Jak jsem se stal diplomatem
U¾ jako kluk jsem mìl rád kuriozity. Fascinovaly mne Verneovy romány a k nim se vztahující filmy - Cesta do pravìku a hlavnì Vynález zkázy. Vidìl jsem je mnohokrát. Ani tehdejší èasopisy kupodivu zprávám o svìtových kuriozitách nìjak nebránily. Asi se zdály komunistickým papalášùm a cenzorùm vzdálené, a proto málo ideovì nebezpeèné.
A tak jsem se jednoho dne roku 1976 v èasopisu Dikobraz doèetl o tom, ¾e na západì Austrálie existuje trpaslièí Kní¾ectví Hutt River, které tam u¾ v roce 1970 vyhlásil farmáø Leonard Casley, nespokojený s výší daní, které musel platit australské vládì. Jak informoval èlánek, mìla nevelká monarchie pøi vyhlášení nezávislosti asi tøicet obyvatel, pøevá¾nì èlenù rodiny a zamìstnancù podnikavého novopeèeného monarchy, který u¾ jako kní¾e Leonard I. pasoval èleny své rodiny na hrabata a rytíøe. A své dìti na princezny a prince. Pranic nevadilo, ¾e Kní¾ectví Hutt River bylo opravdu velmi malé a odpovídalo zhruba velikosti evropskému San Marinu.
Proto¾e se místní šerif s policisty pokusili vniknout do Kní¾ectví a zjistit, co se to vlastnì dìje, ozbrojené síly státeèku vyhlásily válku Austrálii. Konflikt trval dva dny a podle starých anglických zákonù skonèil smírem a faktickým uznáním nezávislosti malé monarchie, kterou potvrdila i královna Al¾bìta II.
Povzbuzeno tìmito zjevnými projevy pøíznì tehdejší konzervativní vlády, zaèalo se mít Kní¾ectví èile k svìtu. Vydávalo vlastní poštovní známky, zavedlo svou mìnu huttriverský dolar, svou státní vlajku i hymnu a dosáhlo dokonce uznání nìkolika státy svìta. Byl tehdy mezi nimi napøíklad i Vatikán, který pro Kní¾ectví Hutt River formálnì jmenoval i svého velvyslance, jednoho z kardinálù. A tohle vše mi bylo nesmírnì sympatické, ¾e nìkde mù¾e existovat malý samostatný státeèek jako dlaò, kde si ¾ijí po svém, co¾ se mi zdálo tak absurdní uprostøed Rusy okupovaného Èeskoslovenska a podivnì nemocné Evropy. A tak jsem napsal kní¾eti pánu, vyjádøil mu své sympatie a po¾ádal o podrobnìjší informace. Pøišly mi spolu k pìknými poštovními známkami, pak poslal i pohlednice a prospekty. A nakonec i k mému pøekvapení dotaz, jestli bych se nechtìl stát diplomatickým zástupcem Kní¾ectví Hutt River v Èeskoslovensku.
Ani¾ bych se komukoli svìøil, okam¾itì jsem souhlasil. A pak jsem to pustil z hlavy. A¾ jsem jednoho dne pøišel z práce a doma mì u¾ v pøedsíni pøivítala ¾ena s velkou obálkou v ruce. Ta obálka byla z Austrálie. Otevøel jsem ji. Byl v ní jediný tuhý list papíru, zdobený barevným státním znakem Kní¾ectví Hutt River, s podpisy a vyra¾enou peèetí.
„Pokud tomu dobøe rozumím, tak mám v ruce dekret, kterým mì Jeho Královská Výsost kní¾e Leonard I. a jeho vláda jmenují honorárním neboli èestným konzulem a povìøují diplomatickým zastupováním svého státu v Èeskoslovensku."
Uslyšel jsem cinknutí, jak moje stará matka upustila talíø do døezu. Já sám jsem tím tolik pøekvapen nebyl. A mé srdce milovníka kuriozit starého i nového svìta pøitom poskakovalo jako kùzle. Polo¾il jsem dekret na stùl.
„Mami, kdy¾ Jan Masaryk kdysi po válce obdr¾el èestný doktorát univerzity v Brnì, prohlásil nìco v tom smyslu, ¾e je výborné stát se doktorem, ani¾ by na to musel dlouho studovat. Tak proè bych se podobným zpùsobem nemohl já stát diplomatem?" „To není mo¾né," øekla maminka. Narodila se ještì v dobì Rakousko–Uherska, prošla nìkolika re¾imy, pøe¾ila dva císaøe, øíšské protektory i nìkolik prezidentù. Kní¾ata a králové se jí vzdálili do dávných dob vzpomínek na dìtství a do nereálna pohádek a zázrakù. „To je bájeèné," vydechla moje ¾ena a skoèila mi kolem krku. Jen¾e s tím ty pravé problémy teprve skuteènì zaèínaly.
