Parní stroj ¾eleznièní vodárny
Jako dítì jsem na letní prázdniny jezdila vlakem a proto jsem chápala, ¾e i mašinka musí v tom horku pít tak, jako já. Bylo to docela zajímavé podívání a zpestøení dlouhé cesty, kdy¾ voda proudem plnila mašinì bøicho.
Ale nástupem elektrifikace a nahrazení páry elektøinou, vodní jeøáby ze stanic postupnì mizely i ty z ústeckého støekovského nádra¾í.
Netušila jsem, ¾e právì tam, po dlouhých letech, v nenápadném a omšelém objektu najdu srdce vodárny z roku 1873. Tuto stavbu vytvoøil architekt Karel Schlimp, který se také podepsal na budovì bývalého nádra¾í Praha Tìšnov, oznaèovaného za nejkrásnìjší nádra¾í Evropy, bohu¾el ji¾ neexistujícího.
Vodárna byla spuštìna pøi zahájení severozápadní dráhy z Lysé nad Labem do Dìèína v roce 1874. Voda byla pøivedena umìlou štolou z øeky Labe pøes dvì silnice do studny (cca24m hluboké) ze které èerpadlem byly plnìny dvì nádr¾e v prvním patøe, ze kterých samotí¾í proudila voda potrubím do vodních jeøábù. Ve støední èásti objektu se nachází strojovna se stojatým novým parním kotlem z roku 1911 od rakouské firmy Pauker. Právì s ním byl pozdìji problém, proto¾e od nìho chybìl rodný list, tedy mosazný štítek a bez nìho nebylo mo¾né kotel zprovoznit. Provoz vodárny byl ukonèen poèátkem osmdesátých let a objekt chátral, a¾ na nìho upozornil jeden ¾eleznièní nadšenec, který ho objevil. Zubrnická muzeální spoleènost prosadila zaøazení mezi chránìné technické památky. Našel se další nadšenec, který se s kamarády pustil ve svém volném èase do oprav.
Chybìla veškerá mosazná armatura, kterou bylo nutno nahradit. Trvalo dalších deset let ne¾ se objevil návštìvník s mosazným štítkem, který si jeho otec ¾eleznièáø donesl domù na památku. Pak pod dozorem kotelního komisaøe se uskuteènila tlaková zkouška kotle s tím, ¾e toto historické zaøízení ustálo 12 atmosfér, tedy o 4 atmosféry více, ne¾ uvádìla na štítku výrobní firma.
Veøejnosti se ji¾ fungující kotel pøedstavil v rámci dnù Evropského kulturního dìdictví v záøí roku 2018. Ji¾ pøed tím byla strojovna ukazována veøejnosti za pomocí náhrady silného a hluèného kompresoru, ale s tím se nadšenci nechtìli smíøit. I kdy¾ uvedením kotle do provozu jim pøibyla další práce, pøíprava døeva na jeho krmení. Je dobøe, ¾e šikovní nadšenci stále ještì existují a za jejich práci jim patøí velký dík i za záchranu tohoto unikátu, posledního dochovaného a funkèního zaøízení tohoto druhu u nás.
