava Hudby a vlevo Dramatu. Pod oponou byl vlys, který připomínal Mánesův „Život na panském sídle“. Drobné postavičky vykládaly z velké nákladní lodi stavivo k Chrámu znovuzrození. Vlevo byla alegorická postava Prahy a vlevo Vltavy. - Další oponu po požáru už Ženíšek pro zaneprázdněnost nemaloval, práce byla tedy svěřena Vojtěchu Hynaisovi (1854 - 1925).

Na stěně foyeru Národního divadla je Ženíškův obraz „“Zpěv bohatýrský“. Ženíšek se svými pracemi stal velice známým a oblíbeným malířem. Vedle členů své rodiny portrétoval různé současné osobnosti - své kolegy výtvarné umělce - Mikoláše Alše, Josefa Tulku, architekta Františka Schmoranze (1845 - 1892), loutkáře Antonína Kopeckého (1821 - 1885), různé veřejné osobnosti a šlechtice. Na jednom z jeho portrétů byl i jeho přítel Josef Šebestián rytíř Daubek (1842 - 1822), který byl jeho významným objednavatelem. Pro něj namaloval v roce 1882 jeden ze svých obrazů, který je nejpopulárnější, protože byl kdysi rozšířen v reprodukcích po celé zemi - „Oldřich a Božena“.

Později se snachou tohoto Ženíškova přítele stala významná česká pěvkyně Jarmila Novotná (1907 - 1994), ale k seznámení pěvkyně s Daubkovým synem došlo až po smrti Josef a Šebestiána Daubka.

Velice často pobýval Ženíšek také na zámku rodiny Daubkovy v Lítni, který byl místem schůzek významných tehdejších umělců - kdysi i Josefa Mánesa, pak Maximiliána Pirnera, Josefa Václava Myslbeka a architekta Antonína Wiehla (1821 - 1885), který později navrhoval vyšehradský Slavín. V roce 1882 navrhl Ženíšek sgrafito „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“, které je na novorenesanční budově dnešního Smetanova muzea na Novotného lávce v Praze. Některé z historických postav na něm namaloval Mikoláš Aleš. V r. 1884 podnikl s Daubkem cestu po Holandsku.

Roku 1885 byl povolán za profesora figurální kresby na nově zřízenou uměleckoprůmyslovou školu v Praze (nyní Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze). Jeho asistentem byl malíř Jakub Schikaneder (1855 - 1924). Prvním ředitelem školy byl architekt František Schmoranz. Profesorem zde byl Ženíšek do roku 1896. V té době navrhoval výzdobu pro nově stavěné novogotické chrámy v Praze - pro karlínský kostel svatých Cyrila a Metoděje a pro vinohradský kostel svaté Ludmily. Jednou z jeho zakázek byla i výzdoba stropu dvorního vlaku pro císaře Franze Josefa I. Roku 1896 byla pražská malířská akademie zestátněna a Ženíšek se stal spolu s Josefem Václavem Myslbekem jejím profesorem.

Od roku 1890 působila v Praze Česká akademie věd a umění Františka Josefa I. a Ženíšek se stal jejím členem. Josef Hlávka (1831 - 1908), který byl iniciátorem a zakladatelem této vědecké instituce, objednal u Františka Ženíška císařův obraz. Podmínkou svolení dvora totiž bylo, aby mocnářův obraz namaloval význačný český umělec, člen této akademie. - Dlouhá léta se tato skutečnost nezveřejňovala - obraz byl uchován zásluhou Hlávkovy nadace - a nyní je v majetku Akademie věd České republiky.

Po smrtí sochaře Bohuslava Schnircha (1845 - 1901) pracoval Ženíšek v jeho ateliéru v Mikovcově ulici čp. 548 na pražských Vinohradech. Pro výzdobu Pantheonu Národního muzea v Praze namaloval Ženíšek začátkem dvacátého století lunety „Svatý Metoděj dokončuje překlad Písma“ a „Libušino proroctví“. V letech 1903 až 1904 byl rektorem Akademie výtvarných umění. Za působení na obou výtvarných školách vychoval mnoho slavných malířů. Z jeho nejvýznačnějších žáků na Uměleckoprůmyslové škole to byl Jan Preisler (1872 - 1918). Dalšími význačnými žáky byli bratři Špillarové - Jaroslav (1869 - 1917) a Karel (1871 - 1939), František Kobliha (1877 - 1962). Z dalších jmen je možné připomenout: Jan František Gretsch (1866 - 1894), František Urban (1868 - 1919), Jan Dědina (1870 - 1955), Karel Záhorský (1870 - 1902), Arnošt Hoffbauer (1869 - 1944) Josef Antonín Zázvorka (1894 - 1980), Oldřich Hlavsa (1889 - 1936), Rudolf Adámek (1882 - 1953), Jano Köhler (1873 - 1941) aj.

V roce 1903 namaloval Ženíšek monumentální obraz „Záhuba Adamitů“ a v roce 1905 cyklus obrazů o svatém Janu Křtitelovi. Cyklus obrazů namaloval také v roce 1907 k opeře Bedřicha Smetany „Prodaná nevěsta“. V letech 1910 až 1913 pracoval na kartónech pro Obecní dům v Praze. Na stropě Grégrova sálu je triptych „Život“, „Poezie“ a „Smrt“ a na zdi proti oknům je další triptych „Píseň milostná“, „Píseň válečná“ a „Píseň pohřební“. Pro Smetanovu síň Obecního domu navrhl nástropní malbu. Z roku 1911 je obraz „Svatý Václav na koni“.

František Ženíšek byl ženat s Barborou, rozenou Otradovcovou a manželé měli celkem šest dětí - tři dcery a tři syny. Syn František (1877-1935) byl otcovým žákem a úspěšným malířem. Syn Julius byl úspěšným strojírenským podnikatelem. Juliova dcera Máňa Ženíšková - Pištěková (1909 - 1982) byla herečkou a maminkou dnešního významného filmového výtvarníka Theodora Pištěka.

František Ženíšek byl uznávaným malířem a byl zahrnován poctami až do své smrti. Zemřel 15. listopadu 1916 a je pochován na Olšanských hřbitovech. Od roku 1936 je na jeho hrobě jeho busta od sochaře Ladislava Jana Kofránka (1880 - 1954). Ve foyeru Národního divadla je Ženíškova busta od sochaře Miroslava Pangráce (* 1924). Ulic s jeho jménem není mnoho - vedle Prahy je to Líteň, kde často býval, Šestajovice, Ústí nad Labem a Ostrava.

František Ženíšek byl skvělý kreslíř, nesmírně pilný a ukázněný malíř, který velice dobře znal požadavky své doby na umění a zcela se tomu přizpůsobil. Připomínkou pro naši dobu je především velká řemeslná zručnost a svědomitost malířova, která dnes sice dost často není na pořadu dne současných umělců, ale právě proto mají jeho díla pro současnost tak velkou cenu.

Dobromila Lebrová

* * *
Zobrazit všechny články autorky