Mé výlety zpoza ¾elezné opony Nedávno vyšel na stránkách SenioruTipu èlánek mého známého a té¾ autora pøíspìvkù do Èeského dialogu Vladimíra Køí¾e. O jeho unikátním, vtipném a odvá¾ném zpùsobu opuštìní socialistického tábora jsem u¾ psala. Jen pøipomenu, ¾e se stal diplomatem malinkého kní¾ectví v daleké Austrálii, které mu vystavilo cestovní pas, díky nìmu¾ se pak dostal pøes Jugoslávii a¾ do Kalifornie.
Po sametové revoluci se Vladimír navrátil do rodné Jihlavy, odkud perlí své èlánky. Shora zmínìný èlánek nese název Uká¾i ti Rakousko a inspiroval mì také ke vzpomínkám tohoto druhu. Myslím, ¾e se ta doba má veøejnì více pøipomínat.
ZAÈNU DVÌMA „GESTAPAÈKAMI“ Byla doba tzv. perestrojky, která pøišla s Michalem Gorbaèovem a byla to doba v SSSR stejnì pokusnì neúspìšná jako u nás pøedtím Pra¾ské jaro. Ale byla dost zábavná. Tak jako se k nám døíve nesmìly dová¾et èasopisy, noviny a kdovíco ještì ze „shnilého Západu plného imperialistù“, nyní byl zákaz dová¾et tisk ze SSSR. Náš státní aparát se jich dìsil. A vùbec byl celý vydìšený z dìní, co se tam dìlo. A jak tomu bývá v takových chvílích, ještì více dupal kolem sebe.
Nicménì, pár vìcí se tu také malinko mìnilo. Napøíklad èlovìk ze zahranièí, by» ze shnilého Západu, smìl pozvat èlovìka od nás k návštìvì. A samozøejmì zaplatit za nìj výdaje s výletem spojené. A to v cizí mìnì pøímo osobnì v naší bance. Vypadalo to tak. Pøišla jsem s kamarádkou Hanou, provdanou za Anglièana do banky. Ona podala úøednici za pøepá¾kou zvací dopis pro mne do Londýna, já jsem podepsala cosi, asi ¾e tam nevyzradím nìjaké státní tajemství, pak Hanka dala bance valuty. Kdy¾ jsme odešly, vrátila jsem kamarádce patøièný obnos v èeských korunách. A bylo to. Banka mìla prachy zpátky, já mohla ven. Hurá!
A pìknì jsem si to u¾ila. Bydlela jsem u Hanky v malièkém pokoji, brouzdala se tím velkým zajímavým mìstem, navštívila jsem mladé rockery a poety v jejich squatu, pár dní jsem s nimi pobyla, poslouchala jsem pøednášející v Hyde Parku, chytala jsem angliètinu atd. Uteklo to a já jela domù. Trochu jsem v té západní prohnilosti zapomnìla na cestovní dolo¾ku*, která se válela celou dobu na dnì mého kufru jako odkopnutá pono¾ka. A to bylo špatnì. Poznala jsem to na hranicích. Byly dvì v noci a do vlaku se vøítila tlupa v zeleném. „Pasová kontrola!“ znìlo kolem mì hluènì. Vnímala jsem to spíš jako „pozor, ¾loutenka, pøíušnice!“ Klimbala jsem si na sedátku a v hlavì mi procházely obrázky z londýnských zá¾itkù.
®ena v uniformì mnou musela trochu zacloumat, abych se probrala. Podala jsem jí pas a ona na mì zhurta: „A kde je vaše dolo¾ka?!“ Dlouhé vedení se plí¾ilo mým mozkem, ne¾ jsem si uvìdomila, co se po mì chce a vytáhla jsem ze dna kufru ten pitomý papír, na kterém bylo napsáno datum mého odjezdu a pøíjezdu. Koukla a mohutným hlasem zaøvala: Co jste to provedla?! Nic, pokrèila jsem rameny. Jak to, ¾e se vracíte tak pozdì?! zase øev. Jak pozdì, je pøece dvanáctého srpna, ne? Bránila jsem se chabì. Ne! Jsou dvì hodiny po pùlnoci, je tedy tøináctého! Tak to si vypijete! Vytáhla jakýsi zápisník a psala a psala. Pak mi nakázala, ¾e se ihned po návratu do Prahy musím hlásit na pøíslušném VB a písemnì zdùvodnit své zpo¾dìní. A ¾e mì pravdìpodobnì èeká pøísné potrestání. Koukala jsem na tu razantní osobu ve vojenském a øíkala si, ¾e jí asi chybí chlap.
