Jak to je s vymyšlenými jmény
Vymyšlená jména v pohádkových pøíbìzích (a nejen v nich) mohou být nìkdy pøíèinou veselých historek, jindy však rovnì¾ dùvodem k vysvìtlování, proè právì to èi ono jméno se objevilo tam a tam.
Baví mne vymýšlet do svých kní¾ek jména literárních postav. Nìkdy je pøizpùsobuji jejich poslání èi povolání (vodník ®blabuòka, víla Leknínka), pøípadnì aby se to rýmovalo (èarodìj Kolodìj), jindy nahlédnu do starého telefonního seznamu a vyberu nìjaká kuriózní pøíjmení (Krucajda, Štrapetl), vyberu nìco z historie (kní¾e Hohenlohe), kdy¾ nìkde zaslechnu slovo, je¾ se mi líbí a dalo by se vyu¾ít, zapíšu si ho.
Tak jsem napøíklad nìkde zaslechl slovo èerepuš»ák. Utkvìlo mi v pamìti, ani¾ jsem vìdìl, mìlo-li na zaèátku velké, nebo naopak malé písmeno, bylo-li to pøíjmení èi oznaèení èehosi. Po èase se mi vybavilo pøi psaní pohádky o hašteøivé hokynáøce z Mìstce Králové. I stvoøil jsem postavu lesního mu¾e jménem Èerepuš»ák, který hádavou babu polepšil. No øeknìte, mù¾e se tak nìkdo jmenovat? V¾dy» takové pøíjmení není ani v knize Dobravy Molodanové „Naše pøíjmení“, kterou v roce 2004 vydalo ji¾ ve druhém vydání nakladatelství Agentura Pankrác. Mimochodem: Dobrava by bylo jméno do pohádky! No a po èase jsem se sešel s panem Miroslavem Èerepuš»ákem z Milovic. Naštìstí mu nevadilo, ¾e jsem z nìj udìlal strašidlo.
Onu pohádku jsem zaøadil do Pohádek ze støedního Polabí „Pravda praïoucí“. Ta byla evidentnì, jako správná pohádková kniha, zaèarovaná.
První, kdo se po jejím uvedení na trh ozval, byl jakýsi pan Petr Habada z Mladé Boleslavi, kterého velmi pobavilo ono rozvedení slovního základu jeho jména do dalších tøí jmen: Habán, Habadìj a Habakuk. Pan Habada byl v pohodì.
Následoval pan Jiøí Kolenáè, shodou neš»astných okolností èíšník v dùchodu, který kvùli vìtì „V¾dy» je to hostinský Kolenáè z Drahelic, známý lakomec, závistivý a zlý èlovìk!“ odmítl ji¾ zakoupenou kní¾ku dát svému vnukovi k Vánocùm. „Jak bych to tomu klukovi vysvìtloval?“ zlobil se a do¾adoval se vrácení sto tøiceti investovaných korun.
V kontextu této pøíhody mi a¾ zamrazilo, kdy¾ mne zastavila na ulici neznámá paní se slovy: „Já jsem Ïoubalová!“ Nejprve mi to nedošlo, teprve kdy¾ dodala, ¾e „...ta Ïoubalka z vaší kní¾ky!“, naskoèila mi husí kù¾e.
Doslovnì jsem toti¾, netuše, ¾e ve Velkém Zbo¾í vùbec mù¾e bydlet paní s takovým pøíjmením, napsal: „...proto¾e oni lidé o nich vìdí, alespoò stará Ïoubalka z Velkého Zbo¾í urèitì, a ta co neví, to nepoví, tak¾e u¾ to vyzvonila všem tetkám na tøi míle kolem Labe...“. Aby bylo jasno, mezi lidi mìla ta drbna roznést informaci o pøírodních pokladech, které hlídají ji¾ jmenovaní Habán, Habada, Habadìj a Habakuk. Zaèal jsem blekotat cosi, ¾e jsem netušil... a ¾e se omlouvám... a stará paní Ïoubalová mne mateøsky pohladila po tváøi a pravila: „Neomlouvejte se, komu se to stane, aby se dostal do pohádky!“
