Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
LEJDYNA A JÁ V dobì, kdy jsem zùstala se svými dìtmi sama, chopili se mì dobøí pøátelé a pøinutili mì jezdit s nimi pod stany, do chat a vypùjèených chalup. Byl to skuteènì dobrý lék na nervy, které jsme mìly s dìtmi tehdy rozkmitané ponìkud více, ne¾ je zdrávo. Parta mých pøátel se vyznaèovala kromì upøímného kamarádství a jiných dobrých vlastností nezviklatelným smyslem pro humor. Toho nám právì bylo zapotøeb nejvíce. Ka¾dý pátek jsme s dìtmi nadšenì zabalily bagá¾ a èekaly – a¾ pro nás nìkdo z pøátel pøijede.
Tehdy jsem zatou¾ila po vlastním voze. Ne ¾e bych s dovozem mìla potí¾e. Pøátelé byli ochotní a staèilo jen vìci zorganizovat. Napøíklad: Petøe, zítra ve dvì buï prosím tì na Smíchovì, tam nalo¾ kánoj, pak se stav vymìnit propanbutanovou bombu, máš to hned vedle. Ve tøi pøijeï do Podolí nalo¾it matraèky, spacáky, stan a ruksak s jídlem Jo, a nezapomeò na bend¾o a kytaru! Františkovi zavolej, a» pøijede ve ètyøi pro mì a pro dìti. Jestli se všichni vejdeme, nevím, pozvala jsem ještì Lídu s malou Míšou. Bylo by tedy dobré, kdybys pozval ještì nìkoho s vozem, aby se taky nìkam vešly tvoje dìti a Vìra.
Obvykle všechno klapalo, ale pøece jen jsem mìla pocit, ¾e kdy¾ má ka¾dý ještì kupu svých dìtí a bagá¾e, není ode mne fér nemít vlastní povoz. Proto kdy¾ se mi naskytla levná koupì vozu znaèky Praga Lady z roku 1939, neváhala jsem. Bývalý majitel mi øekl, ¾e je to vùz spolehlivý, bytelný, potøebuje pouze ponìkud seøídit spojku a nalakovat. „Jezdí?“ ptala jsem se. „Ano, v¾dy» vám povídám, ¾e jen tu spojku…“ Pøerušila jsem ho.
Spojka mì zajímala asi tak jako veverku kvadratické rovnice. Beru. Nemìla jsem tušení, jak auto vypadá pod kapotou. Vìdìla jsem jen, ¾e auta jezdí na jakýsi motor, do kterého se nìkudy lije benzin a ¾e to funguje nìjakým záhadným zpùsobem, který nikdy nepochopím. Mìla jsem ale strýèka, bývalého automobilového závodníka a mechanika nad mechaniky, tak¾e kdy¾ bude tøeba se pouèit, zeptám se ho.
Øidièák jsem mìla, a to témìø èerstvý, ale øidièskou èi spíše automechanickou zruènost ¾ádnou. V moderní autoškole nás pouèili, ¾e existuje servis, a proto není nutno se v autech vrtat. Také si ještì z pøednášky lékaøe pamatuji, ¾e kdy¾ vidíme na silnici zranìného, kterému z konèetiny kouká kost, nemáme mu ji strkat zpátky.
Mùj kamarád František mi sice dovolil, abych mu nìjakou dobu nièila jeho zánovní embéèko, ale sedìl vedle mne coby pøísný dozor, tak¾e jsem se k samostatnosti stejnì nedopracovala.
Pamìtníci, vzpomínejte!