A tak jsem se pak ve ètyøi ráno vlekla s kufrem na VB v Praze 9. Tam jsem si zdøímla na lavièce na chodbì, proto¾e tam „pøíslušník“ ještì nebyl. Ten byl na rozdíl od té gestapaèky, jak mi pøipadala, docela hodný. Nìco si zapsal a s úsmìvem mì poslal domù.
NERVÁK. ZAKÁZANÉ ÈTENÍ.
V Paøí¾i bylo krásnì. Celý mìsíc ve vypùjèeném bytì od kamarádky Saši spolu s Marcelou a Zuzkou, které si také sehnaly valuty pro banku. Já u¾ jsem Paøí¾ znala, a kdy¾ jsem jim v Praze o ní vyprávìla, projevily touhu jet pøíštì se mnou. Byla jsem za jejich spoleènost ráda. Vlastnì jsem jim dìlala prùvodkyni. Hned za hranicemi byly pouèeny o tom, ¾e existuje zakázaný tisk. Na první zastávce v Nìmecku v¾dycky prošel vlakem mladší èeský emigrant s taškou plnou zajímavého, avšak u nás zakázaného ètení. Nìkteøí odvraceli hlavu (asi nìkde podepsali, ¾e se nebudou stýkat s emigranty), jiní jako já, natahovali laènì ruce po èasopisech, jako bylo Tigridovo Svìdectví aj. V¾dycky jsem vdìènì takové tisky pøijímala, kdesi v parku na lavièce je pøi odpoèinku èetla a pak nechala londýnské Hance nebo paøí¾ské Saše, u kterých jsem pobývala. Ale tentokrát nebyl v parku èas. Zbyl mi jeden výtisk. Pojedeme celou noc, bude èas si ho pøeèíst. Pak ho nìkde vyhodím z okénka vlaku, myslela jsem si. Samozøejmì pøivézt takový èasopis do socialistického tábora bylo trestné.
Jen¾e cesta nám ubíhala moc krásnì. Jedna pøes druhou jsme si povídaly o svých dojmech, vùbec jsme nespaly a na zakázaný tisk jsem zcela zapomnìla. Ten se zatím tøepotal na vìšáku za mou hlavou v prùhledné plastikové tašce. Prostor s ním sdílel zmuchlaný kapesník a nakousnuté jablko.
A zase. Dvì hodiny v noci, hranice. Do našeho kupé vstoupila uniformovaná vojaèka. Chci vidìt, co vezete v kufru, otevøete je, pøikázala nám. A tu mi v hlavì pøímo zabouøilo. Svìdectví! A v mých oèích se v momentì zraèila hrùza. Ona si toho všimla. A já jsem si to bleskovì uvìdomila. A mùj mozek huèel: zachráníš se jedinì tím, ¾e jí psychicky pøeèùráš. Vydolovala jsem v sobì nevídané herecké soustøedìní. Úplnì jsem se zklidnila a pozorovala jsem, jak se mi hrabe v zabordeleném kufru. Znechucenì ho zaklapla a otrávenì se zeptala, jestli mám ještì další zavazadlo. Ale ano! Zajásala jsem a nacpala jí pøed nos ten umìlohmotný košíèek se zakázanou náplní. Asi mì zachránil ten umolousaný kapesník. S nechutí to odstrèila a oddupala k východu. Kámen, co mi spadl z hrudi byl sice velký, ale naštìstí nebouchl moc nahlas.
V Praze jsem ten drahocenný výtisk Svìdectví darovala man¾elovi Marcely, který takové vìci shánìl. Pravil, ¾e jsem hrdinka, ¾e jsem to provezla.
* Výjezdní dolo¾ka znamenala vlastní povolení k vycestování do vìtšiny státù svìta. Obèané ÈSSR museli pøed cestou do zahranièí po¾ádat o její udìlení. K písemné ¾ádosti, která se podávala na oddìlení Správy pasù a víz SNB, obèané dokládali té¾ doporuèení zamìstnavatele, školy, vojenské správy nebo národního výboru.
Eva Støí¾ovská
Poznámka redakce: V èlánku paní Evy Støí¾ovské se bohu¾el vloudila jedna malá nepøesnost, která byla zøejmì pøevzata z jiných materiálù, ¾e pan Køí¾ vycestoval na pas Hutt River od pana kní¾ete, ten mu ho sice poslal v roce 1979 a ten byl zøejmì zabaven Státní tajnou bezpeèností. Diplomatické pasy, na které vycestoval, si pozdìji pro sebe a pro svou ¾enu zhotovil sám, co¾ popisuje dost podrobnì ve své kní¾ce „Neobyèejné cesty“ (1992).
