Nedaleko obchodního støediska je pøes rušnou vozovku pøechod pro chodce, ale øidièi zde jezdí dost bezohlednì a chodci radìji poèkají chvilku, ne¾ by riskovali zranìní. Semafor by mo¾ná dost vyøešil, ale z nìjakého dùvodu tady chybí.
Kdy¾ dnes do práce spìchal, všiml si staøeèka, nesmìle postávajícího pøed pøechodem, ale neodva¾ujícího se na nìj vykroèit. Kolem chvátali lidé a nijak si ho nevšímali, nato¾ aby mu pomohli. I pøišlo mu staøíka líto, zpomalil krok a pøevedl ho pøes vozovku, ten mu mnohokrát dìkoval, a¾ to pøipomnìlo pohádku o kouzelném dìdeèkovi, který splní pøání. Ale to se nestalo a ka¾dý šel svou cestou.
Kdy¾ se odpoledne vracel domù, spatøil na obrubníku pøed pøechodem jiného staøeèka, i pøevedl ho ochotnì a ještì chvíli slyšel, jak mu dìkuje, i kdy¾ u¾ se rozešli. A¾ doma mu to pøipadlo zvláštní, jindy tady postávat staøíky nevidìl – buï jim jindy nìkdo pomohl pøed ním, nebo to dnes byla náhoda. Vzpomnìl si na toho „ranního“ a usmál se pøi té vzpomínce, jak na chvilku podlehl pohádkové iluzi a málem èekal, a¾ se ho dìdeèek zeptá, jaké pøání mu mù¾e splnit. Ale i tak ještì chvíli sna¾il se rozpomenout, odkud mu ten staøeèek pøipadl povìdomý, jako by se ji¾ nìkdy setkali.
Ale pak na to pozapomnìl ve shonu všedních dní.
O nìkolik dnù pozdìji „svého“ prvního staøeèka uvidìl ráno zase na tom samém místì, pozdravil ho a pøevedl na druhou stranu, a bylo mu pøitom dobøe u srdce, jako by si nyní uvìdomil, odkud ho zná - ze setkání pøed pár dny. Staøeèek mu opìt dìkoval a byl velmi milý, ale zase se ho nezeptal na nìjaké pøání. Nicménì se za ním chvilku díval, jak mizí ve vchodu do metra. Odpoledne probìhlo bez staøeèka na pøechodu, a málem se pøistihl, ¾e ne¾ pøešel, tak nìjakého témìø vyhlí¾el. Ale nic z toho nebylo.
Jak plynuly dny, nepravidelnì se potkávali, pøevedení pøes vozovku na nebezpeèném pøechodu bylo pro oba ji¾ málem drobným rituálem, po kterém jim den zkrásnìl, by» bez fanfár a víøení bubnù èi jásání davù neb vùnì kadidla èi øezaných kvìtù ve svitu ohòostroje.
Nastala doba prázdnin, mìsto se zèásti vylidnilo od domorodcù, zato pøijalo nápor turistù do své pohostinné náruèe. Ti obdivovali architekturu mnoha století, jiní zvìdavì èi nedùvìøivì ochutnávali jídla národní kuchynì, ale všichni fotografovali jako na soutì¾i a na krátkou dobu se stali neoddìlitelnou souèástí mìsta.
S novým školním rokem se tìšil na další setkání se staøeèkem u pøechodu, kde by se pozdravili ji¾ jako staøí známí a provedli drobný rituál pøechodu po zebøe. Uvìdomil si, ¾e se díky tomu odcházel dnes z domova o chvilku døív, aby nepøijel pozdì do zamìstnání a ještì mìl èas na pomalou cestu pøes vozovku.
Pøekvapenì zpozoroval, ¾e pøes prázdniny se u pøechodu neobjevil semafor, ale pokladna jako na pouti. Na ní byla velká reklama „Vykroète dnes s dobrým skutkem za pouhých 5 korun!“ Lidé si kupovali tikety s datem a hodinou provedení dobrého skutku, potvrzeným mezinárodní spoleèností „Dobrý skutek s.r.o.“ Pak si smìli pøes vozovku pøevést jednoho z èekajících staøeèkù v prostých uniformách s odznakem spoleènosti a s èíslem. Podobná pokladna i èekající dìdeèkové byli té¾ na druhé stranì pøechodu. Ochotné biletáøky dávaly dohromady dìdeèky ve stejnokroji se zákazníky s platným tiketem, a dbaly té¾ o poøádek pøi vstupu na zebru.
V ú¾asu chvíli postával, nechápaje tuhle zmìnu, nikde ale nevidìl toho „svého“ staøeèka, kterého pøevádìl z prostého soucitu - a na kterého se tìšíval. Pøešel tedy sám, nekoupil si dobrý skutek dùmyslnì zde a levnì organizovaný, tøeba po nìm nìkolik dìdeèkù v uniformách natahovalo ruce.
Den mu pøipadl šedivý a zata¾ený, mìl pocit, ¾e se ochladilo – ale venku byl krásný záøijový den. Naleštìné odznaky spoleènosti se nádhernì blýskaly na uniformách dìdeèkù ve slu¾bì pro „Dobrý skutek s.r.o.“ Nikdo z nich vlastnì nepotøeboval pøevést na druhou stranu doopravdy, ale dostávali za ka¾dé pøevedení 1 korunu z ceny tiketu, biletáøkou proplacenou hned po pøíchodu s prùvodcem na druhou stranu.
Kdy¾ se odpoledne vracel domù, dìdeèkové tam stále èekali, pokladny byly otevøené a lidé konali dobré skutky k potìšení jich samých, èekajících dìdeèkù i samotného provozovatele, reportérù i fotografù. Zatímco èertíci dole se mohli potrhat smíchy nad akcí v pøenosu barevné prùmyslové televize, kterou si svìtový provozovatel dobrých skutkù nainstaloval, andìlé nahoøe se po sobì mlèky dívali a otírali si zpocená èela, pobledlejší víc ne¾ jindy.
Pøišel domù a bylo mu smutno nad tím cirkusem „Zebra“, jak si to pro sebe pojmenoval. Poci»oval nevolnost jako andìlé nahoøe, ale ti byli k nìmu milosrdní a ušetøili ho pohledu na zkrvaveného staøeèka, sra¾eného nedaleko odtud autem do pøíkopu. Bez uniformy, odznaku a platícího zákazníka ho biletáøky nepustily na vyhrazený pøechod pro chodce - i zkusil to, chudák, o kus vedle sám. Jeho vyhaslé modré oèi se posud u¾asle upíraly k obloze, jako by stále hledaly odpovìï na nìjakou otázku. Mo¾ná, ¾e tu odpovìï znáte vy...
