O potøebì kontroly, moci a bezpeèí
Zvláštní fenomén v ¾ivotì jednotlivce i spoleènosti pøedstavuje naše (nìkdy a¾ chorobná) potøeba kontroly. Odkud a proè se tato potøeba bere? Pøináší nám pozitiva, èi spíše negativa? Uvìdomujeme si vùbec, nakolik a jak silnì ovlivòuje náš ¾ivot? Co se dìje s naší psychikou, pokud se ocitnou vìci, na kterých nám zále¾í, mimo naši kontrolu? A mù¾eme mít vùbec pod kontrolou to, o co všichni tak vehementnì usilujeme – svùj vlastní ¾ivot? Nebo neznamenáme víc ne¾ list unášený vrtkavým poèasím, chvíli letící rychle, pak zase pomalu, nahoru a dolù, dopøedu a zpátky… A kontrolujeme sami sebe? Ovládáme své emoce? Strachy a úzkosti? Doká¾eme si poruèit, nebo prohráváme souboje se svými neøestmi, slabùstky èi vnitøními démony? A co teprve kontrola ze strany státu? Jak silná by mìla být jeho role v našich ¾ivotech? Kdy ještì mluvíme o demokracii a kdy u¾ nebezpeènì sklouzáváme k autokracii? Kde se nachází hranice mezi individuální svobodou èi soukromím a zájmy ve veøejném blahu? Proè napøíè dìjinami slábne spoleèenská kontrola, ale posiluje ta institucionální?
Ach, velmi mnoho otázek, ¾e ano? A odpovìdi se èasto hledají tak tì¾ce! Polo¾me si proto nyní otázku jedinou: Máme pod kontrolou tento okam¾ik? Jste pøesvìdèeni, ¾e ano? Nebo tomu „pouze“ vìøíte? Mo¾ná sedíte doma, popíjíte odpolední èaj, vyøídili jste všechny naléhavé povinnosti i denní úkoly, pøíjemnì relaxujete… svìt (váš ¾ivot) se zdá v poøádku. Vypadá to, ¾e máte vše pod kontrolou. Situace je bezpeèná a vy ji ovládáte.
Ne.
Ve skuteènosti neovládáme skoro nic. A nìkdy ¾el nejménì sami sebe. Jsme prostì jen pírko ve vìtru…
O potøebì kontroly, moci a bezpeèí
Pokud se mi podaøilo úvodními otázkami vzbudit váš zájem, mù¾eme konstatovat, ¾e se mi nad vámi podaøilo uplatnit urèitý zpùsob kontroly, resp. moci (tyto pojmy spolu úzce souvisí, jak uvidíme dále). Pøimìl jsem vás následovat tok mých myšlenek. Mo¾ná vás teï napadá, nakolik nás kontrolují ostatní lidé, ani¾ si to vùbec uvìdomujeme? A naopak, nakolik kontrolujeme my je? Nìkteøí z nás by ve svém ¾ivotì nejradìji kontrolovali úplnì vše – a» u¾ vìdomì èi nevìdomky. V první øadì samotný ¾ivot. Dále ¾ivoty druhých (dìtí, partnerù, pøíbuzných…). Vyu¾ívání svého èasu (mimochodem toho nejcennìjšího, co máme). Samozøejmì tou¾íme mít pod palcem i to, co jíme a pijeme (chceme být pøece zdraví a ¾ít co nejdéle). Potøebujeme monitorovat, co se dìje v našem okolí, v sousedství, ve škole, kam chodí dìti, ve firmì, kde pracujeme… Nìkteøí se a¾ chorobnì sna¾í dostat pod kontrolu (nebo snad zastavit nebo dokonce zvrátit?) nevyhnutelný proces stárnutí. Peèujeme o náš obraz v oèích druhých a zále¾í nám na tom, co si o nás myslí. ®árlivì støe¾íme svá nelichotivá tajemství. Kontrole neunikne ani rodinný rozpoèet… Úèty… Známky dìtí ve škole… A milion dalších vìcí… Øidiè kontroluje auto a dopravní situaci. Uèitel tøídu a výchovnì-vzdìlávací proces. Stát obèany. Šéf podøízené, rodiè dìti, prùvodèí jízdenky… Kontrola je, zdá se, všudypøítomná.
Je nepochybnì skvìlé, jak se technologicky jako lidstvo øítíme kupøedu, otázkou nicménì je, zda také v¾dy umíme pokrok adekvátnì vyu¾ít a jsme na takové mentální a morální úrovni, ¾e nám pøináší více benefitù a pøíle¾itostí ne¾ rizik a negativ. Ka¾dopádnì smekám pomyslný klobouk pøed tím, co všechno dnes doká¾í kupøíkladu chytré hodinky. Jeden malinký pøístroj na zápìstí vám zmìøí tep, krevní tlak, míru kyslíku v krvi, spálené kalorie, poèet krokù, dokonce i míru stresu, spánkové fáze, jejich kvalitu… a desítky a desítky dalších více èi ménì èi vùbec u¾iteèných hodnot. Tomu se øíká mít zdraví pod kontrolou! Souèasnì tu samozøejmì kontrolujete i èas – bavíme se pøece stále o hodinkách, ne? Mù¾ete tu mít kalendáø, schùzky a dùle¾ité akce, co nesmíte prošvihnout. Pøijdou vám sem notifikace èi rovnou celé zprávy, tak¾e e-maily, smsky, sociální sítì, sakumprásk vše pod kontrolou. Práce, škola, rodina. Skuteèný i online ¾ivot. S hodinkami i zaplatíte, tak¾e disponujete kontrolou i nad svými financemi. Uká¾ou vám zprávy a poèasí, mù¾ete kdykoliv zkontrolovat, co se dìje kdekoliv ve svìtì i jestli nezmoknete. Heuréka! Naše potøeba kontroly se ještì nikdy netetelila takovým blahem. Opravdu se zdá, ¾e takto mù¾eme kontrolovat ohromné mno¾ství promìnných týkajících se našeho ¾ivota a svìta a tím pádem mít pod kontrolou i vlastní existenci. Jen¾e v tom spoèívá zrádný háèek – dovolím si tvrdit, ¾e právì pøedstava, ¾e kontrolujeme vlastní ¾ivot, základ všeho ostatního, je pouhou iluzí. Máloèemu tak neochvìjnì a souèasnì mylnì vìøíme jako tomu, ¾e tøímáme otì¾e svého osudu pevnì ve svých rukou. Osobnì bych øekl, ¾e o nì obèas zavadíme, krátce je chytíme, pak nám zase vyklouznou a nic s tím nenadìláme. (Mimochodem pøesnì v tomto duchu se kdysi vyjádøil francouzský císaø Napoleon Bonaparte, svého èasu nejmocnìjší mu¾ svìta – mohl jen pozorovat, jak ztrácí moc a nic s tím nesvedl.) Upøímnì doufám, ¾e tuto esej dokonèím. Ale vím to? Kdy¾ píšu tyto øádky, hodiny ukazují tøi ètvrtì na deset veèer a já ani netuším, zda se zítra ráno vzbudím. Zda mì cestou do práce nesrazí auto. Jestli neztratím inspiraci. Jestli… To je jedno. Netuším ani, co bude za minutu, nato¾ za hodinu èi zítra nebo za týden. Vy také ne. Máme pouze pøítomný okam¾ik. Tenhle moment… Tuhle chvíli… Sotva se však pøítomnosti zkusíme dotknout, pláchne do minulosti. Se sebelepší technologii nemù¾eme a snad ani bychom nemìli chtít dostat naše ¾ití pod absolutní kontrolu. V nevyzpytatelnosti osudu se skrývá krása i ošklivost, radost i bolest, ¾ivot i smrt. Mít vše pod kontrolou by bylo sice pomìrnì bezpeèné, ale souèasnì i nezmìrnì nudné.
Nicménì v tìchto øádcích se ukrývá odpovìï na to, proè námi prostupuje tak silná touha nìkoho èi nìco neustále kontrolovat. Kontrola toti¾ znamená moc a bezpeèí. A všichni ¾iví tvorové usilují o to trávit svùj èas v co nejvìtším bezpeèí, pøe¾ít a rozšíøit svou genetickou informaci. K tomu potøebujeme disponovat mocí, proto¾e moc znamená pøe¾ití a šíøení svého rodu. Pøedstavme si pravìkou tlupu lovcù mamutù. Aby její èlenové obstáli tváøí v tváø drsné pøírodì i konkurenèním tlupám, museli vyvinout enormní snahu. A èím více faktorù dokázali dostat pod kontrolu (alespoò èásteènì), tím víc rostly jejich šance na úspìch. Potøebovali kontrolovat vstup do jeskynì, pozdìji vesnice èi hradištì, pøístupové cesty pøes lesy a moèály, znát dobøe blízké i vzdálenìjší okolí. Potøebovali kontrolovat lovištì a pohyby stádních zvíøat. Museli kontrolovat a udr¾ovat oheò. A v neposlední øadì nesmìli opomenout kontrolovat i funkènost a soudr¾nost samotné komunity. Ovládat tyto ¾ivotnì dùle¾ité jevy znamenalo s trochou štìstí pøe¾ít do dalšího dne. Ztratit, by» jen na chvíli, kontrolu nad jedinou promìnou v tomto drsném svìtì naopak mohlo skonèit katastrofou. Mezi ¾ivotem a smrtí vedla tenouèká linka. Ostatnì pokud se od prehistorie posuneme o kus dále v chronologii, navštivme jakýkoliv monumentální støedovìký hrad a hned to zakusíme na vlastní kù¾i – studené kameny na nás dýchnou svou minulost. Uvìdomíme si, ¾e jako páni hradu bychom byli v bezpeèí a mohli bychom uplatòovat svou moc nad ubo¾áky v podhradí, stejnì jako mìsíce vzdorovat agresivním dobyvatelùm.
Kromì výše napsaného jistá kontrola situace umo¾òovala další dùle¾itou vìc pro zachování sebe sama – predikci. Pokud vìci kontrolujeme, doká¾eme toti¾ mnohem lépe pøedpovídat jejich další vývoj. Co¾ neznamená, ¾e v¾dy a jistì odhadneme další dìní, ale mù¾ete se tìšit (i výraznì) vyšší pravdìpodobnosti úspìchu. A to logicky vyús»uje v ni¾ší míru stresu, proto¾e chceme, aby naše budoucnost byla co nejvíc pøedvídatelná, aby se v nich nacházelo co nejménì nejistoty. Náš mozek nefandí zmìnám a nepøedvídaným situacím. Nejistota pøináší úzkost a stres, co¾ jsou nevítané a ohro¾ující stavy organismu.
Bezpeènost, resp. víra v ní, je pro nás logicky velice dùle¾itý komponent bytí. Prostì musíme vìøit, ¾e máme ¾ivot a svìt kolem nás pod kontrolou, abychom vùbec ráno vstali z postele. Svìt toti¾ pøedstavuje extrémnì nebezpeèné místo a my si uvìdomujeme, ¾e ho nemù¾eme mít celý a v¾dy pod kontrolou, a proto alespoò vìøíme, ¾e to, èemu nerozumíme, øešili odborníci, kteøí danou problematiku mají pod kontrolou. Napøíklad pokud letíme letadlem, vìtšina z nás nemá ani potuchy o tom, jak takový neuvìøitelnì slo¾itý a fantastický stroj funguje ani jak ho øídit. Ovšem velice ¾ivì si umíme pøedstavit, co by se pøihodilo, kdyby se ve výšce deseti tisíc metrù nad zemí nìco fatálnì pokazilo. Usednout do takového stroje proto na jednu stranu mù¾e pøipomínat hazard – tolik vìcí, které se mù¾ou pokazit a ka¾dá z nich mì mù¾e zabít! A proto nám nezbývá ne¾ vìøit, ¾e ti, kteøí letadlo navrhli, sestrojili, vyrobili souèástky, servisovali ho… piloti, kteøí ho teï øídí…, meteorologové, kteøí sledují a predikují aktuální poèasí…, letoví dispeèeøi, kteøí ho navádí na pøistání… No zkrátka ¾e ty stovky, tisíce a miliony lidí, na kterých v urèitý moment závisí naše existence, ¾e jednoduše vìdí, co dìlají a ¾e to také dìlají správnì. ®e mají vìci pod kontrolou. (A mají?)
Naše potøeba kontroly v sobì skrývá i mnohá rizik, jak z pohledu individuálního, tak spoleèenského (o tom v závìreèné kapitole). Pokud toti¾ tou¾íme mít svùj ¾ivot pod kontrolou, nutnì dospìjeme do bodu, kdy buï budeme ¾ít v zajetí bludù, a nebo prozøeme a pochopíme, jak strašlivì málo toho mù¾eme ovlivnit. A to se pøitom bavíme o našem bytí. To mù¾e být pro mnoho lidí dìsivé, dokonce extrémnì dìsivé zjištìní. Èelit faktu, ¾e nevládneme sami nad sebou, ¾e nám chybí i ty nejzákladnìjší jistoty – tøeba toho, ¾e kdy¾ ráno opouštím domov, veèer se do nìj zase vrátím a naleznu v nìm všechny, na kterých mi zále¾í v poøádku – takové vìdomí naší obrovské bezmoci mù¾e vyústit ve frustraci, strach, odmítání ¾ivota, apatii, fatalismus, výbuchùm vzteku, bezmoci, vzdoru. A samozøejmì ke stì¾ejní otázce, jak tedy ¾ít, kdy¾ se nachází tolik vìcí mimo naši kontrolu?
Inu, nìkdy není tøeba za vším hledat slo¾itosti. Prostì musíme nìkterá fakta pøijmout, tak jak jsou, a prostì „jen“ ¾ít. Víc iracionálnì, víc intenzivnì, s vìtším dùrazem na pøítomnost, s menším lpìním na vìcech a fenoménech – proto¾e všechno pomíjí. Vèetnì nás samých a našeho bytí. Mìjme rádi sami sebe a svìt, mìjme rádi druhé, mìjme rádi ¾ivot. Zpívejme, tancujme, hrajme si a radujme se jako dìti, bìhejme, ètìme, hovoøme s pøáteli. ®ijme teï a tady, ¾ijme naplno a nelitujme vèerejška a nedìsme se zítøka. Nesna¾me se mít vše pod kontrolou, nad vším neustále pøemýšlet, vše vìènì propoèítávat a analyzovat. Dejte nìkdy mozku dovolenou. Zapojte víc emoce. Probuïte pradávnou iracionalitu pohøbenou pod civilizaèním nánosem. Uvolnìte se. Nechte vìci volnì plynout, nechte je pøicházet a odcházet a pøijímejte je. A prostì jen ¾ijte v ka¾dé sekundì.
